Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 24 <

< Patnáct dní do svatby >
Neděle

Otevřu pomalu oči a zamžourám do světla. Zavrtím se a kolem mě zašustí papír. Musela jsem usnout, když jsem studovala ten plán. Zvednu hlavu a pohled mi spadne na papíry, které jsou všude kolem mě po posteli. Nechám hlavu spadnout zpět do polštáře.

Včera večer jsem učinila zásadní objev. Podle tech papírů má naše rodina vypadat takhle: John bude pracovat a já budu správná house wife. Což... se úplně tak neshoduje s mým svobodným duchem. Každopádně jsem došla k rozhodnutí, že se až do svatby budu chovat jako správná snoubenka a nebudu dělat... moc... problémů.

Podle všeho mám dnes volno, dnes není nic v plánu. „Co budu dělat?" zeptám se sama sebe nahlas. Zkusím lehce pohnout s kolenem, už to moc nebolí. Naštěstí to tedy opravdu není nic vážného.

Mám chuť si někam vyrazit, někam do přírody. Mým milovaným autem. S úsměvem sesbírám rozházené papíry do hromádky a vylezu z postele. Vyčistím si zuby, u čehož se snažím se nedívat v zrcadle na vybarvující se modřinu, a vydám se do šatníku. Vezmu si jednoduchý šedý svetr a džíny a k tomu nízké pohorky, venku opět není moc teplo.

Sejdu dolů do kuchyně, udělám si kafe do cestovního kelímku a vezmu si klíčky od auta. Nasednu si do Porsche, s povzdechem se uvelebím v sedačce a vyjedu. Zapnu nahlas rádio a začnu si broukat. Nevím, kam mám namířeno, prostě jedu a jedu, kam se mi chce. Cestu v podstatě nevnímá, přemýšlím. Neustále teď přemýšlím o budoucnosti. Co mi asi přinese život s Johnem?, to mi teď přijde jako nejzásadnější otázka.

Druhá nejzásadnější otázka je: Co se stane se mnou a Candy? Povzdechnu si... udržíme si kamarádství na dálku? Nebo na sebe rychle zapomeneme. Těžko říct, raději na to nechci ani myslet.

> <

Hlavou mi splašeně lítají myšlenky okolo svatby. Vnitřně jsem se už smířila s tím, že prostě řeknu "Ano" a odejdu s ním do Evropy, ale opravdu to udělám? Jaký bude jako manžel? Bezmyšlenkovitě si promnu modřinu na bradě.

Co si tam počnu, uprostřed neznámého světa, bez vzdělání, bez znalosti jazyka, bez rodiny... Hruď mi sevře úzkost.

Nějak to přece zvládnu, uklidňuji se a nadechnu se čerstvého vzduchu. Podívám se kolem sebe a zmateně se zastavím. Najednou stojím uprostřed lesa a nevím, kde jsem. Cesta zmizela. Byla jsem tak zamyšlená, tak soustředěná na okolí, že jsem si ani nevšimla mizející cesty.

„Sakra!" Zakleji nahlas a nade mnou se zmateně rozkřikne pták a ulétne. Tak jo. Seber se. Když se otočíš o 180 stupňů a půjdeš rovně, tak určitě musíš na tu silnici narazit. Otočím se a s nadějí vyrazím zpět. Po chvíli zastavím a zaposlouchám se, jestli neuslyším zvuky aut ze silnice. Nic. Jdu dál.

A najednou ... Uslyším auto. Identifikuji směr a tím pak vyrazím. Po nemalé chvíli narazím na asfalt. Konečně! Jsem na silnici, vykročím směr vpravo, kde tuším moje auto. A můj šestý smysl nezklame.
Asi po necelém kilometru narazím na tu cestu a moje auto. „Tak jedeme domů, krasavče," zašeptám a vyrazím domů.

> <

Celý den ale prakticky nevylezu z postele, protože Šest vran mě naprosto nenávratně pohltilo. Večer si pak udělám sendvič a jsem na notebooku. Rodiče nepřijdou ani do deseti, když jdu spát... Je to tak lepší. Asi se zdrželi ve firmě.

Zaklapnu notebook, vysprchuji se a zachumlám se do peřin. V hlavě mám prázdno. Na nic nemyslím, v lese jsem si vyčistila hlavu a v důsledku toho hned usnu.

> <

Stála jsem na chodbě.

Dívala jsem se na ně.Matka brečela.
Otec na ni křičel. Matka brečela.

Otec ji š*kal.
Na chodbě.
A já před nimi.
Přímo před nimi... jsem stála.
Nevšímali si mě.
Zakřičím, aby si mě všimli: „Nech ji být!"
Uslzená matka se na mě podívala...
... a najednou byla všude tma.
Viděla jsem jen obličej... mé matky.
Její rty se začaly hýbat a vycházela z nich stále Ta věta.

BĚŽ PRYČ, ... EVELYN ... Běž pryč, ... Evelyn ... běž ...

> <

Prudce otevřu oči a promnu si rukama obličej. Cuká mi v pohmožděné bradě. Dýchám rychle... byl to sen. Byl to sen, uklidňuju se, ale ta věta mi stále zní v hlavě. Běž pryč, Evelyn.

Příště se na ní vykašlu. Nemá cenu pomáhat člověku, který o to očividně nestojí. Ne počkat... ať žádné příště není, prosím. Lehnu si, natáhnu se pro mobil a kouknu na čas. Je přesně 5:09, no pěkný. Ještě tak na dvě hodiny zkusím usnou. Zavrtám se do peřin a po chvíli usnu.