Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 22 <

„Kam jsi vlastně zmizel?" zeptám se Olivera, ležíme vyčerpaní v mé posteli. Oliver je na zádech a já mu ležím hlavou na hrudníku a objímám mu jednou rukou ramena. Cuká mi v koleni. Povídáme si, rok jsme se neviděli.

„Chtěl jsem se osamostatnit. Přestěhoval jsem se do Irska. Ale musel jsem se vrátit," dodá smutně. „Proč?" zeptám se. „Moje matka má rakovinu," odpoví plačtivě. Ooo neeee. Bože! Proč trestáš tak skvělé lidi.

Pohladím ho po tváři: „Oooo Olivere, to je mi hrozně líto. Tvá matka je to nejmilejší stvoření, co znám." Viděla jsem jí sice jen třikrát, ale je to anděl. „Jo," zašeptá a přitáhne si mě do polibku. Na rtech cítím jeho slané slzy. Po chvíli se od sebe zadýchaně odlepíme.

„Je mi líto, to s tvým otcem, ale potřeboval jsem se odreagovat a ty jsi mě hned napadla " omluví se a stiskne mi zadek. „To neřeš," lehce se na něj usměji.

„A co to mluvil o tom zasnoubení?" Vzdychnu si: „Budu se vdávat."

„To je přeci skvělé!" zvolá nadšeně, ale zarazí se, když uvidí můj nešťastný výraz: „Proč nejsi šťastná?"

„O té svatbě vím teprve čtyři dny," přiznám se s povzdychem. Vykulí na mě oči plné otázek.

„Sňatkem zachráním rodičům firmu. Je to nucené," upřesním situaci. „A-ha?" odpoví nechápavě, „znám tě jako tvrdohlavou bojovnici, co se změnilo?" Pokrčím lehce rameny. No Evelyn, co se sakra změnilo?!

„Vyhrožují mi," hlesnu, on hned pochopí. Zná mě až moc dobře: „Ach Evelyn, ty tvoje auta. Kdyby..."

„Ne! Nenechám si je vzít," protestuji. „Já vím. A v tom je ten problém. Jsou tvoje slabina o které, nejen tvoji rodiče, vědí!"

„Jak to myslíš?" nechápavě se zeptám. „Všichni vědí, že svá auta miluješ! Možná až moc. Je jasné, že toho někdo musel využít." Opravdu je to tak jasné? Jsou moje slabina. Slabina. Díky ní si musím vzít Johna. Jenomže ... Já se jich nedokážu vzdát. Navíc se odsud díky tomu sňatku dostanu. Vezmu si Johna! Ano! Jsem rozhodnuta neutéct od oltáře.

Smutně se na mě usměje: „Každý máme nějakou slabinu. To nic..." pohladí mě po tváři a zarazí se u modřiny, „Nechci se ptát, ale..." Gestem ho zarazím: „Ne, neptej se na to."

> <

Je pozdě večer, sedím v kuchyni naproti matce a hlasitě se hádáme.

„Takhle by to dál nešlo! Taháš se s nějakýma ubožákama, nechceš mě na vybírání šatů, a ještě mi vyčítáš, že jsem ti to neřekla dříve! To je VRCHOL! Já se ti tady snažím zajistit budoucnost a ty se mi takhle odvděčíš?" křičí na mě.

„Můžeš být ráda, že jsem ty šaty vybírala s Johnem! Máme se snad sbližovat ne! A ano, vyčítám ti to! John to ví už několik měsíců! Já pět dní! Navezli jste mě do toho,... fajn! Ale mohli jste být alespoň upřímní!" křičím. Ostatní už jí radši nevracím. To, s kým spím, jí může být jedno.

„Určitě bys utekla! A co pak?" pokračuje matka. „A teď jako utéct nemůžu nebo co?!" zeptám se překvapeně. „Můžeš! Ale neuděláš to," řekne důrazně.

„Ne, neudělám," uklidním se: „já si Johna vezmu." S touto větou se zvednu a odbelhám se pryč. V hlavě mi běhá jediná věc: Musím nějak zařídit, abychom se po obřadu, co nejdříve dostali pryč. Protože jestli tady zůstaneme po svatbě, asi matku zabiju.

> <

Dojdu do pokoje a už to nevydržím a vytočím Candy. Hovor přijme téměř okamžitě se slovy: „No konečně, to to trvalo. Já už tady vymýšlím teorie, co jste dělali!" Uchechtnu se: „Neboj nic nebylo. A promiň... nějak jsem o tom pořád nemohla mluvit. Když ti to řeknu... už to bude až moc skutečný, chápeš?" Povzdychne si a chvilku mlčí: „Ach Evelyn, ovšem že to chápu. Promiň, nechci naléhat. Nemusíš mi to říkat, jestli se na to necítíš. Jenže já jsem tak strašně zvědavá!"

