Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 21 <

"Tati? Jsi tady brzy!" oslovím ho, jakmile poznám jeho chůzi. Není to matka. Moc jsme spolu od Té noci nemluvili. Pořád to po nocích v podvědomí slýchávám. Ve snech, v nočních můrách. Běž pryč, Evelyn!

Tahle věta mě bude pronásledovat ještě dlouho...

Pousměje se na mě a s povzdechem si sedne vedle mě na pohovku. Nadzvednu obočí. Narovnám se, ztiším televizi a vyčkávavě se na něj podívám. Co chce dělat?

Vezme mě za ruku a podívá se mi do očí. Tohle u něj neznám. Jeho dotek mi není příjemný, má zpocené ruce. Je mi cizí.

Pohled mu spadne na moji modřinu, dlouze si ji prohlédne, ale nic k tomu neřekne. Ovšem že. Místo toho si odkašle a povídá se jinam.

„Evelyn," začne, „vím, že je to teď těžké. Ten pocit, že se máš v devatenácti vdávat. Nerozumím sice tomu, co cítíš, ale chápu, že to nechceš. Jen pochop, prosím, že tě máme s maminkou rádi a děláme to pro tvoje a jistě... i pro naše dobro. Pokud si ho nevezmeš, tak naše firma zkrachuje. Už nebudeme mít takový život, na jaký jsme zvyklí. Musíš si ho vzít. Ty i my, pak budeme žít stále tak, jak to je doposud. Chápeš?"

Nemám slov. Takže... přebereme si to. Pokud si Johna nevezmu, tak se můžu rozloučit se vším, co mám. Ale vždyť se s tím stejně rozloučím po svatbě. Ty blbá! Nebudeš mít nic ze svého života! Budeš bydlet někde ve Švýcarsku, s manželem, kterého neznáš! Nic nebude jako dřív! Ale tady jde o peníze, sice nebudu mít nic ze svého života, ale budu mít peníze. O to přeci jde, ne? Jenže proč by se Hensonovi chtěli spojit s krachující firmou...

Chci otci hrubě odseknout, ale uvědomím si, že nemám chuť bojovat. Teď ne. Proto řeknu: „V tom případě, jsou ale řeči o tom, že mě vydědíte, blbost! Neměli byste mě vydědit z čeho!"

Kývne: „Ano, přesně tak." Vymotám své ruce z jeho sevření. Stejně odsud chci vypadnout a John je moje letenka pryč.

„Musím přemýšlet," vymluvím se, aby už konečně zmizel. V jeho pohledu je jasná vize: zisk. Nikde tam nevidím lítost nad tím, co jsem tu noc viděla, nevidím tam lítost nad tím, že své jediné dítě v podstatě prodává.

„Jistě," řekne, vstane ale ještě se na mě otočí, „Evelyn, snaž se, aby to nebyl on, kdo tu svatbu zruší," po tomto prohlášení stočí pohled k mému koleni. Jsou oba stejní! Bože!

Neodpovím, nezamračím se, neudělám nic. Jen se zvednu z gauče a začnu se belhat do schodů.

> <

Ležím na posteli a čtu si. Respektive se číst snažím, myšlenky mi ale nedovolí se na text soustředit. Pár stran jsem přečetla, ale pořád mus...

Najednou mi zazvoní telefon. Chňapnu po něm a ani se nepodívám, kdo volá: „Prosím," ozvu se do telefonu. Možná i doufám, že je to Candy. Že prolomí mé váhání a mlčenlivost. Ale není to ona.

„Evelyn!" zakřičí nadšeně Oliver. „Olivere, co potřebuješ?" skoro rok jsem ho neviděla. Po tom, co dodělal školu prostě zmizel. Předtím jsme si spolu ale hodně užívali. V posteli je vážně dobrej.

„Tebe v posteli, kočičko," zabrouká něžně. „Sorry, ale nejde to. Mám špatné koleno, jak bych u tebe mohla klečet?" zeptám se nevinně a zkousnu si ret.

„Myslím, že koleno není problém, jsou i jiné polohy," ušklíbne se. Usměji se: „Fajn. Ale ty přijď ke mně!" řeknu laškovně. „Jsem tam v pět, kotě!" Kouknu na hodiny, je půl páté.

„Oky, uvidíme se," rozloučím se a začnu se zvedat z postele. Musím se osprchovat, smrdím jako kanál.

> <

Po sprše docupitám do šatny a najdu modré krajkové spodní prádlo a dlouhé tričko. Myslím, že je Darrena. Jsem pokrytec, ale nemůžu si pomoct.

„Otče! Nech ho být!" zakřičím na něj, „zasnoubená ještě nejsem, můžu si v tom případě dělat, co sakra chci!"

„Evelyn!" zahřmí otec nade mnou. „Nech ho být!" zakřičím znovu, nebojím se ho. Otec ustoupí s tvrdým pohledem ze dveří a já ho spatřím. Je snad ještě krásnější než dřív.

„Ahoj, krásko," pozdraví mě a vlepí mi pořádného francouzáka.

„Taky tě ráda vidím, Olie." Otec se na nás nasupeně dívá. Nevšímám si ho a Oliver taky ne. Máme oči jen pro sebe. Můj milenec mě vezme do náruče a vynese mě do schodů. V pokoji mě položí na postel a začnou se dít divy.

> <