Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

•50•

Čtyři dny do svatby
Čtvrtek

Vzbudilo mě prásknutí dveří.
Odhodila jsem ze sebe deku a zvědavě jsem se podívala na toho, kdo vyrušil můj spánek.
Byla to blonďatá holka ze silikonu.
Zula si boty a šla směrem ke mě.
Kdo to sakra je?
Co tady dělá?
Jak to, že má klíče?
To mě nevidí?
Zvedla jsem se z gauče.
Měla jsem na sobě Johnovo triko.
Dávalo mi pocit, že je nablízku a já jsem se tolik nebála.
"Ehm ... kdo jste, a co děláte v mém domě?"
Ano, přivlastnila jsem si to tady.
Pššš ...
Blondýna se na mě podívala s výrazem à la uhni mi z cesty ty nicko.
Sjela mě posměšným pohledem, ale ten jí zmrznul na tváři, když poznala to triko.
Jak ho mohla znát, kdo to kurva je?
"Kdo sakra jsi?"
"To bych se měla spíš zeptat já tebe, ne?" bránila jsem se.
Vždyť já už jsem se zeptala.
Evelyn!
Soustřeď se.
...
Co se to tady sakra děje?
Povýšeně se na mě podívala: "Jsem Johnova životní láska."
Začala jsem se smát.
To vážně?
Kdo si sakra myslí, že je ta živá kopie Barbie?
Teda Johne, myslela jsem, že máš lepší vkus.
Pomyslela jsem si na jeho konto.
Nechápavě se na mě podívala: "Kde je John?" zeptala se nakonec, zase povýšeně.
"Není tu," odpověděla jsem klidně a začala jsem skládat deku.
Snad to pochopí, jako náznak toho, že mě nebaví s ní klábosit.
Nepochopila.
'Překvapivě'.
"A kde tedy je. A pořád nevím, kdo jsi ty."
"Jel vyřídit něco ve firmě," zalhala jsem: "A já ... já jsem jeho snoubenka."
Tentokrát se uchechtla ona, ale jinou reakci jsem ani nečekala.
"Kdo si myslíš, že jsi?!" vyštěkla na mě.
"JE TO MOJE BUDOUCÍ MANŽELKA, OLIVIE. TAKŽE VYPADNI A NEPLEŤ SE MI UŽ DO ŽIVOTA!!!"
Zahřměl Johnův hlas přes celý dům.
Společně jsme se podívali za hlasem.
John stál mezi futry z předsíně do obýváku, zmačkaná košile, sako přes rameno, rozcuchané vlasy a frustrovaný výraz zračily o těžké pracovní noci.
Olivia, jakoby nedbala na jeho vyhazov a zjevnou únavu se na něj vrhla.
John ji ale hned od sebe odstrčil a doprovodil jí ke dveřím.
Za doprovodu nadávek a sladkých slov, ano divná kombinace, které vycházely z té její růžové tlaminky.
Vzal jí klíče, vyhodil jí ven a za ní poslal i boty.
Neměl slitování.
Zabouchl hlasitě dveře.

Nehnutě jsem stála a přemýšlela jsem, co se to vlastně stalo.
Bylo to absurdní.
Vrazila sem holka, prohlašovala se za Johnovu životní lásku a ten jí pak ukázal náš chodník zblízka.
Nezbláznila jsem se?
To je šílený.
Kdo to sakra byl.
Co tady dělala?
Kdo ...

Mé myšlenky zarazily Johnovi paže.
Položil mi je na ramena.
Zvedla jsem k němu hlavu.
Vypadal hrozně.
"Měl by sis jít lehnout."
Lehce jsem ho pohladila po paži.
On si mě ale k sobě přitáhl a pevně mě objal.
Stoupla jsem si na špičky, abych k jeho ramenu měla blíže a naopak.
On se zase trošku ohnul.
Cítila jsem jeho vánu, doslova se o mě opíral, jako o to poslední, co ho drží před zhroucením.
Začala jsem ho hladit po zádech a v tu chvíli se rozbrečel.
Ano, opravdu brečel.
Netrvalo dlouho a měla jsem úplně mokré rameno.
Ale bylo mi to jedno.
Jen jsem přemýšlela, co ho donutilo k zhroucení.
"Ššš ..."
Utěšovala jsem ho, hladila jsem ho ve vlasech a na zádech.
Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem tam jenom stála, a tak tak jsem se pod jeho vahou držela na nohou, jen abych mu ukázala, že mu dokážu být oporou i bez lásky.

•

Byly to tři hodiny od toho, co jsem Johna pracně dostala do postele.
Od té doby jsem seděla vedle jeho postele, jen se na něj dívala a přemýšlela.
Co ho tak vyčerpalo?
Řekne mi to?
Kdo byla ta kráva?
Proč měla klíče.
Otázek mnoho, odpověď ... žádná.

