Učitelčina holčička

2

*Lexi POV*
Lexi: Souhlasím
Nadechla jsem se a rychle odeslala zprávu, zavřela jsem oči a začala si uvědomovat, co se právě stalo. Věděla jsem, že na písemku se už nic nenaučím, proto jsem se osprchovala, vyčistila zuby a zamířila přímo do postele. Moje hlava byla plná nových informací, které jsem se snažila přijmout, až jsem z toho usnula.
Druhý den jsem se probudila kolem 6. ráno. Rychle jsem šla do koupelny, oblékla si na sebe ty nejroztomilejší šaty, které jsem ve skříni našla, hodila do sebe misku cereálií a s divným pocitem v žaludku vyrazila směr škola.
Moji milou profesorku jsem dnes měla hned 2. vyučovací hodinu. Naštěstí jsme celou hodinu psali písemku, občas jsem zvedla hlavu od papíru a koukala po třídě, jestli mi náhodou někdo neporadí. Bohužel jsem se vždy setkala pouze s jejím přísným výrazem, kterých bych vyložila něco jako „Tak tohle fakt ne!" a mírným zatřesením hlavy ze strany na stranu. Najednou zazvonilo na přestávku a já kráčela k jejímu stolu odevzdat písemku.

*Miranda POV*
Lexi byla poslední v řadě na odevzdání, ostatní už odešli, takže jsem měla skvělou příležitost s ní promluvit. Vzala jsem si od ní písemku, přikývla a už už byla nachystaná k odchodu. Chytla jsem ji za ruku a lehce pootočila ke mně. „Lexi, co kdybych tě dnes vzala na chvíli ke mně domů?" usmála jsem se a volnou rukou jí pohladila červenou tvářičku. Lexi koukala do země, nic neříkala, ale lehce přikývla. „Babygirl, potřebuji, abys použila slova, nevezmu tě k sobě, pokud nebudeš chtít." Řekla jsem něžně, zatímco jsem jí ukazováčkem zvedala hlavu, aby se mi konečně podívala do očí. „Ano, chci" ozvalo se tichounce. Nedalo mi to, potřebovala jsem to vědět jistě. „A co přesně chceš Zlatíčko?" zeptala jsem se láskyplně. „Jít k vám domů." Odpověděla už s nejistým výrazem ve tváři. „Lexi, jsme tady jen my dvě, můžeš mi tykat." Mrkla jsem s úsměvem „Zkus to prosím znovu." Poprosila jsem jí. „Dobře, tak... ehm.. Chci jít s tebou prosím domů" zašeptala. „To jsem ráda, tak co kdybychom se potkaly
po obědě na školním parkovišti? Ukázala bych ti můj byt a před večeří bych tě zase odvezla?" Přikývla, tentokrát s viditelným úsměvem na rtech. Pohladila jsem jí po vlasech. Rozloučily jsme se a každá šla na svou další hodinu.
*
*
*
Zbylé hodiny utekly jako voda a já byla na cestě ze školní jídelny. Normálně jezdím autem, ale tentokrát jsem se potřebovala projít. Potřebovala jsem se připravit na to, co bude následovat. Vím, že jsem říkala, že nechci Lexi do ničeho tlačit, ale zároveň jsem nechtěla zůstat stát na místě. Proto jsem připravila menší plán. Jen jsem úplně nevěděla, jak to chudinka vezme.. a musela jsem se připravit na nejhorší. Došla jsem až ke svému autu a čekala.
Najednou jsem uviděla culík nenápadně obcházející auto. „Ahoj." řekla jsem mile. Ozvalo se jen slabé „Ahoj" a lehké zamávání s lehkým úsměvem na tváři. „Jsi připravená?" zeptala jsem se. Přikývla. A už už se natahovala otevřít přední dveře auta. Rychle zavrtěla hlavou a dala ruku na dveře, aby je nemohla otevřít. Podívala se na mě zmateným pohledem. „Malé holčičky přece sedí vzadu," řekla jsem a mrkla pravým okem. Lehce si povzdechla. Natož jsem se ohlédla, jestli jsme na parkovišti samy a otevřela zadní dveře. Tam byla umístěná sedačka, tak akorát na její velikost. Koupila jsem ji už kdysi dávno, protože jsem věděla, že se jednou může hodit. Na nic jsem nečekala, a zatímco Lexi stála s otevřenou pusou, rychle jsem ji vzala, usadila do sedačky a připnula. Výhoda takových sedaček je ta, že jdou snadno zapnout, ale na rozepnutí potřebujete kód. Což se hodilo, protože jen co jsem ji připoutala, začala sebou házet ze strany na stranu, brečet, žadonit, ať jí pustím ven, že je velká holka, a ne žádný mimino. Přesně takovou reakci jsem očekávala, proto jsem využila situace, kdy se mi znovu snažila říct, že není malá holka, a když otevřela pusu, vytáhla jsem z kabelky dudlík, vsunula jí ho do pusy a chvíli držela, dokud ho nepřijala. Věděla jsem, že tohle je momentálně jediný způsob, jak ji trochu uklidnit. Jakmile jsem se však pohnula, že se přesunu na místo řidiče, vyplivla dudlík ven. Naštěstí dopadl na její šaty. „Mirando, dýchej'" Uklidňovala jsem sama sebe. Vzala jsem dudlík a vložila ho zpět. „Lexi, nech toho!" řekla jsem dost výhružným tónem po tom, co jsem viděla, že ho chce zase vyplivnout. Sice začala brečet, ale dudlík si nechala, což byla moje výhra. Pohladila jsem jí po vlasech a dala pusu na tvář. „Když budeš moje hodná holčička, maminka ti doma dá odměnu." Pošeptala jsem jí do ouška. Asi to pomohlo, protože celou cestu zůstala v klidu v sedačce a i přes puštěnou tichou hudbu jsem mohla občas zaslechnout její dudlání dudlíku.