Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 32 <

„Ne! Já si vezmu to, co chci já! Jsem dospělá!" křiknu na matku. Stojíme v mém pokoji a hádáme se o tom, co si vezmu na tu večeři s Johnovými rodiči. Matka mi dala takové strašné šaty, které na sobě neměly snad ani kus látky. Všude jen zlato a drahokamy.

„Ale nebudeš nás a sebe dobře repre..." Skočím jí do řeči: „Já se budu reprezentovat, jak chci! Nebudu na ně hrát nějakou falešnou hru! Budu přirozená a ty s tím nic neuděláš!" Odejdu od ní, zavřu se v šatně a vezmu si na outfit, který jsem si připravila já. Světlé společenské kalhoty, černý top na ramínkách a jednoduché černé boty na podpatku. Jednoduché a elegantní. Nikdo mi do toho nebude mluvit.

Vykouknu opatrně z šatny, matka odešla... přemístím se do koupelny. Před velkým zrcadlem se namaluji. Udělám si jen jemné líčení a rtěnku, oboje ladí s kalhotami. Chvilku stojím před zrcadlem a nevím, co si udělat s vlasy. Nakonec se rozhodnu pro dva boxerské copánky, které dozdobím lehce třpytkami v přední části. Usměji se na sebe do zrcadla... tohle jsme já.

„Tak fajn Evelyn, jdi na to," povzbudím se, párkrát se zhluboka nadechnu a vyjdu z koupelny. Dám si do kabelky mobil, klíče a líčení. Boty si vezmu prozatím do ruky, chci v nich strávit co možná nejméně času. Sejdu do haly a v tom mi zapípá mobil. Kouknu se na zprávu.

Jsem tady.

J.

Jsme domluveni, že vyzvednutí mé maličkosti proběhne v tichosti. Moje matka určitě sedí v obýváku a čeká zvonek. Nedočká se.

Jdu.

Jednoduše odpovím, nazuji si boty a vyjdu hlavními dveřmi ven. Tam najdu usmívajícího se a užaslého Johna: „Páni, sekne ti to," zalichotí mi. „Taky nejsi k zahození," pochválím mu jeho tmavě modrá oblek. Mrkne na mě a nabídne mi galantně rámě.

S jeho pomocí nasednu do auta a John za mnou zavře dveře. Obejde auto, sedne si na místo řidiče: „Proč to vyzvednutí vlastně muselo být tak nenápadné?" zeptá se hned jak vyjedeme. Povzdechnu si: „Protože jsem se nechtěla, aby ses setkal s matkou. Zkazila by nám akorát náladu," řeknu upřímně. „Proč?"

„Protože by mi řekla, že to nemám zkazit a být falešná... a ty další bláboly. Už tak jsem si musela prosadit tohle oblečení, a co mě to stálo nervů."
„Aha," odpoví zadumaně. „Ale neboj," kouknu na něj, „budu jako vždy. Nebudu se přetvařovat. To já nedělám."
„Já vím, že ne," odpoví tiše.

> <

„Evelyn! Dítě, pojď sem, jsi snad ještě krásnější, než nám tvá matka říkala" usměje se na mě Johnova matka a vřele mě obejme. Tak to jsem opravdu nečekala.
„Děkuji, také mě těší paní Hensonová," usměji se upřímně na ženu s výraznými rysy a tmavě hnědými vlasy. Vypadá mladě. „Ooo, ale zlatíčko! Říkej mi Heleno, připadám si stará, když mi někdo říká příjmením," řekne odhodlaně, čímž mě dokonale zaskočí, „a toho je můj manžel Arron." Ukáže na muže stojícího vedle ní. Je postarší, ale v očích mu hraje humor a elán. Kývnu hlavou: „Těší mě, pane."

„Jsem Arron," řekne s úsměvem a políbí mi hřbet ruky, „moc ti to sluší." Lehce se začervenám, je velmi šarmantní. „Děkuji," špitnu rozpačitě. John si podrážděně odkašle. Arron se na něj otočí a v očích mu zajiskří: „Copak synku, máš kašel?" Všichni kromě Johna se začneme smát. „Tak snad, abychom se posadili, že?" řekne podrážděně John, musím se nad jeho chováním pousmát. Vejdeme z haly, kde jsme se setkali, do restaurace dvoukřídlými dveřmi. Je to tu nádherné. Decentní a přesto nádherné.

Arron a Helena jdou před námi a my za nimi, Helena i já jsme zaháknuté do našeho doprovodu. Cestu nám zkříží mladý číšník, který nás zavede k našemu stolu. Usadíme se a hovor nevázne. „Tak co, jaké jste vybrali prstýnky?" zajímá se kupodivu Arron. Kouknu na Johna sedícího naproti mně, můj pohled jasně říká: Řekneš to ty nebo já? John mi pohledem odpoví: Ty. Frustrovaně si vydechnu a už začínám otevírat pusu, abych jim popsala prsteny, ale Helena se vedle Johna nadšeně uchechtne: „To je nádhera! Nádhera. Arrone, viděl jsi tu jejich domluvu! Nevydali ani hlásku a přeci si popovídali."

„Ano, vskutku impozantní, má drahá," prohlásí Arron. Opravdu? Kouknu na Johna, který je stejně zaražený jako já. Stočím téma rychle zpět: „Takže ty prstýnky..." začnu a popíšu jim je do detailů. „Už teď mi přijdou překrásné," vydechne Helena. Musím s ní souhlasit, vybrali jsme dobře.

> <

„A drahá, řekni mi, jak se těšíš na den D?" zeptá se najednou Helena po hlavním jídle. Zarazím se se sklenkou vína v ruce. Všichni tři se na mě upřeně dívají. „No, jistě je vám známo, že před oltář nejdu úplně dobrovolně," začnu opatrně, ale upřímně, „ale musím říci, že i za tak krátkou dobu, co se Johnem známe, si myslím, že dokážeme být přátelé. A přátelství je dobrý základ vztahu, že?" zeptám se opatrně osazenstva stolu. John se na mě zaujatě dívá, Arron vypadá, že nad mými slovy přemýšlí a Helena je nadšená: „Ano, přesně! To si myslím také," zvolá nadšeně. Kde bere tu energii na to se neustále smát? Nechápu.

> <

Sedíme v autě před mým domem a mlčíme. Já nakonec prolomím to tíživé ticho: „Jsi nějaký zamlklý, stalo se něco?" otočím hlavu na něj s otázkou v očích. Vydechne: „Hrozně se stydím za svou matku. Má dotěrné otázky a ..." Přeruším ho: „Ach Johne,... tvoje matka je úžasná. Upřímná a bez přetvářky. Bylo to vše tak přirozené. Stačila mi jedna večeře a vím, že je to skvělá žena, za kterou se stydět rozhodně nemusíš."
„Opravdu?" zeptá se pochybovačně. „Ano. Vím, že ty jako její syn, to vnímáš jinak, ale ano," usměji se na něj, „věř mi. Mám s čím porovnávat." Pokývá hlavou. Vypadá unaveně.

„Nechceš přespat u mě?" navrhnu bezelstně, „nevypadáš na to, že bys měl ještě řídit."
„No tak divíš se! Celou noc jsem nespal!" s úsměvem vykřikne. „Tak pojď," vyzvu ho a vystoupíme z auta.

> <