•

Jenže pak mě z myšlenek vyrušil zvonek.
Zvedla jsem se z křesla a zavřela jsem dveře u jeho ložnice.
Rychle jsem běžela, aby ten dotyčný nevzbudil Johna, zbytečným zvoněním.
Rozrazila jsem dveře a ani jsem nestačila něco říct, když se na mě vrhla drobná brunetka.
"Evelyn!" vypískla.
Hned mi bylo jasné, že tohle hyperaktivní stvoření je Mia.
Johnova sestra.
Hlasitá.
Chvilku mě objímala a pak mě konečně pustila.
"Mio," pípla jsem.

Nabrala jsem vzduch do plic, ale hned jsem čelila jejím otázkám.
"Kde je John?" zaznamenala jsem jednu z mnoha.
"Spí, byl unavený."
Mia kývla a ironicky na mě mrkla.
Ani nechci vědět, co si domýšlela.
"Buď prosím potichu, aby si ho nevzbudila."
Požádala jsem jí, zatímco jsem jí vedla do kuchyně.
Kývla a tišeji začala mluvit: "Jsi fajn. Proč se o něj tak staráš?"
Naklonila hlavu na stranu a čekala na odpověď.
"Jsem jeho snoubenka. A i když se nemilujeme, pořád to tak je. V podstatě to mají snoubenky, a pak manželky, v popisu práce. Starat se o své polovičky. A naopak, samozřejmě."
"Jak víš, že tě nemiluje?"
"Řekli jsme si to."
Chvilku se na mě dívala s kamennou tváří, ale pak se usmála: "Líbíš se mi."
Nic jsem na to neřekla, místo toho jsem se zeptala: "Chceš kávu?"
"Jooo," vydechla hraně unaveně.

•

"Mio?" zaslechla jsem za našimi zády Johnův hlas.
Měl na sobě jen boxerky, vlasy rozcuchané a na tváři omačkaný polštář.
Stál na prahu mezi obývákem a balkonem.
Musela jsem se nad jeho vzhledem pousmát.
Mia rychle odložila hrneček s kávou a vrhla se na něj ještě energičtěji, než na mě.
Jestli to ještě vůbec šlo.
Bezmyšlenkovitě jsem si pohladila žebra.
"Co tady děláš tak brzy?" dostal ze sebe, když se dostal z medvědího objetí své sestry.
Byla tak drobounká, ale síly měla až moc.
"Nemohla jsem se dočkat. Tak jsem vyrazila dříve, než jsem měla v plánu."
Ne, neřídila.
Měla řidiče.
Ano, vážně.
"Dobré dopoledne," pozdravila jsem Johna, jen tak mimochodem.
Usmál se na mě: "Dobré."
Zvedla jsem se: "Jak jsi se vyspal? Nechceš kávu?"
"Dobře, díky. A ano, dám si rád."
Chtěl se posadit na židli, ale zarazila jsem ho.
"Nebudeš tady jen v boxerkách, že ne?"
John shlédl na svůj ohoz: "Proč ne?"
Nadzvedla jsem obočí.
To myslí vážně?

Čapla jsem ho za ruku a za doprovodu hihňající se Mii jsem ho dotáhla do jeho ložnice.
„To na to jdeš najednou nějak hrrr, ne?" uchechtl se.
„Zas tak si nefandi, pořád máš pravačku."
„Mám radši levačku."
Nakrčila jsem znechuceně nos, ale mlčela jsem.
„Vezmi si prosím něco na sebe, ano?"
„Copak? Vzrušuju tě?"
„Ne, já jen aby se tě příště zase Mia nelekla."
Usmála jsem se na něj a vyšla jsem z pokoje.

•

„Takže lilie?"
Kývla.
„Dobře."
„Jestli je to špatně, tak to můžeme přeobjednat."
Zděsila jsem se.
Ne!
Nic nechci dělat.
Už to chci mít za sebou.
„Ne, to je dobré. Děkuji za to, co pro nás děláš, Mio."
Mia nad tím mávla rukou, ale já jsem se nenechala odbýt, a i John mi přikyvoval na souhlas, když jsem se ohradila: "Ne, Mio, opravdu. Moc ti děkuji."
„Ano, i já, sestřičko."
Mia se na nás usmála.
„Jste tak krásný pár!" vypískla.
Koukli jsme se na sebe s Johne a zároveň jsme pokrčili rameny.

•

Právník přijel odpoledne, skoro hned po tom, co jsme dojedli oběd, který byl doprovázen samou chválou na mé kuchařské umění.
„Ty nám ztloustneš, Johne!" poznamenala Mia, po tom, co viděla, jak se John obědem doslova cpe.

Pan Dempsey byl vysoký muž kolem třicítky.
Vše nám vysvětlil a s hrůzou jsem se dozvěděla, že v naší smlouvě je i zahrnut čas vypršení našeho ‚povinného' manželství.
No, prostě a jednoduše, ... musíme spolu být šest let.
Pak se můžeme nechat rozvést, ale do té doby ne.
Ale naštěstí je jedno, jestli spolu budeme žít aktivně nebo pasivně.
Alespoň něco, kdyby to nevyšlo.

👑👑👑
holkaXx