Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 10 <

< Osmnáct dní do svatby > 

Čtvrtek

Ráno myslím, že ten zvonící telefon hodím z okna. S velkou námahou, ale přece jen zvednu ruku a vytípnu ho. Je čtvrtek. Dnes máme naštěstí povinných jen pět hodin. Nepůjdu na odpolední vyučování a dospím noc. Noc! Panebože. Prosím. Že se to nestalo.

... Né Roberte! ... Yeah ... Aaaaa ... Nech mě být! ... Au ... Běž pryč, Evelyn ...

Slyším to v hlavě. Ty vzdychy, ten křik, každý sten... a k tomu všemu ta svatba. „Bože," zašeptám do polštáře. Ona mě poslala pryč. Ale proč? Trpěla takhle vždy? Chtěla jsem jí pomoct. Pomoct ... Vždy mi přišlo, že za vším špatným, co se v naší rodině stalo je zásluha matky a otec se jen veze. Co, když to tak není? Chtěla jsem jí pomoct!

Povzdychnu si a zkontroluji mobil. Čeká tam na mě na messu zpráva od Darrena ohledně té párty:

Darren: To je škoda. Proč ne?

Krátce mu odepíšu a on hned pošle jen smajlíka a na nic se neptá.

Já: Prostě nemůžu.

Darren: 😭

Pod chatem Darrena mám chat Candy. Měla bych jí to říct, potřebuju jí to říct.

„Budu se vdávat," řeknu do tichého pokoje. Mrkáním zastavím slzy, které se mi ženou do koutků a vynaložím veškerou svou energii, abych se osprchovala, udělala ze sebe člověka a oblékla se. Vezmu si černé na kolenou roztržené jeansy a růžový svetr.

Sestoupím dolů do přízemí, kde potkám naši hospodyni: „Dobré ráno, Heather, jsou rodiče ještě tady?"

„Dobré ráno i tobě Evelyn, ne už tady dávnou nejsou," odpoví mi s úsměvem. Je naší hospodyní už pět let a já jsem jí asi nikdy neviděla rozzlobenou. Vždy se smála jak mohla. Ke snídani si vezmu jablko a vydám se rovnou do garáže. Před svými auty se zastavím a přemýšlím jakým dneska pojedu. Nakonec zvolím mercedes, který jsem pojmenovala Orion.

> <

Vyzvednu zase Candy u ní doma. Vypnu motor a upřu pohled před sebe. Když Candy nastoupí, hned ví, že se něco děje: „A jeje, tak co je. Jsi těhotná?"

Po tvářích mi začnou téct slzy: „Něco... horšího," vydoluju ze sebe mezi vzlyky. Candy mi položí ruku na rameno: „Povídej, horší než být těhotná to přece být nemůže, ne," řekne chlácholivě a podá mi kapesník, který si od ní vezmu. Zavrtím hlavou a snažím se pravidelným dechem uklidnit, abych jí mohla říct, co se stalo. Zhluboka se nadechnu a vydechnu: „.... pfffff... já," vysmrkám se,", já... se budu vdávat." Vylítne to ze mě ani nevím jak. Candy na mě vytřeští oči: „Darren?"

„Ne! Proboha," odpovím vyděšeně a znovu se rozbrečím. „Tak kdo?" ptá se Candy, chce mě určitě otázkami zklidnit, abych se soustředila na mluvení a ne na pláč. Pokrčím rameny a bezradně se na ní podívám: „Já nevím, kdo to je. Je to kvůli... kvůli firmě rodičů," znovu se vysmrkám.

Šokovaně se na mě podívá a pak vystoupí. Zmateně ji sleduji, když otevře moje dveře a přikáže mi: „Vylez, pojedeme do čajovny." A já jí poslechnu, i když to znamená, že bude řídit moje auto. Ale zrovna Candy to přenechám velmi ráda.

Zhroutím se na sedadlo spolujezdce a tiše vzlykám, dokud nedojedeme do jediné pořádné čajovny ve městě, kde se svalím na židli a objednám si zázvorový čaj s citronem. Potřebuju něco, co mě nakopne a na zelený čaj chuť nemám.

„Tak povídej," vyzve mě Candy, když nám donesou objednávku. A tak jí všechno řeknu. Že svatba je za osmnáct dní, že vůbec nevím, s kým se mám vdávat, že vím jen proč se budeme brát.

Sedíme bezradně v čajovně, zatímco máme být ve škole. Ale to mi je už fakt jedno.

> <

Lehnu si do postele, Candy se zahrabe vedle mě a obejme mě. Už nemůžu ani brečet. V čajovně jsme došli k závěru, že nejlepší bude si ho vzít, protože utéct opravdu není řešení a rodiče nevypadali na to, že bych je ukecala, aby svatbu zrušili. Začala jsem se smiřovat s tím, že za necelých dvacet dní řeknu své Ano.

„Co když bude děsnej," zeptám se tiše Candy. „Nebude, řikali přece, že je maldej, skoro jako ty," ujistí mě. „No... o Švýcarsku taky říkali, že je blízko. Takže u nich může být - skoro stejně starý - klidně i čtyřicátník. Co když to bude stařec!?" Kdybych měla co vybrečet tak brečím, ale všechny slzy už schly v koších v kapesníkách.

Candy mi konejšivě hladí rameno: „Nemůže být starý, je to syn nějakých obchodníků. Jsou to známí tvých rodičů, takže budou i podobně staří, a tak nemůžou mít syna staršího než... tak pětadvacet maximálně si myslím." Candy vždycky na všechno šla pragmaticky. „Asi máš pravdu. Ale co němčina..." povzdechnu si.

„Vidíš? Já ti nabízela, že tě budu doučovat," poškádlí mě s úsměvem, „a ta nabídka samozřejmě stále platí." Tiše přikývnu a cítím, jak mi padají unavená víčka. 

> <