Učitelčina holčička

22

*Miranda POV*

„Crrr"... „Crrr" Otráveně jsem zvedla ruku a vypnula budík. Nebyla jsem vůbec připravená vstávat. Včera, poté co jsem Lexi uložila do postele, jsem ještě musela připravit materiál do školy a ke spánku jsem se dokopala až kolem půlnoci.

Chvíli jsem ještě ležela v posteli a snažila se probrat. Při té příležitosti jsem si vzala z nočního stolku telefon a pár minut projížděla, co se stalo nového. Můj pohled se zastavil na kalendáři. Pondělí. Začátek pracovního týdne a konec v nedohlednu. Smutně jsem si povzdechla a konečně se donutila vstát. Dala jsem si ranní sprchu, vyčistila jsem si zuby a namalovala. Poté už moje cesta směřovala do šatny, kde jsem se rozhodovala chvilku mezi 4 outfity. Nakonec vyhrály černé uplé šaty, ke kterým jsem zvolila červené lodičky. Když jsem konečně sama se sebou byla spokojená, věděla jsem, že musím jít vzbudit Lexi. Vstávám s dostatečným předstihem, proto jsem si mohla udělat svoje věci, zatímco jsem ji mohla nechat spát.

Otevřela jsem potichounku dveře do jejího pokoje a pomalu šla k její posteli. „Lexi, vstávej, je nový den." Řekla jsem jemně, zatímco jsem si dosedala na její postel a jednou rukou ji pohladila po tváři. Nic, ale poznala jsem, že už nespí, protože se snažila nenápadně koukat, zatímco předstírala, že má zavřené oči. „Lexi!" Řekla jsem trošku hlasitěji a lehce s ní zatřásla. Stalo se jen to, že se otočila na druhý bok a přehodila přes hlavu peřinu. „Nech mě spát." Ozvalo se zpod peřiny. „Ne Lexi... musíme do školy a ty to víš." Odpověděla jsem jí. „Ještě 5 minut prosím." Řekla po chvilce. Na jednu stranu jsme měly času dost, takže bych ji klidně mohla ještě nechat spát. Ale na druhou tu byly určité meze. Chci, aby věděla, že když něco řeknu, tak mě poslechne a nepojede přes to vlak, proto jsem vstala, sundala z ní peřinu, kterou jsem hodila na druhou stranu matrace a popošla k oknu vedle její postele a rozhrnula závěsy. Lexi něco zabručela, ale rozhodla jsem se to ignorovat. „Dobré ráno, jdu ti vybrat něco na sebe a tobě bych doporučila abys vstala, než se vrátím." Řekla jsem milým, ale zároveň dost přísným tónem. Nechápejte mě špatně, vím, že pro Lexi to je těžké. První den. Po tom všem. Ty pohledy. Nezáviděla jsem jí to, ale mám ráda, když mě lidi poslouchají. A i když teď nebyla ve svém littlespace jako včera večer, do kterého se mimochodem dostala, aniž by si to uvědomovala, pořád vyžaduji určitou kázeň.

Když jsem se vracela, Lexi už seděla na okraji postele a třela si oči. „Hodná holka." Řekla jsem, zatímco jsem jí podávala oblečení, které jsem jí vybrala. Lexi milovala můj styl, proto ani neprotestovala. „Děkuji." Odpověděla tichým hláskem. „Tak, teď když si konečně vzhůru, běž se nachystat a potkáme se dole, dobře?" Přikývla. Ani nevíte, jak moc ráda bych jí s přípravou pomohla. Jak ráda bych jí upletla dva copánky a dala do vlasů sponky, ale nemohla jsem. Musela jsem se držet stranou, protože jsem nechtěla, aby spadla do svého littlespace.

Došla jsem do kuchyně a začala připravovat snídani. Po chvilce jsem uslyšela téct vodu. To byla dobrá zpráva, po jejím včerejším hraní jsem pro jistotu uklidnila dávkovač pěny, který jsem Lexi koupila jako překvapení. Od té doby, co Lexi nechtěla být malá Lexi, jsem si začala psát s pár mommydom a ptala jsem se jich na rady. To ony mi právě poradily, abych Lexi nenápadně podstrkovala různé předměty, které by ji mohly zaujmout a lépe jí pomoci sklouznout. A myslím, že včera se to povedlo. Dokonce jsem se si s jednou z nich docela padla do noty. Sama má taky holčičku, která je ve stejném littlespace jako Lexi. A tak jsme se shodly na tom, že až se situace trošku uklidní, mohly bychom naplánovat nějaké odpolední hraní. Přišlo mi to jako dobrý nápad, chci, aby Lexi měla nějakou kamarádku, která je na tom stejně jako ona.
Zrovna jsem dávala poslední kus zeleniny na talíř, když v tom přišla Lexi a posadila se ke stolu. „Jak pak ses vyspala?" Zeptala jsem se poté, co jsem donesla oba talíře na stůl. „Dobře." Odpověděla. Bylo na ní vidět, že její nervozita stoupá. Proto jsem nenaléhala na nějaké konverzaci. Sedla jsem si naproti ná a obě jsme začaly jíst. „Lexi, máš tam poslední kousek, to zvládneš." Řekla jsem jí, zatímco já jsem byla už dávno po snídani a chystala jsem nám svačiny. „Já už nemůžu." Zakňučela „Je to jeden kousek, když ho sníš, po škole můžeme jet do obchodu a můžeš si vybrat, co budeš chtít." Ani jsem to nedořekla a Lexi už měla poslední kousek v puse. „Platí." Řekla. Usmála jsem se. „Můžeme jet?" Zeptala jsem se. Nervózně přikývla. Vzala jsem tedy z kuchyňské linky svoji kabelku, Lexi se zvedla a došla si do svého pokoje pro batoh. Potom jsme si už jen obuly boty, já jsem vzala z věšáku klíče od auta a vyrazily jsme k příjezdové cestě. Najednou mě Lexi chytla za ruku a zmáčkla. Podívala jsem se na ní a zmáčkla jí zpět.

