Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 13 <

John zastaví auto, v tichosti vystoupí a obejde auto, aby mi otevřel dveře.

Chci se na něj usmát. Opravdu ano. Jenže moje momentální nálada mi to nedovolí. Chci se jen zachumlat někde do peřiny a odtamtud se dívat na nějaký seriál a u toho jíst zmrzku. Nejlíp slaný karamel... mňaaam!

Když mi otevře dveře, vystoupím a jen tiše řeknu: "Děkuji." Přikývne a dveře za mnou zavře. Vydáme se bok po boku k restauraci. Je to velký dům s francouzskými okny porostlý břečťanem. Je to krásné. Okna jsou zaplněná záclonami, které poskytují hostům větší soukromí, ale mlhavě přes ně vidím dovnitř. Občas zahlédnu nějakou osobu, která jde okolo okna.

John mi podrží dveře a vejdeme do rozlehlé místnosti. Po mé levé ruce je velký bar a ve zbytku místnosti se mi naskýtá pohled na tmavě hnědé zdi a tmavý nábytek. Stoly jsou od sebe odděleny elegantními přepážkami a decentně osvětlené lampičkami. Podlaha je mozaiková, vidím mnoho barev, které se proplétají do různých obrazců, ale dominuje béžová, hnědá a tmavě modrá. Celou místnost zaplňuje příjemná hudba a krásná vůně cedrového dřeva. Je to nádherné. Ta příjemná atmosféra mě ukolébá a jsem klidnější, přesto ani jeden z nás neřekne jediné slovo.

Když vstoupíme všimne si nás vrchní a jde s úsměvem k nám: "Dobrý večer, pane Hensone. Slečno," otočí pohled na chvilinku ke mně, aby mě pozdravil: "Váš stůl je připraven." John se na muže mile usměje: "Děkuji, Oscare."

Oscar nás dovede k většímu stolu, který stojí v rohu místnosti a u okna. Jsou u něj postavené jen dvě židle, i kdyby se jich tam vešlo šest. John mi odsune židli a já se posadím. Gentleman, probleskne mi hlavou.

Poděkuji mu a on se posadí naproti mě. Přistoupí k nám Oscar a John objedná víno.

> <

"Co si dáš k jídlu?" zeptá se mě, když už asi pět minut tiše koukám do jídelního lístku a u toho popíjím víno, které není úplně vhodné vzhledem k tomu, že jsem si vzala prášek... ale co už. Musím to nějak přežít.

"Evelyn! Evelyn! Jsi v pořádku?" zakřičí John, vyskočí ze židle a okolo stolu ke mně doběhne. Starostlivost v jeho hlase mě skoro rozbrečí. "Ne, nic se... au... nestalo," ujišťuji ho a snažím se ho odehnat jednou rukou pryč, abychom nepřitáhli pozornost celé restaurace. Snažím se zhluboka dýchat.

John mi ale nevěří: "Takže mi chceš říct, že je normální se držet za břicho a svíjet se bolestí?" Pochybovačně se na mě podívá a já sklopím pohled k podlaze. Křeč ustupuje a za chvilku je pryč stejně náhle jak se objevila.

Pomalu se narovnám a kouknu se na Johna, který stále klečí vedle mé židle a čeká, co udělám nebo co řeknu. "Děkuji za starost, ale nic mi není." Zavrtí pochybovačně hlavou. Stále mi nevěří.

Přijde Oscar: "Stalo se něco, pane? Slyšel jsem křik," ptá se. John náš oční kontakt nepřeruší a odpoví: "Ne, nic se neděje, Oskare, děkuji." Oskar tiše odejde a nechá nás osamotě.

John se zvedne a jde si sednout na svou židli. Stále se na mě ale dívá a já mu pohled oplácím, nejde se od něj odtrhnout. Sedne si naproti mně a natáhne ke mně ruku. Podívám se na ní.

Mám ji vzít? BUDE TO SAKRA TVŮJ MANŽEL, křičí na mě mozek. Vezmi ji!

Poslechnu svou hlavu a vložím svou ruku do té jeho a on mi ji konejšivě stiskne. Nemůžu z nich odtrhnout oči.

"Evelyn, koukni se na mě," řekne mi a já k němu po chvilce zvednu oči. Kouká se na mě se starostí v očích: "Já vím, že se skoro neznáme...," začne a já pozvednu obočí.

"Dobře, dobře, vůbec se neznáme," opraví se. Spokojeně přikývnu.

"Ale uvědom si, prosím, že budeme manželé a ... ehm ... jak bych to řekl," zasekne se. Usměji se na něj, stisknu mu na oplátku ruku a očima ho vyzvu, aby pokračoval. Kývne: "No ... prostě, že se budeme muset naučit spolu komunikovat. Takže mi prostě řekni, co se děje," zakončí svou řeč.

