Učitelčina holčička

20

*Miranda POV*

Mami? Vážně mi řekla mami? Ne...určitě jsem jen špatně slyšela. Určitě to bylo... Nani? Hami? Byla jsem zmatená.  Ležela jsem ve své posteli a promítala jsem si ten kouzelný okamžik stále dokola. Moc jsem si přála, aby tato chvíle jednou nastala, ale bylo moc brzo. Nakonec jsem usoudila, že byla chudinka tak moc unavená, že ani nevěděla, co říká. Hned poté, co to slovo vyslovila jsem se zarazila a zeptala se jí, co právě řekla, ale už spala. Dala jsem jí pusu na čelo a odešla. Ale stejně část mně doufala, že to myslela vážně.

Ráno jsem vstala brzy. Pohřeb měl být v 10. Naštěstí mi ředitelka dala volno z práce, takže jsem dnes nemusela do školy. Rychle jsem vstala a osprchovala se. Potom jsem si vyčistila zuby a namalovala jsem se. Pro tento zvláštní den jsem zvolila méně výrazné líčení, protože jsem věděla, že je možné, že budu plakat. Myslím si o sobě, že jsem dost silná žena, v životě jsem překonala mnoho a vím, že mě jen tak něco nerozhází, ale jen při představě, že vidím Lexi plakat se mi zachvělo celé tělo.

Zavřela jsem dveře do koupelny a šla se podívat na Lexi. Když jsem pootevřela dveře do jejího pokoje, ještě spala. Rozhodla jsem se tedy, že nám půjdu nachystat snídani. Připravila jsem jen dvě obložené housky, sobě jsem si uvařila kávu a pro Lexi postavila vodu na čaj. Měla jsem v plánu jí totiž do čaje dát pár kapek na uklidnění. Vím, že je to zlé a Lexi řekla, že to zvládne, ale upřímně jsem si tím nebyla jistá. Už už jsem byla připravená jít Lexi vzbudit, když jsem najednou uslyšela tiché kroky dolů po schodech a po chvilce uviděla Lexi. Byla ještě v pyžamu, jednou rukou si třela oči, zatímco druhou mi mávala. „Dobré ráno Zlato." Pozdravila jsem ji mile. Lehce se usmála a sedla si ke stolu. „Tady máš snídani a tady čaj." Řekla jsem, zatímco jsem jí nesla talíř a hrnek. „Děkuji." Poděkovala tiše. Pohladila jsem jí po hlavě a posadila se naproti ní. Celou dobu, co jsme jedly, jsme ani jedna neřekla ani slovo. Myslím, že ticho bylo na místě. Po snídani jsem Lexi poslala do koupelny. Poslechla bez odmlouvání. Já jsem zatím aspoň stihla umýt nádobí a uklidit jídelnu.

Když už se Lexi dlouho nevracela a ani jsem neslyšela téct vodu, rozhodla jsem se jít za ní. To, co jsem viděla, mi trhalo srdce. Lexi seděla na posteli, na sobě měla černé šaty, obličej měla v dlaních a potichounku plakala. Ničilo mě vidět ji takhle. Došla jsem k ní a položila jí ruku na rameno. Chudinka si ani nevšimla, že jsem přišla, protože leknutím nadskočila. „Šššš... to bude dobré." Utěšovala jsem ji, zatímco jsem si sedala za ní na postel a objala ji. Nic neříkala, jen se schoulila a položila si hlavu do mého klína. Začala jsem ji hladit po vlasech. „Já to nedokážu, nemůžu tam jít." Řekla najednou po chvilce. Něžně, ale taktně jsem ji nasměrovala, aby si sedla. Poslechla a podívala se na mě. Vzala jsem jí obličej do svých dlaní, zadívala se jí do očí a pomalu začala mluvit: „Lexi, zvládneš všechno, jsi ta nejstatečnější holka, kterou jsem kdy poznala. Nemusíš mi věřit, ale je to tak. Tvoji rodiče by na tebe byli pyšní, myslím, že je fér, aby ses s nimi přišla rozloučit. Spolu to zvládneme, věříš mi?" Přikývla a vrhla se mi do náruče. Dalších 10 minut jsme tam takhle seděly. Lexi se snažila vzchopit, zatímco já jsem jí utěšovala. Když jsem zvedla oči a podívala se na hodiny, věděla jsem, že je čas vyrazit. Lexi byla trochu klidnější a popravdě myslím, že začaly zabírat i ty kapky. Vzala jsem ji za ruku a sešly jsme dolů k zrcadlu. Obě jsme měly černé šaty. Já jsem si k tomu ještě vzala malou elegantní kabelku a boty na nižším podpatku. Lexi zvolila černé sandálky. Poté jsem vzala klíče a zamířily jsme k autu.
Cesta k obřadní síni trvala asi 15 minut a cestou jsem se stavila ještě do květinářství. Byl to malý pohřeb. Zařizovala jsem ho já, protože žádní další blízcí příbuzní ve městě nežili a jelikož jsem neměla dostatek času, a hlavně kontaktů na jejich známé, bylo nás tam kolem 10. Byla to pro mě povinnost. Cítila jsem jakousi zodpovědnost za tento čin. Když jsme vystoupily z auta, došla jsem za Lexi a chtěla po ní, aby se pořádně nadechla a vydechla. Poslechla mě. Potom jsem jí vzala za ruku a šly jsme pomalu dovnitř. Lidé na nás soucitně koukaly. Ona se celá třásla. Když jsme vstoupily dovnitř, došly jsme k rakvím a položily k nim květiny. Rakve jsem z jistých důvodů nechtěla otevřené, protože její rodiče zemřeli při nehodě. A já jsem chtěla, aby si je Lexi pamatovala normálně. Sedly jsme si do první řady. Poté přišel pán a začal mluvit. Lexi mě najednou chytla za ruku a zmáčkla mě. Zmáčkla jsem jí taky, aby věděla, že jsem tam s ní a pro ni. Celý obřad trval něco málo přes půl hodinky a byl krásný. Tedy, nevím, jestli se dá o pohřbu říct, že byl krásný, ale pán mluvil velice mile. Byla jsem ráda, že jsem s sebou vzala balíček kapesníčků. Nakonec obě rakve zajely do úst plamenů a najednou bylo po všem. Nastalo ticho. Takové to, kdy očekáváte, že se něco stane. Ale nic. Po chvilce se začali lidé zvedat a odcházet. Zůstaly jsme tam samy. Lexi nic neříkala. Jen upřeně koukala dopředu a plakala. „Můžeš mě tady prosím nechat na chvíli samotnou? Za chvilku za tebou přijdu před síň." Řekla statečným hlasem. Přikývla jsem. Bylo mi jasné, že se potřebuje s rodiči rozloučit sama. Zvedla jsem se a pomalu odcházela ven.

