Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

•57•

"Ev, zase ti volá matka," zavolal na mě John z ložnice, kde jsem si nechala mobil.
Zase to Ev.
Kde to sebral?
Ztěžka jsem se zvedla z gauče a vešla jsem do ložnice.
Jednou to budeš muset vzít.
Takže teď, nebo nikdy.
A nikdy si dovolit nemůžeš, takže ...
Pddddmm ...
Johna jsem našla ležícího na posteli, jen s ručníkem kolem pasu.
Já jsem na tom byla podobně, akorát můj ručník byl malinko výš.
Komu by se chtělo oblékat?
Vedle nohou mu zvonil telefon.
Vlezla jsem za ním do postele a cestou jsem vzala telefon.
Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem to vzala.

"Ahoj, mami," řekla jsem a sama sebe jsem tím překvapila.
Řekla jsem jí mami.
John mě vzal za ruku a prostě jen byl se mnou.
"Evelyn," řekla matka a mě přišlo, že má na krajíčku: "holčičko, odpust mi to."
Spadla mi brada: "Ale co?"
"Všechno," vydechla.
"Mami, co se stalo?"
"Nic, nic ... jen jsem si uvědomila, kolik jsem toho promeškala."
"To už je teď ale jedno, matko," oslovila jsem ji zase tvrdě, když jsem si vzpomněla na ty chvíle, kdy u mě měla být a nebyla.
"Já vím. Já, volám ti, abych ti takhle jen mezi námi řekla, že jsem nikdy taková být nechtěla, a že tě moc miluju."
"Nech toho divadla," upozornila jsem.
"Nezapomeň na to ... a ... a otec ti vzkazuje, že máš být do oběda doma, ať jsi kdekoliv."
"Proč mám jet domů?"
"Společně pojedeme do hotelu, který je blízko kostela, kde se budeš ... kde se budeš vdávat. Kde vlastně jsi?"
"Jsem u Johna, mami," řekla jsem a podívala jsem se na naše spojené ruce.
"To je moc dobře, zlatíčko, jsem ráda, že si rozumíte."
"Snažíme se," odpověděla jsem.
"Budu muset jít, moc tě miluju, nezapomeň," řekla a pak to položila.
Nejdříve Darren a teď matka, mě donutí k pláči.
To se na mně domluvili nebo co?
Pomalu jsem spustila ruku s telefonem do peřin, nechala jsem ho tam ležet a podívala jsem se na Johna.
"Slyšel jsi to?"
"Ano."
Začala jsem dostávat záchvat pláče.
John si mě přivinul do náruče.
Ležela jsem mu na hrudníku, obmotána jeho mohutnýma rukama a jen jsem brečela.

•

Po chvíli mé vzlyky přerušil Miin hlas: "Ehm ... nechci vás rušit, ale zase jedu zpět. Tak jen abyste to věděli, dobře?"
"Zpět kam?" zeptala jsem se.
"Ehm, tedy ... ne zpět, ale volali mi, že mají nějaký problém s místem v kostele, tak tam musím ... no nic, tak se tu mějte, pa!"
Zpět?
Cože?
Obrátila jsem hlavu na Johna, stále mě držel v náručí.
"Co nevím, Johne?"
"Nic," řekl až moc okatě provinile.
"No tak to vyklop."
"Není co."
"To si říkej někomu jinému."
"Ehm ... no, já ... já jsem sem Miu zavolal. Ona ... ehm ... ona tady nebyla. Přijela za tebou do toho baru rovnou z místa ... svatby."
"Pane bože! Jsi neuvěřitelnej," bouchla jsem ho lehce do pevného hrudníku a vymanila jsem se z jeho sevření: "chudák už tak má takových starostí a ty ji ještě odvoláš kvůli trosce, která se chtěla uchlastat v baru! To bylo velice sobecké."
John se posadil: "Ty nejsi troska a vážně jsi se chtěla uchlastat?"
Zeptal se s pozvednutým obočím.
"Byl to prvotní plán, od kterého jsem upustila."
Přiznala jsem pravdu.
Začal se smát: „Jsi neuvěřitelná, víš to?"
„Haha, ty máš zrovna, co říkat."
„To je pravda," uchechtl se, ale pak zvážněl: „pojedeš domů nebo rovnou se mnou?"
Pokrčila jsem rameny: „Nevím, ale spíš s tebou. Věci mám stále u tebe v autě, šaty i ty prokleté boty máš také ty nebo vlastně, kde jsou?"
„Mia už je odvezla na místo svatby."
Přikývla jsem: „Pak není, co řešit, jedu s tebou."

„A co tvá matka? Odpustíš jí?"
„Já nevím, Johne. Sám jsi z těch dvou večeří chtěl utíkat, tak co se jí najednou zastáváš?" nechápala jsem jeho postoj.
„Sama jsi přeci říkala, že to celé je přetvářka, jak tedy můžeš vědět, jaká doopravdy je. Navíc, je to tvoje máma. Měla by si jí odpustit, už jen proto. Máš jí přeci ráda, ne?"
Přikývla jsem: „Samozřejmě. Když už nic, tak to ona byla ta, co mě přivedla na svět. Jistě, že jí mám ráda, ale prostě si nejsme blízké, to je asi náš problém," posmutněla jsem.
Jon mě vzal za ruce: „Tak vidíš, ona se teď snažila. Snaž se zase na oplátku teď ty. Odpust jí," stiskl mi dlaně.
„To není tak jednoduché," řekla jsem a opustila jsem toto téma otázkou: „Tak, kdy odjíždíme?"
John se jako by na oko zamyslel a pak vykřikl: „Za hodinu!"