Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

•46•

"Vezmeš si mě?" zeptal se, s opatrností skláře, John.
Dívala jsem se mu do očí a cítila, jak mi vlhnou tváře.
Popadla jsem Johna kolem krku a sklouzla jsem k němu na podlahu.
Objal mě rukama a v ruce stále dřímal prsten.
"A... a ... ano," vydechla jsem a zabořila tvář do jeho ramena.
Bylo mi jedno, že se mi rozmaže make-up, bylo mi jedno, že za mými zády sedí moje matka a pohoršeně se na mě kouká.
Její pohled mě propaloval.
"Chci pryč," zašeptala jsem Johnovi.
Zatím ještě nic neřekl.
Klečeli jsme v objetí na podlaze.
"Pojďme odsud," souhlasil, odtáhl se ode mne, rychle mi navlékl prsten a zvedl nás na nohy.
Jak romantické.
Celou tu dobu jsme se navzájem dívali do očí, teď ty mé opustil.
Otočil se na naše rodiče: "My jdeme," ani nedokončil větu a rozeběhl se, se mnou v závěsu, ke dveřím.
Nejprve jsem vykřikla, ale pak jsem se hystericky rozesmála.
Bylo mi celkem ukradené, že matka mě asi zakope a lidé na nás koukají, jako na blázny.
Prostě, jsem byla jednou šťastná.

·

Posadila jsem se na jeho postel.
"Musím si ale domů pro věci."
John měl plán.
"Nemusíš, tvoje matka ti tam nechala věci poslat."
Prudce jsem zvedla svěšenou hlavu: "Cože!"
John jen pokrčil rameny a hodil po mě jeho oblečení: "Na, oblékni si toto. Ty věci po Nathalii jsem už vyhodil."
Odešel, aby mi dopřál soukromý.
Padla jsem na postel.
To je šílený.
Sice jsme na tu chatu měli jet až za dva dny, ale John mi navrhl, abychom jeli už dnes v noci.
Souhlasila jsem.
Proč?
I když, třeba to bude fajn, prostě zmizet.

·

Zvedla jsem se z postele a začala si rozepínat šaty.
No, snaha byla.
"Ach jo," nešlo mi to: "Johne! Prosím, potřebuji pomoct."
Hned se objevil ve futrech.
"S čím?"
Shlédla jsem na šaty a on pochopil.
Otočila jsem se k němu zády a odolávala potřebě vzdychat pod jeho doteky.
Rozepl mi šaty a pomohl mi se z nich vyvléknout.
Zase jsem před ním stála jen ve spodním prádle.
Natáhla jsem si jeho kraťasy, také se začal oblékat.
Plandaly na mě.
Ale co.
Chtěla jsem si natáhnou jeho triko, ale zarazila jsem se.
John ztuhl, když jsem si se slastným povzdechem sundala podprsenku a natáhla si jeho triko.
"Tohle ... bylo nutné?" zeptal se a zapnul si mikinu.
Podal mi košili: "Ano, někdy bych vám chlapům přála být celý den v podprsence."
Uvázala jsem si košili kolem pasu.
"Boty ..." nenechala jsem ho to doříct.
"Půjdu boska."
Pokrčil rameny, hodil do sportovní tašky bundu a zapnul jí.
"Tak můžeme," hodil si jí přes rameno a odešel z ložnice.
Následovala jsem ho.

·

Sedm dní do svatby
Pondělí

Vzbudil mě hlas: "Evelyn ... vstávat."
Líně jsem otevřela oči a zamžourala do tmy na Johna.
No do tmy, byl ze strany osvícen neonovým nápisem benzinové pumpy.
"Co je?" řekla jsem a protáhla jsem se.
Spát v autě na sedadle nebyl zrovna nejpohodlnější zážitek.
"Potřebuju vystřídat," unaveně se na mě usmál.
"Kolik je?"
"Bude jedna," to znamená, že řídil skoro čtyři hodiny.
"To už mi věříš, jo?"
Unaveně kývl.
"Ještě si dojdu na záchod," vyhrabala jsem se spod deky a malátně jsem vystoupila.
Beton mě studil na bosá chodidla.
Bylo to celkem příjemné.
John udělal to samé, sedl si na moje místo a zachumlal se pod deku.
Ještě jednou jsem se protáhla, došla si na toaletu a sedla jsem si na místo řidiče.
Nastartovala jsem a vyrazila.
Přišlo mi, že John usnul hned, jak na sedadlo po mé levici usedl.
Zvykla jsem si řídit bosa.
Už mi to nevadilo.

·

Začalo svítat a navigace mi oznámila, že za chvíli jsem v cíli.
Byla jsem vyspalá, řídila jsem proto dlouho.
Měla jsem dost času na přemýšlení.
Několikrát jsem pohledem sklouzla na prsten na mém prsteníčku.
Musím říci, že byl opravdu nádherný.
Ale představoval neznámé a to byl ... závazek.
Nebudu říkat, že jsem byla v pohodě.
Ne.
Bála jsem se.
Opravdu jsem se bála.
Co bude po svatbě?
Evropa, ... jak se mi tam bude žít?
Vydržíme spolu i po vypršení smlouvy?
Budeme šťastní?
Otázky, na které ukáže odpověď jen čas.
Čas.

·

"Jste v cíli," ozval se ten nejméně příjemný hlas.
Světa.
No, byla jsem uprostřed ničeho a byla jsem v cíli.
Bezva.
Zastavila jsem.
"Já to dořídím," ozvalo se vedle mě.
Koukla jsem na ospalého Johna.
Byl rozkošný.
Vlasy měl rozcuchané a padaly mu do čela.
"Fajn," vystoupila jsem z auta.
Neptala jsem se na důvod špatného seřízení navigace.
Protáhla jsem se, lupalo ve mě pěkně.
John na tom byl podobně.
Hodili jsme po sobě lítostivé pohledy.
Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce, John těžce dopadl vedle mě a vyrazil.

·

"Jak jsi se vyspal?" zeptala jsem se Johna, který se zdál být zcela soustředěn na silnici.
"Nejlépe, jak jen to v autě jde," odpověděl s úsměvem a zabočil na polní cestu.
Jeli jsme dlouho, míjeli jsme stáda krav a ovcí pasoucích se na rozlehlých pastvinách.
Sem tam se objevilo políčko či sad.
Bylo to tak krásné.
Nikdy jsem na venkově moc dlouho nepobyla.
Vždy jsem projela kolem a nevšímala si ho.
Ale teď i přes sklo auta jsem cítila tu uvolněnou atmosféru.
Bylo to, jako kdyby jsme se ocitli o několik století zpět.
Téměř na konci cesty stála honosná 'chata'.
Hahaha, ... chata.
To určitě.
Dům jako kráva, přátelé.
Byla celá z cihel, s francouzskými okny a hodně balkóny.
Pyšně stála mezi vysokými stromy na anglickém trávníku.
Sem tam jsem postřehla pár okrasných keřů, ale jinak to byla jen perfektně zastřižená zelená plocha bez jediné chybičky.
Pozemkem protékal potok a dodával tomu všemu tu třešničku na dortu.
„Kdo se proboha stará o ten trávník?"
„Zahradník," odpověděl John, jako by to bylo očividné.
No, asi bylo.
Vystoupila jsem a následovala jsem boska svého snoubence ke dveřím.
Odemkl: "Vítej," řekl a otevřel mi dveře do domu, kde jsme měli strávit nemálo času.
Spolu.

holkaXx