Koukám opět na naše ruce. Palcem mi hladí zápěstí. Vím, že má pravdu, jestli chci v našem manželství nějak přežít, měla bych to vzít přes důvěru a podporu. No jo, jenže on čeká, že jsem asi po operaci nevím čeho, prostě, že mi je něco závažného, a ne že mám prostě jen svoje dny. Ale tak vědět to chtěl.

"Já ...," kouknu se na něj: "nemám nic proti tobě ani proti téhle restauraci, která je mimochodem krásná. Já dneska dostala ... měsíčky, tak nemám úplně dobrou náladu. To je celé." Přiznám se a zabodnu do něj svůj pohled. Lehce se usměje, skoro si až vydechne úlevou a stiskne mi opět ruku. Jeho pohled je tak starostlivý a zároveň naléhavý, zavřu oči a když je otevřu, cítím v očích slzy. Je tak pozorný až mě to rozněžní.

"Chápu, ale proč teď brečíš? Kvůli křečím?" zeptá se a skenuje mě pohledem.

"Ne," rychle si otřu slzy: "to kvůli tomu, že se tak staráš. Jsem dojatá..." Nechápavě se na mě podívá: "To se rozbrečíš vždycky, když si o tebe někdo dělá starosti?" Zavřu oči, urovnám si myšlenky: "Možná to bude tím, že se mě na to ptá jen málo lidí, a ještě jen zřídka. A taky to bude hormonama," usměju se a otevřu oči. Cítím, jak mi uteče ještě jedna slza. John se pohotově natáhne a palcem mi ji něžně setře z tváře. Pod jeho rukou cuknu, lehce se usměje a k palci na mé tváři přidá další prsty. Nakonec má na mé tváři celou dlaň.

Bezpečí.

Opřu si do ní hlavu a zavřu oči.

Klid.

Jeho dotyk je tak uklidňující. Otevřu oči a zjistím, že si mě prohlíží. Otevře ústa, aby něco řekl, ale vyruší ho Oscar: "Vybrali jste si jídlo?" zeptá se.

John stáhne ruku: "Já si prosím dám ty penne, tady," ukáže Oscarovi, které myslí a muž přikývne. Pak se obrátí na mně: "Já si dám toho lososa tady dole," ukážu mu také jídlo z jídelního lístku. Oscar si objednávku naťuká na tablet, vezme si od nás lístky a odejde.

Při čekání na jídlo zjistím, že John má byt tady v Anglii, ale dům ve Švýcarsku, kde podniká se svými kamarády. Taky, že školu tady dokončil minulý rok a že je moc rád, že odešel. Neptala jsem se proč, přišlo mi to jako moc osobní otázka.

Jídlo do sebe nějak nasoukám, i když nemám moc chuť, ale bylo skvělé. John si to své taky pochvalovat.

Oscar se nás po tom, co dojíme jídlo zeptá: "Můžu vám nabídnout dezert?" Nadšeně přikývnu a oba si dáme panna cottu, já s jahodami a John s lesním ovocem.

"Mňam!" roztékám se nad dezertem: "To je naprosto dokonalý." Sním svou porci rychleji než John. Ten se na mě tlemí: "Tomuhle se říká ryzí blaženost." Zaculím se na něj, šťastná, že mám v sobě něco sladkého, co se alespoň trochu podobá mým představám o tom, co bych dneska večer jedla.

Přistoupí ke mně Oscar: "Dáte si ještě jeden, slečno?" zeptá se a koutky mu cukají. Asi si všiml mé vášně ke sladkému. Malinko se začervenám a kouknu po Johnovi: "Jen si dej, neboj se," usměje se na mě. Přikývnu a otočím se na Oscara: "Tak tedy, prosím, ještě jeden. Ale tentokrát s malinami." Vřele se usměje a odejde pro další várku.

> <

Žaludek mám plný toho skvělého dezertu, jsem spokojená. John zaplatí, já se dojdu přebalit na toaletu. Když se vrátím ke stolu, John už je připravený a nabídne mi rámě. Váhavě ho přijmu a vyjdeme společně ven. Udeří do nás chladný vítr, volnou rukou si přitáhnu svetr blíže k tělu.

"Brrr, to je zima," řekne John a já nemůžu jinak než s ním souhlasit. Zaplujeme rychle do auta: "Co budeme dělat?" zeptá se mě: "Chceš odvést domů?" Kouknu se na mobil na čas, je 21:46. Podívám se z displeje na Johna: "Upřímně? Ne." Přikývne: "Tak nějaké nápady, co dělat?" Chvilku přemýšlím a pak mě něco napadne: "Víš co? Sám jsi řekl, že se musíme poznat. Něco ti ukážu."

"Tak jo. Budeš mě navygovat?" zeptá se. Uchechtnu se: "Ne, budu řídit." oznámím mu. Překvapeně na mě koukne: "Seš si jistá?"

"Jistě, že jsem," ujistím ho.

Usměje se: "Tak jo," řekne smířeně a vystoupí, abychom se mohli prohodit.