Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 43 <

Moje věci a jídlo přivezou pozdě odpoledne, zrovna když se válím u televize a koukám na Teorii.

Žena a muž. Susan a Gustav.

Nevím, kdo to je, ale je mi to zatím opravdu jedno, protože mám své věci. Konečně! Popadnu s díkem tašku a vyletím schody skoro zvukovou rychlostí. Rozrazím dveře do svého pokojíku a tašku hodím na postel. S vervou tašku otevřu a první na co mi padne zrak, je krajka. Hoodně... krajky. Zmateně koukám na obsah mého zavazadla a v tu chvíli mi dojde, že to musela balit matka. „Ježiši," ulevím si a vyndám bílé a červené krajkové prádlo včetně podvazků.

Ode dveří ke mně dolehne smích. Zvednu k Johnovi hlavu: „To není k smíchu!" řeknu naoko uraženě a hodím po něm bílá tanga. Rozchechtá se na celé kolo, když si je prohlédne a pak ke mně přistoupí. Začnu se přehrabovat v tašce, mimo to prádélko najdu i normální kalhotky, jednu sportovní podprsenku, za kterou musím mámě v duchu opravdu poděkovat, několikery ponožky, pár triček s velmi odvážným výstřihem, která mi musela určitě koupit, mini kraťasy, tílko, tepláky a mikinu. V roku tašky potom objevím v igeliťáku moje milované Vansky. V tu chvíli mám reálně chuť ten pytlík zlíbat.

„Tak vidíš, není to tak hrozný," poplácá mě po zádech John a vrátí mi ta tanga: „Tohle asi používat nebudeme, co?" V jeho otázce slyším skrytý význam, naráží tím na naší konverzaci před pár hodinami. Najednou mě strašně baví rovnat věci na posteli...: „Uvidíme..." řeknu potichu a na něj se ani nepodívám, jeho pohled na sobě ale cítím. Když nic dál neřeknu, zvedne se a nechá mě se převléknout.

> <

Sejdu dolů v teplákách a tričku a hlubokým výstřihem na zádech a okamžitě mě zarazí, že na ostrůvku, kam přinesl Gustav nákup, teď není nic. „Johne? Tys uklidil ten nákup? Já bych to udělala." John na mě vykoukne z balkónu: „Já nic neuklízel, to Susan." Vyjdu za ním na balkón, abych na něj nemusela křičet. Sedí na židli: „Susan?" Nechápavě se na mě podívá: „Ano? Před chvílí jsem to řekl." Poupravím svou otázku: „Proč Susan?"

„Protože je to její práce," odpoví a zvedne se ze židle. „Ona pro tebe pracuje?" podivím se. My taky máme hospodyni, ale to je kvůli tomu, že rodiče jsou neustále v práci a já ve škole. Teď nedělám nic.

„Ano. Susan je moje hospodyně. Vaří, uklízí, pere, uklízí nákupy..." Vykulím na něj oči. On má svojí hospodyni? „Ale tohle máme dělat my, respektive já," vydechnu šokovaně. „A proč bys to dělala?" řekl to tak klidně, až mě to rozčílí.

„Ježiši, proč asi! Zaprvé, jsem tvoje snoubenka, budu tvoje manželka, zadruhé se ode mě očividně neočekává, že budu pracovat... a zatřetí se jinak unudím k smrti! Ty budeš jen pracovat a co já? Nemám maturitu. A než se v Evropě trošku rozkoukám, opravdu nechci sedět doma na gauči a sledovat, jak kolem mě Susan kmitá!" v poslední větě zvýším hlas a konec věty na něj doslova zakřičím. John na mě zůstane vyjeveně koukat a v hlavě zpracovává můj monolog: „Proboha klid," vypadne z něj nakonec, ovšem to že mi řekne, že mám být v klidu, má samozřejmě naprosto opačný efekt.

„V klidu!? Já jsem naprosto v klidu! Jen mě štve, jak jsem se proti mé vůli zapletla do nějakýho patriarchálního bussinesu vaší rodiny!!! Chápeš to vůbec? Donutili mě kvůli tobě opustit školu, nic mi nezbylo, tak se aspoň snažím do té nové role zapadnout. A když už aspoň částečně srovnám s tím, že celý život budu jen uklízet, usmívat se po tvém boku a rodit děti, tak mi řekneš, že budu mít ještě hospodyni? Můžeš mi říct, co přesně bych měla dělat jinýho než starat se o dům?!" zatínám ruce v pěst a zuřivě se dívám na Johna.

„Takže hospodyni nechceš?" vypadne z něj: „Pracuje pro mě už 3 roky, nemůžu jí jen tak dát padáka." Otočím se na patě a vpochoduju přes kuchyň do obýváku, kde se zhroutím na gauč. Proboha... Pevně zavřu oči, abych zahnala slzy. John běží za mnou: „Dobře, chápu, hospodyně nebude... to ti vážně tak vadí role manželky..?" zeptá se velmi opatrně.

Prudce otevřu oči a kašlu na nějaké slzy: „Ty jeden bastarde!" popadnu z pohovky polštář a mrsknu mu ho po hlavě. Uhne. „Napadlo tě...!" dalším polštářem ho trefím do břicha: „ŽE BYCH TAKY MOHLA MÍT SNY!" velký šedý polštář tentokrát chytí těstě před tím, než mu srazí hlavu. Fláknu po něm poslední, co na pohovce zbyl a naplno se rozvzlykám. Byla jsem v prdeli. Doslova a do písmene.

Obejmu se rukama a vezu se na podlahu před pohovku. Moje předstíraná vyrovnanost s mým osudem je ta tam. Co to je vůbec za kecy... zvládneme to sami... budeme v tom spolu. Ne, já v tom budu sama.

> <