Učitelčina holčička

15

*Lexi POV*
To, co se dělo dál nevím. Probudila jsem se až na pokoji. Chvíli mi trvalo si uvědomit, kde to vlastně jsem.  Z ruky mi trčela kanyla a byla jsem oblečená v nemocniční košilce. Byl to snad všechno jen zlý sen?

Najednou se otevřely dveře a v nich stála Miranda. „Konečně." Řekla, rychle vešla do mého pokoje a posadila se vedle mé postele na židli. „Jak ti je?" Zeptala se něžně, zatímco mi hladila ruku. Pokrčila jsem rameny. „Řekni mi prosím, že to všechno byl jen zlý sen?" To bylo jediné, co mě v danou chvíli zajímalo. Zavrtěla hlavou. Začala jsem hystericky brečet. Miranda musela najít sestru, aby mi píchla něco na uklidnění. 

V nemocnici jsem na pozorování zůstala pár dní. Většinu dne jsem prospala, protože mi dávali prášky na utlumení. Miranda tu byla celou dobu se mnou. Rovnou ze školy vždy přijela ke mně. Lehla si za mnou na okraj postele. Buď jsme si povídaly nebo se koukaly na videa. Byla pro mě tou největší oporou ve chvíli, kdy jsem to vážně potřebovala.

Zrovna mi sestřička donášela svačinu, když se za ní ozvalo: „Ahoj Zlatíčko!" Koukla jsem se do dveří, Miranda  přicházela pomalu ke mně a sedla si na židli. Achooj!" Řekla jsem nesměle. Pokaždé, když jsem Mirandu viděla, cítila jsem se jinak. Tak zvláštně. Usmála jsem se. „Je ti líp?" Zeptala se. Přikývla jsem. „Tak spapej svačinku, ať se pak spolu můžeme kouknout na nějaký film." Rychle jsem se pustila do jídla. Najednou někdo zaklepal. Obě jsme se otočily směrem ke dveřím. „Dobrou chuť Lexi." Znělo z úst mé ošetřující lékařky, která zrovna vcházela do mého pokoje. „Mám pro tebe dobrou zprávu, zítra tě pustíme." „Opravdu?" Koukla jsem se na ni s překvapeným výrazem. Přikývla. Najednou se mi v hlavě začaly honit ty myšlenky. Co se mnou bude? Kam půjdu? Od té události jsem byla v nemocnici, měla jsem zde určité zázemí. Nevěděla jsem, co bude dál. Začala jsem se třepat. Naštěstí jsem rychle ucítila Mirandino objetí. Zachumlala jsem se do její náruče. „Děkujeme moc za dobré zprávy" Odpověděla Miranda za mě, zatímco mě hladila po zádech. Doktorka jen přikývla, rozloučila se a odešla. „Lexi, všechno bude dobrý, jsem tady, nikam ti nikdy neuteču." Slyšela jsem, jak mi Miranda šeptá do ucha. Zavrtala jsem se do její náruče ještě víc, zavřela oči a podle všeho jsem usnula.

*Miranda POV*

Snažila jsem se opatrně přemístit Lexi do postele. Spánek byl na její stav nejlepší lék. Poté jsem vstala a začala jí potichounku balit věci do tašky. Nevěděla jsem, jaký bude její psychický stav, až se vrátíme domů. Tedy myslím ke mně domů. Hned potom, co Lexi hospitalizovali jsem věděla, že musím začít jednat. Jelikož je Lexi nezletilá a nemá už nikoho, kdo by se o ni mohl postarat, hrozilo, že bude muset do dětského domova, což jsem samozřejmě nemohla dopustit. Nebudu vám lhát. Posledních pár dní bylo šílených. Sešla jsem se s úřady, abych Lexi dostala do svojí péče. Do toho jsem se snažila zařídit pohřeb, na který budu muset Lexi ještě připravit, a navíc jsem musela normálně fungovat ve škole. S úřady to bude ještě na dlouho, ale prozatím mohla Lexi zůstat u mě. Za což jsem byla nesmírně ráda.

Když jsem měla vše sbaleno, lehla jsem si opatrně za Lexi do postele a držela ji v objetí. Lexi se vzbudila asi za 2 hodiny. Pomohla jsem ji sníst večeři, poté jsme se podívaly na její oblíbený film. Každý večer jsem Lexi uložila do postele a poté se nenápadně vytratila.

Dnes tomu bylo také tak. Naštěstí sestřičky naši situaci chápaly a snažily se mi co nejvíce vyjít vstříc. Domů jsem dorazila kolem půlnoci. Hned jsem si šla lehnout a modlila se, aby už bylo zítra a já měla svoji holčičku co nejdřív doma.

* Po dlouhé době nová kapitola. Dobrá zpráva je ta, že už mám po zkouškách, tím pádem budou nové části vycházet častěji. Mějte krásný večer! L*