„Ne to je dobrý, řeknu ti to..." a tak jí to všechno povím. O té večeři, o našem výletu na pláž, o mém pádu i o tom, jak jsem byla u něj v bytě. „Asi měl přítelkyni," svěřím se jí a řeknu jí o té fotce. „Fííha, tak to je síla. Třeba ti to řekne, když se ho na to zeptáš," navrhne. Zamručím: „Já ti nevím hele..." Povím jí také o tom koupání a o tamponu, to se směje na celé kolo a mě je nějak lehčeji... „No a pak jsme jeli vybírat šaty a jemu oblek."

„COŽE JSTE!!!!!" ozve se hlasitě z druhé strany, „děláš si SRANDU? Ty sis vybírala svoje SVATEBNÍ šaty, BEZE MĚ!" Stáhnu obličej, když mi to dojde... a sakra. „Počkej chvilku, musím to rozdýchat..." ozve se z druhé strany a já se zatajeným dechem čekám. Po chvilce zase promluví: „Pfff, tak jo... jsem schopná to pochopit, ale to si vypiješ!" Úlevně si vydechnu: „Beru na sebe následky!" prohlásím a spolu s ní se zasměju, „ale mám fotku!" vzpomenu si náhle.

„Jooo, no tak dělej. Posílej!" vyjekne nadšeně a já jí fotku pošlu na Messenger. Sama se na fotku vynadívám, stojím na stupínku a jemně a snad i šťastně se usmívám. Nedbalý drdol mi padá na jednu stranu a na bradě se mi vybarvuje modřina. Modlím se, aby byla kvalita poslané fotky tak špatná, že si jí nevšimne.

„Ty jsou boží, Evelyn!!!" vydechne nadšeně Candy, „jsi nádherná. Jako princezna... ale co to máš na bradě? To je modřina?" Zklamaně vydechnu, to musí Mess zrovna teď, když to nepotřebuju tu fotku poslat v dobré kvalitě? „Nic to není, Candy," špitnu, ale jí nemůžu lhát, hned to pozná. „To ti udělal otec?" zeptá se opatrně. Sama pro sebe zakroutím hlavou, i když ona to samozřejmě nemůže vidět: „Ne, otec ne." Skoro slyším, jak na prázdno polkla: „John?" zeptá se ještě opatrněji.

Složím hlavu do dlaní, co jí mám říct?... „Ano,... ale-ne-schválně!" rychle donám. „To určitě!" skoro prskne Candy, „ach, Evelyn. Koho ti to dohodili, nějaký násilnický prase?"

„NE!" bráním ho rychle, „tak to není."

„Evelyn, já ti do toho nebudu mluvit, ale... prostě si dávej pozor, ano?" Nechápavě se zeptám, a přitom si vzpomenu na Lilian: „Co tím myslíš?"

„Víš... domácí násilí není něco za co by ses musela stydět. Ty sis ho nevybrala. Nevíš, jaký je, jakou má minulost... rodiče. Nevíš, jaký bude v budoucnu." Skoro jí neslyším, jak šeptá: „Ne, tak to není..." skočí mi do řeči, „Ne, nebraň ho, Evelyn. Nebraň ho. Jen na sebe dej pozor..." v tu chvíli si vzpomenu na jejího otce. Byl to alkoholik. Když bylo Candy kolem 10 let, znásilnil její matku a ona to slyšela z vedlejšího pokoje. Když přiběhl soused její matce na pomoc, její otec utekl. Policie ho hledala a její matka ho bránila, že neměl dobrý den a takové ty výmluvy. Pak se jednou v noci vrátil, ona ho pustila dovnitř... a málem jí ubil k smrti. Byla tři týdny v nemocnici. Její otec se pak oběsil ve vězení. Candy jí to jedou řekla a pak už o tom nikdy nemluvili.

Evelyn si povzdechla. Tohle ale přeci není John. „Já...nemluvme už o tom, ano? Chtěla jsem se tě ještě na něco zeptat." Uslyším povzdechnutí a pak řekne: „Dobře. Tak povídej."

„Chtěla bych hned po svatbě zmizet. Nevadilo by ti to?" zeptám se váhavě. „Myslíš na té svatbě, na kterou nejsem pozvaná?" Zcela vážně pronesu: „Poštovního holuba asi sežral orel...," a pak společně vybuchneme smíchy.

> <