Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

•59•

Buch, buch ...

.
.
.

Buch, buch ...

Co to je? Sen? Ne? Realita!? Svatba!!!

Vylekaně jsem se posadila a snažila jsem se rozkoukat. Po chvilce mi bylo více než jasné, že jsem u Bones usnula.

No, tak, kdo by neusnul, že? U kriminálky plné rozřezaných těl a kostí. ... Pšššš

Buch ... buch, ozvalo se znovu a já jsem zjistila, co mě vzbudilo.

Někdo ťukal na dveře! Skvělý postřeh, Evelyn. Fakt, že jo. ...

Spěšně jsem vstala a došoupala jsem se ke dveřím. Hlasitě jsem je rozrazila a pohled se mi naskytl na šest žen. Byly obtěžkány černými, stříbrně lemovanými, kufříky.

To je ten tým? Nestačilo jedno šikovné děvče nebo co? To už je jedenáct?

Jako první promluvila blondýnka v čele zástupu: "Slečno Evelyn!" vypískla: "je jedenáct, čas na zkrášlování. Vše musí být dokonalé!" Už tak široký úsměv ještě více roztáhla.

Zmateně jsem zamrkala, otočila jsem se zády k nim a upřela jsem oči na nástěnné hodiny visící naproti mně.

Opravdu. Už je jedenáct! To jsem spala tak dlouho? Ale bodlo to ... hihi.

Otočila jsem se znovu na tu skupinku nedočkavých dam a s povzdechem jsem odstoupila ode dveří, aby mohli vejít. Během chvilenky měli vše rozbalené a vzali si mě do péče. A že byli důkladné ...

•

Pleť a pokožku jsem měla jak miminko, vlasy jak ze sametu, rty bez chybičky, nehty zářivé, nohy jako novorozeně. Ta péče měla něco do sebe.

"Uděláme si půl hodinky pauzu, souhlasíte Evelyn?" s povzdychem jsem přešla to, že už jsem jí několikrát nabízela tykání. Stejně mi vždy řekla slečno Evelyn.

"Ano, proč ne," souhlasila jsem a hodila jsem na sebe župan: "dojdu si pro kávu." Oznámila jsem jim, vzala jsem klíče, mobil a vytratila jsem se z pokoje. Na volání těch mučitelek, že mi kávu donesou, jsem nereagovala.

Konečně sama. Jejich péče sice je osvěžující, ale jejich štěbetání mi už lezlo na nervy. Přestávka je vítaná.

Sešla jsem do restaurace a už ve vchodu mě zastavil hlas: "Evelyn! Co tady děláš. Máš okolo sebe mít šest dam!" Zvolala Mia a přiřítila se ke mně jako velká voda.

Lehce jsem se na ní usmála: "Máme přestávku." Bylo vidět, že moje oznámení jí uklidnilo.

"Tak jo, promiň, malinko vyšiluju ... "

Crrrrrr ....

Vyrušil nás její telefon. Spěšně ho zvedla, poslouchala a nakonec řekla: "Hned tam budu," a zavěsila. Zničeně se na mě podívala: "Nestihnu to!"

"Ale co?" zeptala jsem se.

Vytáhla z kapsy nějaký lísteček: "Mám pro Johna vzkaz, ale musím odběhnout jinam. Nestíhám!" Vyšilovala a začala něco hledat v papírech, které k ní posledních několik dní neodmyslitelně patřily.

Položila jsem jí ruku na rameno: "Tak běž a já ten vzkaz Johnovi dám," usmála jsem se jemně a natáhla jsem ruku.

"Díky!" vrhla se na mě, rozdrtila mi půlku kostí v těla a zase se odtáhla. Rychle mi do ruky vtiskla vzkaz a se slovy: "Tak zatím!" běžela ven z hotelu.