Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 16 <

< Šestnáct dní do svatby >

Sobota

Otevřu oči. Malinko se zavrtím a koleno se bolestným škubnutím připomene. Ale není to tak hrozné jako včera večer. Mlhavým zrakem se podívám rychle na svoje dlaně. Po šrámech mi tam zbyly jen zčervenalé ranky. Zamrkám a podívám se kolem sebe. V obýváku jsem sama, všude je ticho. John asi ještě spí.

Odkryji ze sebe deku, natáhnu se po skleničce s vodou, která je stále plná na stolku, a zhluboka se napiji. Úlevně si povzdechnu, měla jsem hrozné sucho v puse.

Podívám se na odkryté koleno. Nateklé už moc není, ale mám strašnou modřinu. Led někam zmizel, musel ho odnést John. Z mého dumání, kam zmizel led, mě vytrhne zvuk tekoucí vody, který vychází z kuchyně. Takže přeci jen je vzhůru.

Tekoucí voda mi připomene, že bych si mohla vyměnit tampon. Zvednu se ze sedu na zdravou nohu, obskáču konferenční stolek a udělám krok. Koleno zaprotestuje a já letím. Ještě před tím, než políbím zem stihnu vykřiknout a stočím se na zemi do nešťastného klubíčka.

Za svými zády uslyším rychlé kroky a klení: „Sakra, Evelyn! Co tady vyvádíš, jsi normální?"

Přes slzy nejsem schopná mu odpovědět, jen popotáhnu a zavřu rezignovaně oči. John si povzdechne nad mou neschopností, klekne ke mně a zvedne mě do náruče. Přitulím se k němu a mé slzy se mu vsakují do... počkat! On nemá triko.

Položí mě zpátky na gauč a odtáhne se. Teprve teď si ho můžu prohlédnout. Má na sobě jen černé oprané kraťasy. Je bos a bez trička. Pohledem se chvilku zastavím na jeho vypracované hrudi a pažích... a... sakra! On má naprosto dokonalý vodopád. Pomoc! Kdyby mě pekelně nebolelo to koleno a nebyl by to můj budoucí manžel, tak po něm asi skočím.

Pak si všimnu, že moje slzy mu tečou po hrudníku, omluvně se začervenám a snažím se uklidnit pravidelným dechem. Malinko to pomůže, ale co nepomůže je fakt, že nade mnou stále jen stojí a sjíždí mě pohledem. Rychlým pohybem se zakryji dekou, protože mi to je docela nepříjemné. Uchechtne se mému jednání a klekne si vedle mě.

„Tak, co jsi vyváděla. Máš zraněné koleno, nemůžeš se prostě zvednou a odejít. Takhle to nefunguje."

Zamračím se na něj: „Laskavě se mnou nemluv jako s malým děckem."

Sklopí oči: „Promiň, to samozřejmě nechci."

„Hmm... potřebovala jsem prostě na záchod."

Protočí oči: „No jasně." Povytáhnu nad jeho reakcí obočí: „Prosím?!" Stoupne si a začne přede mnou, v mezeře mezi stolkem a gaučem, pochodovat: „No tak to přiznej, zjistila jsi teď, že jsi u mě v bytě, to se ti nelíbilo, a tak jsi chtěla utéct."

Nevěřícně se na něj podívám: „CoŽE!" hlas mi nekontrolovatelně zmutuje ve vyšší tóninu: „To je nesmysl, sama jsem si přeci zvolila, že budu u tebe."

Váhavě se na mě podívá: „Takže, nechceš utéct. Myslím jako ...ehm... vezmeš si mě." Hlava mi nešťastně spadne do dlaní, povzdechnu si a podívám se na Johna: „Hele, kdybych chtěla zdrhnout, tak už to udělám a kdybych to někdy náhodou chtěla udělat, tak to určitě neudělám jenom v kalhotkách a tričku. To bych si aspoň zabalila, to mi věř."

Pobaveně se usměje a přikývne: „Promiň, jsem takový vyplašený, z celé té situace a ve všem vidím nebezpečí. Ta svatba prostě musí proběhnout," zadívá se z okna na krajinu, kterou vidí jen on. Nezeptám se, proč mu na té svatbě tak záleží. Vím, že na to teď není vhodná chvíle.

Když se po chvíli vytrhne z transu, shlédne na mě: „Tak ukaž, podíváme se na to koleno."

Odkryji zraněnou nohu, aby mi mohl koleno prohlédnout. „Ou," lekne se zprvu velké modřiny. Pokrčím rameny: „Říkala jsem ti, že se mi dělají modřiny ze všeho a velké a velmi barevné. Když jsem byla malá, upadla jsem v pokojíčku na hromadu hraček. Byla ze mě ...au!... paleta," tlachám, abych přetrpěla Johnovo prohmatávání. Zahihňá se: „Tak to bych chtěl vidět."

„No, možná někdy uvidíš," prohodím. S úsměvem zakroutí hlavou: „Tak vypadá to dobře. Máš tam modřinu no, bude to bolet. Prostě bych to ledoval, nic jiného s tím neuděláme. Ale můžeme samozřejmě zajet k doktorovi, jestli chceš."

Zavrtím hlavou: „Ne, to je dobrý, věřím ti. Nepřijde mi to taky tak hrozné."

„Dneska jdeme na ty šaty, takže ti to zavážu, abychom to zpevnili a moc jsi tím nekroutila. A někde bych tady měl mít berle, měl jsem nedávno vymknutý kotník."

„Au," řeknu soucitně: „Ale asi bych se nejdřív potřebovala umýt, než půjdeme na ty šaty... a vlastně tady nemám oblečení, oops."

„To vyřešíme, můžeme se stavit u tebe doma. To nějak ukecáme, kdyby tam byli tvoji rodiče. A umyješ se tady. Teď," přikývnu a zvednu se na zdravou nohu. John mě opět vezme do náruče a zamíří směr koupelna.