Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

•49•

Pět dní do svatby
Středa

Vzbudila jsem se do deštivého rána.
Nevadilo mi to.
Měla jsem ráda všechna počasí.
Vylezla jsem z postele a půl hodinky jsem cvičila jógu.
Vždy když ve mě zakřupalo, vzpomněla jsem si na ty doby, kdy jsem jí cvičila denně.
Kde jsou ty časy?
S povzdechem jsem vlezla do sprchy a vzala jsem to rovnou studenou vodou.

•

Oblečená jsem sešla do kuchyně, kde jsem našla Johna, který seděl u stolu a obskakovala ho Susan.
Jóga mě uklidnila, teď jsem se rozčílila.
Nakráčela jsem do kuchyně a jedovatě jsem jim popřála dobré ráno.
Susan mi ho popřála také: „Dobré ráno, co si dáte k snídani?"
„To, co si sama udělám," odpověděla jsem a získala jsem si tak pozornost Johna, který mě ani nepozdravil.
„Susan, prosím."
Ukázal hlavou na dveře.
Susan po mě hodila nevrlý pohled, ale odešla.
Nechápala jsem, jak jí mohl mít John za hospodyni.
Proč nemůže mít za hospodyni starší baculatou usměvavou dámu?
Přišlo mi, že ke mně nemá ani žádnou úctu.
Jako, jako bych nebyla první ...
Jako bych nebyla první.
To je ono.

Než jsem se ho na to stihla zeptat, promluvil: „Ty tedy nechceš, abychom měli hospodyni?"
Otočila jsem se na něj.
Stál kousek ode mě: „Už jsem ti to říkala, je to zbytečné. Já to zvládnu. Jsem žena. Musím to zvládnout."
Poslední větu jsem zdůraznila.
Zvědavě si mě měřil. „Dobře," řekl nakonec, chtěl odejít znovu ke své snídani, ale zastavila jsem ho.
„Počkej! A co dělá Gustav?"
Znovu se ke mně otočil: „Je to takový údržbář. Stará se o zahradu a o dům z venku."
Nadzvedla jsem obočí: „Jen o tenhle, nebo i o ten v Evropě."
John se opřel o linku: „O všechny, o které chci."
„Dělá ti dobře, někomu dávat ‚rozkazy'?" zeptala jsem se.
Pokrčil jen rameny.
„Johne, kolik holek jsi si sem v minulosti přivedl?"
John se odlepil od linky a začal ke mně pomalinku přistupovat: „Hodně, snad nežárlíš."
Uchechtl se.
To určitě.
Sladce jsem se na něj usmála, ale couvala jsem.
V mysli se mi vyrojila vzpomínka na koupelnu, kde mě takhle donutil dojít až ke stěně, ke které mě následně přišpendlil.
„Ne, to rozhodně ne. Já jen, že Susan se ke mně chová, jako bych byla tvoje děvka."
V tu chvíli jsem narazila do lednice.
Sakra!
John se usmál.
Dost by mě zajímalo, proč mě tak chce v posteli, když mě nemiluje.
No, důvod mohl být jediný.
Potřeboval sex a já jsem už teď věděla, že spolu budeme spát, ale ne z lásky.
Ale z potřeby.
Z potřeby, kterou má každý člověk.
Nebudeme se chtít podvádět, i když se nemilujeme.
Prostě budeme spát spolu, nebudeme podvádět a vše bude happy.
Nebude, zpražil mě můj vnitřní hlas.
Hmmm, filozofická otázka, dámy a pánové.
Jak dlouho dokáže člověk žít bez lásky?
...

Johnův obličej byl od mého jen několik centimetrů.
Navzájem jsme si koukali do očí.
John mi dýchal do tváře.
Tohle se teď dělo pořád.
Proč?
Proč mě pořád špendlí na zdi?
„Ano, bral jsem si sem holky na pár nocí. Neuměli vařit, byli líné a ani v posteli to nebylo nejlepší, ale pořád to byl někdo, kdo se se mnou kdykoliv vyspal. Což ty," sjel mě očima: „ne. Pořád přemýšlím, co mám udělat pro to, aby na mě můj kámoš nebyl naštvaný."
Podíval se dolů na svůj rozkrok.
Políbila jsem ho na tvář: „Pořád máš ruku."
Mrkla jsem na něj a hbitě jsem se mu vyvlékla.
Slyšela jsem Johnovo frustrované vzdychnutí: „Tak to ale raději, tak na hodinku vypadni někam ven."
Zastavila jsem se a pohoršeně jsem si ho změřila.
„To mě vyhazuješ do toho deště?"
John kývl.
„Fajn, beru si auto."
Oznámila jsem mu.
John sáhl do kapsy a hodil po mě klíčky od audiny.
Proč je měl v kapse?
Ví on a bůh.
„Díky."