Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 20 <

Když se vybrečím a trochu uklidním, jdeme do pánského oddělení. Při tom projdeme kolek Lilian, která balí moje šaty. Zvláštně se podívá na mé ubrečené tváře, ale nic neříká. Odvrátím od ní pohled. Ať si myslí, co chce. Není to pravda.

V pánském oddělení se nás ujme milý chlapík. John chce, abych do výběru mluvila, a tak se snažím být kritická, ale moc mi to nejde. Přijde mi, že mu sluší všechno. Perfektní se zdá být ale až ten šestý.
„Je pěkný," řeknu: „nejhezčí z těch, co sis zkoušel."
"Taky si myslím. Cítím se v něm hlavně daleko lépe než v těch ostatních. Teď motýlek."
Kývnu a sesunu se do velmi pohodlného křesla, které stojí nedaleko kabinky.

> <

Nakonec vybereme i motýlka. John se postaví před zrcadlo a prohlíží se: "Vážně dobrý?" zeptá se mě. Zvednu se z křesla a dojdu k němu: "Jo, sluší ti to." John si nás prohlíží v zrcadle, on v obleku, já v džínech s berlemi. „Perfektní," poznamená John.

Přikývnu: „Tak se můžeš převléct a půjdeme." John se ale neodebere do kabinky, místo toho se otočí na mě. Stoupne se přede mě a já k němu tázavě vzhlédnu.

„Smím prosit?" natáhne ke mně ruku a usměje se. Jsem jak v transu. Tanec? S ním? Ehm?

Nejistě se na něj podívám: „Ehm ... Mám na výběr?" zeptám se a malinko poodstoupím. „Ne," řekne mi.

„Hej!"

„No co! Ptala ses," zasměje se. Pravda. Tak fajn. Vždyť je to jen tanec. Jeden. Tady. S bolavým kolenem. Proč ne!

Ruku přijmu. Celou dobu, co jsme v salonu, se z reproduktorů linula hudba. Takže s tou problém není. Ale s mým kolenem, ano. „Špatně se mi stojí na té noze," upozorním a odtáhnu se.

„Stoupni si na moje nohy," navrhne a přitáhne si mě k sobě. „To ale nejde... hej ... Co to děláš?" v mžiku si mě na svoje nohy postaví sám.

„Klid," zašeptá mi do ucha a začneme tančit. Tančí nádherně, i když je moje maličkost jeho zátěží. Suneme se k sobě stále blíž a blíž. Nakonec jsme v pevném objetí. Hudba vede Johnovy pohyby. John vede mě. Moje hlava se opírá o jeho rameno a ruce objímají jeho krk. Mám zavřené oči a užívám si teplo, které jde z jeho těla a rukou, které objímají mé boky.

Pak se nakloní k mému uchu: „Doufám, že na svatbě si zatančíš už na vlastních nohou."
„Tak to doufám taky, neboj se."

Pak mi na mysl vyvstane jména: Mia. Nakloním se k jeho uchu a zašeptám: „Tvá sestra miluje nakupování, jak to že tady dnes není? Jako né, že by mi chyběla společnost nákupní maniačky, ale ..." nechám větu nedokončenou. Cítím, jak se John usmívá: „To ano, je nákupní maniak, ale ona zařizuje svatbu jako takovou. Všechno kolem."

Ahaaa. Tak ona to dělá. Jak jinak. Jak mi John říkal, byla nadšením bez sebe, když se dozvěděla, že se bude velkej brácha ženit. Zřejmě jí je jedno s kým. Hlavně, že to bude moct zorganizovat.

Dotančíme. John se svlékne a předá oblek asistentovi, aby mohl vše zabalit. Pak vejdeme do vstupní haly, kde nám dají čtyři krabice. John to vše vezme a já se za ním dokulhám k autu. Když vycházíme z haly, cítím na svých zádech Lilianin pohled. Snažím se ho ignorovat, ale moc to nejde. Nutí mě přemýšlet.

John mě odveze domů. „Fakt nechceš s něčím pomoct?" zeptá se asi po sté, když mě doprovodí ke dveřím.

„Ne děkuji, udělám si čaj, sednu si do křesla a budu si číst."

Vzdá to: „Dobře, tak v pondělí." V pondělí. Co je v pondělí? Měla bych se na ten debilní plán asi opravdu kouknout.

"Jo, jasně. Uvidíme se, ahoj," odpovím, lehce ho políbím na tvář a zmizím ve dveřích.

> <

Sedím ve svém křesle a snažím se číst, ale nejde to, i když mám klid. Rodiče nejsou totiž doma.

Musím ale neustále nad něčím přemýšlet. To něco je John, já a moje budoucnost. Obrátím pozornost na pugét růží od Johna, které jsem si dala na komodu vedle postele. Zaklapnu frustrovaně knížku a nechám myšlenkám volnost.

Ano, musím uznat, že je hezký. Ale krása není vše. Zatím je milý ale, co když je to jen přetvářka. Pořád mě bolí ta brada a Lilian měla pravdu, dělá se mi tam modřina. Zase ale na jednu stranu, je to moje letenka pryč, ať to zní jak blbě chce, je tak. Dostanu se pryč od rodičů.

To bychom měli kladné věci a ty negativní ani nepočítám, je toho mraky! Bože! Pláž! Ale auta i knihy se dají dovést do Evropy. Takže...

A svatební noc! Budu připravená se mu poddat? Nemám páru. S ním to bude jiné, než s klukama, s kterýma spím. On není kluk na jednu noc. Prostě... nemůžu.

Promnu si unaveně oči a zamyslím se nad největším problémem.

Dokážu mu říct to ANO? Budu se vdávat! Budu paní Hensonová! Zvyknu si na to? Budu si ho brát! A ani ho neznám. Proč mi to rodiče řekli až na poslední chvíli? Co si tím slibovali?

Přemýšlím. Myšlenky mi běhají hlavou. Nedokážu je zastavit. Nedokážu je redukovat. Prostě tam jsou a běhají, jak splašení koně, mojí myslí. Odložím knížku a hrnek s čajem. Takhle to nejde. Nemůžu se soustředit. Pohled mi utkví na telefonu, který leží na nočním stolku. Musím zavolak Candy, ale nejsem ještě připravená o Johnovi mluvit nahlas.

Co bych mohla dělat? Hmmm. Co jsem dlouho nedělala ... Nedívala jsem se na televizi! Asi tak sto let...

Zvednu se z křesla a začnu se belhat do obýváku. Schody! Uf.

Sesunu se na pohovku a zapnu TV. Na obrazovce se objeví teleshopping. Bezva začátek. Projíždím dál programy. Nic nedávají. Vzdám to a otevřu netflix, kde si pustím Papírová města.

Četla jsem knihu, ale nijak zvlášť mě nezaujala. Třeba bude film lepší. O tom pochybuji, ale ...stejně nemám, co lepšího na práci.

> <

Film skončí. No... Uznávám, kniha byla lepší. Blbá, ale lepší, protože prostě kniha! Film byl jedním slovem: divný.

Najednou slyším otevření dveří, které vedou z garáže. Otočím se ke dveří do obýváku a prosím všechny svaté... ať to není máma.