Cesta do školy byla tichá. Pustila jsem rádio a obě jsme poslouchaly. Nebyla potřeba zbytečných slov. Na parkoviště jsme dojely 10 minut před začátkem školy. Vypnula jsem motor a chytla Lexi ruku. Ta se na mě jen podívala. „Lexi, teď chci, abys byla moje statečná holka a dnešek zvládla. Vím, že to zvládneš. A kdykoliv budeš chtít přijít, moje dveře jsou ti otevřené, rozumíš?" Potřebovala jsem jí dodat odvahu. Rozpačitě přikývla. „Lexi, potřebuji slovní odpověď." Dodala jsem. „Rozumím." Řekla potichu. „Dobře, tak teď se zhluboka nadechni a vykroč pravou nohou." Rychle jsem se podívala, jestli okolo nás nikdo není a dala jí pusu na čelo. Nic neříkala. Jen se zhluboka nadechla a otevřela dveře. Natáhla jsem se dozadu a podala jí její batoh. „Měj krásný den." Trošku se usmála. „Ty taky." Řekla potichounku, zatímco vystupovala z auta a zavírala dveře. Když už jsem Lexi neviděla, udělala jsem to samé. Hluboce jsem se nadechla, vzala si kabelku a otevřela dveře. „Tohle bude ještě dlouhý den." Pomyslela jsem si, zatímco jsem zamykala auta a vyrážela do svého kabinetu připravit se na hodinu.

*Lexi POV*

Nechápu, že mě vážně Miranda donutila jít do té školy. Simulovat nemělo cenu. Stejně by věděla, že to jen hraji, a pak by byla naštvaná, protože bych jí lhala. Teď si říkám, že jsem to aspoň měla zkusit. Ale přiznám se, nebyla jsem daleko od pravdy. Můj žaludek byl na vodě. Cestou od parkoviště do školy jsem se snažila zhluboka dýchat a ignorovat všechny ty pohledy. Úleva se mi dostavila až v momentě, kdy jsem usedla do své lavice. „Ahoj!" Ozvalo se najednou za mnou. Otočila jsem se a viděla Kate. Rychle jsem se zvedla a obejmula ji. „Ahoj, chyběla jsi mi!!" Odpověděla jsem jí. „Ty mě taky, bála jsem se o tebe." Řekla, zatímco mě obejmula zpátky. Pak zazvonilo na hodinu. Kate si sedla vedle mě a vyndaly jsme si věci. Byla jsem opravdu ráda, že je tady. Aspoň jsem měla někoho, o koho se můžu opřít, když tu Miranda nebude. První hodina byla biologie. Snažila jsem se dávat pozor, ale nebylo to tak jednoduché, dlouho jsem ve škole nebyla, proto jsem se vůbec nechytala. Naštěstí mi Kate slíbila, že mi to pak všechno dá opsat. Když zazvonilo na přestávku, ulevilo se mi. „Tak jo, první hodina za mnou, ještě 5." Řekla jsem si v duchu. Celou přestávku jsme se pak bavily o tom, co se stalo na škole nového, zatímco jsem tam nebyla. Bylo toho hodně. Ani jsem si nevšimla, že zazvonilo na další hodinu a do třídy už přišel učitel. Byla to fyzika, u které jsem usínala. Fyzika a já nikdy nebudeme kamarádi. Ale nechtěla jsem dělat problémy hned první den, a tak jsem předstírala, že dávám pozor a pilně si zapisuji, zatímco ve skutečnosti jsem si jen čmárala do sešitu nějaké symboly.

Následovala velká přestávka. Seděly jsme dál s Kate v lavici a povídaly si, když v tom přišel jeden můj spolužák, kterého jsem opravdu neměla ráda. „Je pravda, že ti teď všichni budou nadržovat, když bydlíš s tou učitelkou? Po celé škole se to vykládá." Spustil na mě z ničeho nic, zatímco si sedal naproti mně. Zůstala jsem na něho hledět s otevřenou pusou. Muselo mi být jasné, že to všichni budou vědět, ale nebyla jsem připravená na tyhle řeči. „Ne-e." Vykoktala jsem ze sebe. „Nekecej, vždyť je to jasný." Pokračoval. Nevěděla jsem, co mám říct. Jen jsem na něho hleděla. „Tak to bys nám mohla sehnat odpovědi k testům, ne?" Zeptal se, zatímco do mě strčil. Teď už vím, proč se říká, že se lidi nemají houpat na židlích. Je jasný, že jsem neudržela rovnováhu a spadla. Všichni se mi smáli. Nevěděla jsem co dělat a jen jsem cítila, jak zadržuji slzy. Naštěstí zasáhla Kate. „Nech ji být. Nic vám neudělala. Nic ti shánět nebude. Máš se učit." Řekla mu, zatímco mi pomáhala se zvednout ze židle. Na nic jsem nečekala a vyběhla ze třídy.... A je asi všem jasné kam.