Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 9 <

Rozrazím dveře, svalím se na postel a dám prostor slzám. To přece nemůže být pravda. Dole jsem sice byla celkem v pohodě. Ale cestou do pokoje to na mě celé spadlo a já jsem propukla v hysterický pláč.

Odstěhuju se někam do hor. Daleko. Od Candy.. a Darrena. Od mé milované pláže. Od mé vyhlídky. Od svého pokoje. Do cizí ložnice. Budu s někým sdílet postel! Závazně. Nebudu mít soukromí.

Sednu si na postel a vezmu nejbližší polštář. Hodím ho ke dveřím. „Nénéné," křičím na celý pokoj. Slzy mi tečou proudem po tvářích. Tep mám, jako kdybych uběhla maraton. Já už nebudu mít pokoj sama! Ztěžka dýchám. Znovu si lehnu a zabořím hlavu do polštářů. Polštáře pod mými slzami těžknou. Cítím, jak se mi srdce rozlamuje na tisíc kousků. Nesnáším je! Ještě víc, než oni nesnáší mě.

Zvednu hlavu z polštáře. „NESNÁŠÍM VÁS!" zakřičím na celý pokoj. Slzy mě štípou na tvářích: „Nesnáším vás," řeknu ještě jednou ale to si už spíše šeptnu pro sebe.

Hlava mi klesne zpět. Popotáhnu. Sáhnu na noční stolek pro papírový kapesník. Když ho konečně dostanu z balíčku, vysmrkám se. Pak si otřu slzy. Pomalu si lehnu do polštářů, přikryji se dekou a natáhnu se pro svého medvěda. Obmotám se kolem něj. Potichu popotahuju.

„Uteču," zašeptám mu do plyšového ucha.

Ale bez aut se nikam ani nehnu, nebo aspoň bez jednoho... Jsou moje lano, které mě drží nad vodou. Jsou moje všechno. Auta a volnost. Nemůžu přijít o oboje. Nikdy bych je tady nenechala. NIKDY. Dech se mi zklidňuje. Slzy přestávají téct. Méďa mě hřeje na hrudi.

Teplo. Klid. Bezpečí.

A kam bych asi tak šla? Holka bez školy, bez přítele, bez rodiny.

Zavřu oči. Bude to s ním taky takové klidné a... teplé? V Evropě. Nikdy jsem si nemyslela, že vypadnu z Anglie zrovna za klukem. Spíše s klukem. Nikdy jsem tohle s klukem nezažila. Klid. Nikdy jsem nikoho k sobě nepustila. Bezpečí. Pokud jsem s nějakým klukem spala - myslím spala ne se milovala - tak jsem nikdy nespala v jeho náručí. Nikdy mi nedýchal ve spánku do vlasů. Nikdy jsem nezažila s klukem pocit bezpečí, klidu a tepla. Teplo jen při milování. To ano. To je vždy horko, jako v pekle.

Ale teď myslím takové to teplo jistoty a utěšení, které vám může dát jen milovaná a milující osoba...

> <

Z bezesného spánku mě vzbudí nějaká rána a pak uslyším křik. Né. Zase. Ach jo. Proč se musí hádat zrovna dnes, proč teď v noci? Že mě to vůbec ještě překvapuje... Pustím méďu do peřin. Zvednu se na lokti a kouknu na hodiny. Připadám si jako v deja vu. Tohle se už několikrát stalo. Je 00:24. S povzdechem spadnu zpět do postele.

Potřebuju se vyspat. Zítra je škola. Čtvrtek. Pak pátek. PÁTEK. Povzdychnu si. Už se chystám usnout, když se zase ozve rána. Slyším tříštící se sklo: „Na ten večírek nepůjdu!" křikne máma. Otec něco odpoví, ale nerozumím mu. Chce se mi zase brečet. Ale z nich ne kvůli nim, pro tentokrát. Zase se hádají kvůli firmě. Proč nemám zvukotěsné zdi? Opravdu mi nepřejí, abych spala.

„To teda ano!" zahřmí otec. Ticho. Dusot nohou. Bolestný křik matky. „AU. Né ... He.... Eh...," vzdychá. „Nech toho ty svině!" křičí otec. Slyším pleskavý zvuk... a pak mi to dojde. Cože! Tak to teda ne! Na chodbě?! Před mým pokojem?! Skoro před mým pokojem ... Ale i tak!

„Áuuu. Roberte! Ne-ach-chtoh-ooo-toho-oh," matka brečí a zároveň vzdychá slastí. To o ní vážně takhle přemýšlím?! Mám jí pomoct? Může to být horší? Co by mi mohli udělat. Respektive otec. Je to tvoje matka. Která se o tebe nezajímá. ......... Hmm.

„Né, Roberte to bolí! Aaaa," křičí stále matka. Rozhodnu se v tom matku nenechat. Sice se jako matka nechová, ale pořád je to žena. Zprudka se zvednu, až se mi zamotá hlava. Sednu si na postel.

Zkusím vstát znovu. Ustojím to. Běžím ke dveřím. Rozrazím je. Stále slyším matčin pláč a otcovo narážení. Určím směr. Podívám se doleva. Najdu tam matku ležet na zádech na podlaze. Sukni má vytaženou na břicho a jedno prso vyndané z podprsenky a košile. Je ubrečená a rozcuchaná. Otec je nad ní. Ehm... V ní. Ó bože. Právě koukám na svoje rodiče, jak spolu píchaj!

Otec se zastaví v pohybu, když mě spatří. Postavím se do bojovného postoje: „Nech ji být!" křiknu potichu a snad i dostatečně výhružně. Jeho pohled, který na mě upře, mě vyděsí. Myslím, že kdyby pohledem vraždil, už jsem dávno mrtvá. Matka zakloní hlavu a smutně se na mě podívá. Ani se nesnaží ho ze sebe dostat: „Běž pryč, Evelyn," řekne mezi vzlyky. Sotva popadá dech.

„Cože!?" zakřičím zděšeně, to ho jen tak nechá? Stojím na místě a zatnu dlaně v pěst. Otec na mě zakřičí: „Tak jsi slyšela ne! Běž pryč. Spát!" Ztěžka dýchá. Zrudnu vztekem: „SPÁT! Pomátl ses na rozumu! Vy to tady děláte na chodbě skoro před mým pokojem a já má spát?!" Oni spolu píchaj. Na chodbě. Před mým pokojem. Nahlas.

Rozzlobeně se na mě podívá. Stále je v matce. Ta jen leží a roztaženýma nohama a brečí. Nic nedělá, nechce mou pomoc. A otec? Ten se ani nepozastaví nad tím, že píchá mou matku a já stojím před ním. Fajn. Beze slova uteču do pokoje. Zamknu dveře a vyndám ze zásuvky sluchátka. Viděla jsem je, jak spolu píchaj. Svoje rodiče!

Vezmu mobil ze stolu a zapojím sluchátka. „Oooo.... yeah," otec zavzdychá. BOŽE! Zhluboka vydechnu a nasadím si sluchátka. Pustím si relaxační hudbu. Nahlas.

Viděla jsem je. Lehnu do postele. Tam venku. Na chodbě. Začnu klimbat. Myšlenky se rozplývají. Přestávají mít tvar. Ale pak se najednou objeví jedna: Ta párty! Napíšu rychle Darrenovi, že jít nemůžu. Pak už vše vypustím z hlavy a zanedlouho konečně usnu.

> <