Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 35 <

< Deset dní do svatby >
Pátek

Z vany vylezu až ráno, voda už je úplně studená. Hned se obléknu, maličko se namaluji, zakryji si korektorem blednoucí modřinu a vyrazím do školy. Jakmile vstoupím do třídy, nejradši bych se propadla hodně hluboko. Klidně i do pekla. Všichni jsou na sáčkovaní na lavicích u dveří a nejspíš na někoho čekají. Jak po chvíli zjistím, ten někdo jsem já. Bohužel. První si vezme slovo Amanda: „Uvolněte cestu těhotné!" zakřičí posměšně na třídu a všichni se začnou smát. Povytáhnu obočí. Vážně? řeknu si pro sebe. Ignoruju je, projdu kolem nich ke svému místu, abych měla klid, ale všichni jdou za mnou.

Sednu si na židli, tašku položím na zem a vytáhnu z ní sluchátka. Chci si je nandat, ale Josh, kluk se kterým jsem spala hm... nanejvýš dvakrát, mi je vezme a odhodí do koše u dveří a... jelikož hraje basket samozřejmě se dokonale strefí.

Všichni se začnou smát, ale já s ledovým klidem vytáhnu svoje druhá sluchátka a nasadím si je. S vítězným výrazem samozřejmě. Všechny smích rázem přejde. Josh mi je ale vyrve z uší a hodí je opět do koše se slovy: „Těhotné by neměly poslouchat hudbu. Dítě pak musí poslouchat ty sr**ky, který si pouští. Stejně jako ty! Chudáček," řekne falešně starostlivě. Další výbuch smíchu.

Rozhodnu se využít toho, že si očividně myslí, že jsem těhotná: „Tak jsem si říkala čí to dítě je, a když si na tebe vzpomenu ...ne, tvoje asi nebude," řeknu Johnovi a u toho se postavím a podívám se mu zpříma do očí. Třídou se začne ozývat výskot a tleskání: „Dobře ona!" zakřičí někdo a Josh zrudne až za ušima. „Vlastně," otočím se na třídu, „je tady velmi málo adeptů na otce." Všichni začnou lapat po dechu. Ovšem pár jich je v klidu: „Já jsem rozhodně adept, zlato," ozve se Adam - kapitán fotbalového týmu.
„Pochybuju," zpražím ho pohledem a on lehce zčervená, ale nenechá se příliš rozptýlit. Chce na to něco říct, ale ozve se zvonění, a jelikož máme matiku, učitelka přijde hned se zvoněním. Všichni se rychle uklidí na svá místa.

Celý prosluněný den je pak klid, nikdo mě moc překvapivě neotravuje, spíše jde o takové kradmé pohledy. Po sedmi únavných hodinách konečně zabouchnu svou skřínku a vyjdu ze školy a přemýšlím, co budu dělat. Candy už je dávno doma, měla dnes jen pět hodin a učí se na písemku z biologie. Darren je zase dnes pryč z města na celý víkend. Každý druhý měsíc jezdí s rodinou na víkend k babičce na jih Anglie.

Dnes je podle svatebního plánu 'volno' a mě se nechce hezký den strávit doma v křesle. Mohla bych někam jet, tam si zacvičit a jet zpět. Jako za starých časů. Vzpomenu si lítostivě ještě na dobu, kdy jsem se neměla vdávat a vše bylo relativně normální. Je rozhodnuto, nasednu spěšně do auta a cestou domů ještě natankuji. Doma si vezmu legíny, triko, tenisky, podložku a pití a pak zase vyrazím pryč.

Nevím, kam jedu, je mi to jedno. Navigace mě pak dovede zpět, takže si nedělám starosti s tím, že se ztratím. Cestou několikrát otevřu okénko a zapálím si. Je teplo a vzduch mi při tom příjemně čechrá rozpuštěné vlasy.

> <

Po necelých dvou hodinách se zastavím u nějakého menšího jezera. Je to krása. Vše, co je kolem se od něj odráží. Stromy, obloha ... a je tu molo! Co víc si přát? Na molo rozložím podložku, položím vedle sebe pití a začnu se cvičením.
S tím, co mám okolo sebe, to jde samo. Jak zjistím, koleno není ještě v pořádku.
Některé cviky musím vyřadit, neboť v těch polohám mně koleno bolí. Ale nedělám si s tím starosti, proto se mi joga líbí. Jde upravit tak, že ji může cvičit každý.

Domů dorazím navečer a rodiče opět nejsou doma. Alespoň bude klid... Osprchuji se, opět si prohlédnu modřinu – z čehož se stal takový můj rituál, a ulehnu vyčerpaně do postele. Musím nabrat síly na tu zítřejší párty, s touto myšlenkou upadnu do říše snů.

> <

... "Néééééééé"...

..."Ty jedna svině!" ...

... "Ooooh, bože!" ...

..."Pusť ji!"...

... "BĚŽ PRYČ, ...EVELYN!"

Prudce otevřu oči. Je to tu zase. Ten sen o Té noci. Chvilku koukám do tmy a pak se pokusím znovu usnout... po několika probdělých hodinách se mi to podaří až k ránu.