Lexi za mnou přišla asi za 10 minut a objala mě. „Děkuji za všechno." Pošeptala mi. „To byla samozřejmost." Odpověděla jsem jí popravdě. Poté za námi přišel pán, donesl nám dvě urny a popřál nám upřímnou soustrast. Poděkovaly jsme a každá jsme vzaly jednu. Naše cesta dále směřovala na hřbitov, který stál vedle síně. Dohodly jsme se, že urny dáme do jejich rodinného hrobu, protože jsem věděla, že kdybychom je měly doma, nedělalo by to dobrotu. Lexi naštěstí souhlasila.

Když bylo po všem, vrátily jsme se zpět do auta a vyrazily zpátky domů. Na jídlo jsme ani jedna neměly pomyšlení. Vím, že jsem na jídlo docela přísná a chci, aby Lexi jedla pravidelně, ale tento den jsem udělala výjimku. V předsíni jsme si sundaly boty a šly se převléct. Nechtěla jsem Lexi nechat samotnou, proto jsem ji vzala do mého pokoje a zeptala se jí, jestli by byla tak hodná a vybrala mi oblečení. Tohle Lexi zaujalo, hned přikývla a začala mi šmejdit v šatníku. Usmála jsem se tomu gestu. Což mi zase připomíná, že už nikdy nemám Lexi šmejdit v mé skříni, protože všechno bylo potom rozházené a vzhůru nohama. Nakonec však vybrala pohodlné legíny a sportovní tričko. Poděkovala jsem jí a začala se normálně před ní převlékat. Asi toto nečekala, protože když jsem se ohlédla, měla úplně červené tváře a zakrývala si oči. V duchu jsem se zasmála a nic jsem neříkala. Potom jsem udělala chytrý tah a zeptala se jí, jestli si chce něco z mého šatníku vyzkoušet. Bylo to jednodušší než jí vysvětlovat, že s ní chci jít do jejího pokoje se převléknout, aby nebyla sama. Úplně se jí rozzářily oči a rozvážně přikývla. Myslela jsem, že ten nepořádek, co udělala napoprvé nejde překonat, ale značně jsem se mýlila. Po deseti možných kombinacích a předělávkách si konečně vybrala. Když už se blížila chvíle, kdy se chystá převléknout, viděla jsem jí v obličeji, jak je nejistá. Řekla jsem jí tedy rychle, že si zajdu umýt ruce do koupelny. Bylo vidět, jak si oddychla. Cestou jsem se zasmála. Jak kdybych ji neviděla celou nahatou. Pomyslela jsem si. Ale jelikož jsem ji nechtěla rozhodit, tento malý detail jsem přešla. Když jsem se vracela, akorát si zapínala knoflíčky u trička.

„Co kdybychom si na chvilku odpočinuly? Byl to náročný den." Navrhla jsem. Souhlasila. Asi čekala, že se otočím a půjdu dolů do obývacího pokoje, ale místo toho jsem si lehla do své postele a volnou rukou poplácala na volné místo vedle mě. Nejistě se podívala, ale nakonec šla a lehla si kousek vedle mě. Vzala jsem z nočního stolku ovladač a zapnula nějaký seriál, který zrovna v televizi běžel. Celkem mě zaujal a Lexi asi taky. Ale i tak jsem si nemohla nevšimnou, jak se malými pohyby pohybujeme blíž a blíž ke mně. Až najednou jsem ucítila její hlavu na mé hrudi. Usmála jsem se a koukala dál, ale přitom jsem jednou rukou něžně začala Lexi hladit po vlasech. „Chceš tam pustit něco jiného?" Zeptala jsem se, když seriál skončil. Nic. Žádná odpověď. Lehce jsem se natočila a koukla na ni. Spinkala. Lehce oddychovala. Byla to kouzelná chvíle, kterou jsem nechtěla zastavit. A tak jsem vypla televizi a položila ovladač zpět na stolek. Místo něj jsem si vzala knížku, nasadila brýle a ponořila se do jiného světa, zatímco jsem jednou volnou rukou stále Lexi hladila po vlasech.