Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 19 <

Hned, jakmile překročíme práh salónu, vrhne se k nám přívětivě se tvářící blondýnka: „Pan Henson a slečna Deanová, že?" zeptá se nadšeně.

„Ano," odpoví John za nás oba a mile se na ní usměje.

„Prosím, pojďte za mnou," vyzve nás blondýnka a vede nás za nějaký závěs. Vejdeme do kulaté místnosti. Jsou tu tři zrcadla, dvě malé místnůstky na převlékání a uprostřed stupínek. Okolo jsou na tyčích pověšené desítky svatebních šatů. Všechny vypadají velmi honosně, skvostně a draze. Ale hádám, že o peníze tady nejde.

„Prosím, usaďte se, odložte si věci a podívejte se. Můžu se zeptat, co si představujete?" ukáže blondýnka okolo sebe a zeptá se mě.

„Já vůbec nevím," přiznám se, odložím kabelku a sundám si bundu. Vedle mě stojí John v němém úžasu, přejde k jedné z tyčí a vytáhne jedny šaty: „Co tyhle?" Jsou úzké s krátkými rukávy a záda mají krajkované.

„Jestli můžu poznamenat," vyruší mě z přemýšlení blondýnka: „U Vás bych volila dlouhé s širší sukní, máte na to postavu. A vůbec bych se nebála rukávků, klidně jen krajkových s jemným zdobením." Přikývnu a John zařadí šaty zpět.

Blondýnka jedny šaty vytáhne, sukni mají dlouhou, bílou ale lesklou, je to docela jednoduchý střih a jediným zdobením jsou malé kamínky na korzetu: „Zkuste si nejprve tyhle, uvidíme, jaký střih a druh Vám půjde a podle toho pak budeme zkoušet."

„Samozřejmě," svolí a dopne šaty. Necítím se v nich moc dobře, jsou strašně těžké. Hned svůj poznatek řeknu Lilian, přikývne: „Dobře, takže to bude chtít spíše lehčí, myslíte více vzdušnější třeba?" Přikývnu: „Myslím, že ano."

„Dobře, hned nějaké vybereme, ale pojďte se nejprve ukázat snoubenci," řekne s úsměvem a odtáhne závěs. S berlemi vyjdu ven a Lilian mi pomůže na stupínek. John si je pro sebe řekne: „Wow," a stojí jak zařezaný. Prohlédnu se v zrcadle. Sluší mi to, nejsem úplně zvyklá na to nosit šaty, ale musím uznat, že mě to hned proměnilo. Dokonce mi k tomu sluší i ten drdol.

Ale jsou prostě těžké a moc mi nesedí v zádech. Lilian ke mně přistoupí s bílými šaty s rozparkem. Jsou na ramínka, na tři ramínka. Ale jsou hezké, přikývnu, že je zkusíme a znovu zalezeme do kabinky. Tyto šaty ani nezapínáme, protože mi vůbec nesedí ta ramínka, jedny jsou spadlá na ramena, a dvoje na ramenou a vůbec mi to nesedí, nemůžu v nich hnout rameny. Hned je zase sundáme.

A takhle to pokračuje dál, šaty od šatů až je najdu. Ty moje. Hned jak je Lilian přinese, mám jasno. Jsou prostě nádherné. Mají krajkovaný korzet a jemně zdobené dlouhé rukávy. A sukně je jak obláček, stáčí se kolem mě a i tak si nepřipadám těžce. Spíš naopak, jako bych lítala.

Že jsou to ty pravé, v tom mě utvrdí i Johnova reakce. Mlčí jen se s otevřenou pusou dívá. Na mě. Šťastně se usměji: „To jsou ony," sdělím Lilian a ta nadšeně zatleská. „Souhlasím! Jste v nich prostě božská!" Začervenám se a znovu se podívám do zrcadla. Tak tohle jsem já. Johnova nevěsta.

Když se na sebe vynadívám, v kabince mi je Lilian pomůže svléknout. Šaty si přehodí přes ruku, ale nejde pryč. „Děje se něco?" zeptám se jí a začnu se oblékat. Uhne očima: „Jen... omlouvám se, nic mi do toho není, ale začíná se Vám dělat na bradě modřina. Je to dost vidět a Váš snoubenec se toho nijak nelekl, takže předpokládám, že Vám to udělal on... jen... dejte na sebe pozor," šeptne.

Instinktivně si sáhnu na čelist tam, kde mě držel: „Máte pravdu, nic Vám do toho není," řeknu, „ale děkuji." Smutně přikývne a zmizí za závěsem i s šaty.

Oblečená vyjdu z kabinky a nějakou modřinu neřeším. John se zvedne z křesla: „Tak když už máš vybráno, tak teď já."

„Ty?" zeptám se.

„Ovšem, taky musím na svou svatbu v něčem jít. Ale ještě před tím, než začnu vybírat, něco pro tebe mám. Moje mamka je tady objednala. Přinesla je Lilian a říkala, že si je máš vzít a postupně prošlapovat," vezme ze stupínku bílo-zlatou krabici a podá mi ji.

Odklopím víko a vyvalí se na mě vrstva hedvábného papíru. Začnu hrabat, až narazím na lodičky. Jsou zlaté s květinovým vzorem. A docela těžké. Puf! A s vysokým podpatkem. Tak to je něco pro mě, v tom se musím zákonitě zabít.

„Tvoje matka snad chce, abych se zabila dříve, než dojdu k tobě nakonec tý debilní uličky!" zakřičím a po tvářím mi začnou stékat slzy. Dolehne to na mě. Mám se vdávat. Právě jsem si vybrala sakra drahý šaty na MOJI svatbu. A beru si kluka, kterýho znám kol kolem dvacet hodin. BEZVA!

John si všimne změny mé nálady a hned se ptá: „Co se děje?"

„Co se děje! Ty se mě ptáš, co se děje! Tak mi dovol, abych ti to připomněla. Budeme se brát, sakra! Vůbec se neznáme a budeme se brát!" křičím na něj a propuknu v hysterický pláč.

„Ššš, jen klid," položí si mě na rameno a začne mě hladit ve vlasech. Brečím mu na rameno, moje slzy se vsakují do jeho trička. Všechno je v hajzlu!

> <