Učitelčina holčička

13

*Lexi POV*

Uběhl týden od našeho rozhovoru a věci se pomalu obracely k lepšímu. Ve středu mě vzala Miranda po škole na minigolf. A i když teda musím uznat, že v tom byla úplně marná. Užily jsme si to. Myslím, že nám to pomohlo se sblížit víc. Poznala jsem ji víc jako normální osobu. Dozvěděla jsem se, že byla 20 let vdaná. Její manžel byl úspěšný podnikatel, a proto si mohli dovolit pořídit tak luxusní dům. Bohužel osud jim nepřál. I když oba moc toužili po dítěti, Miranda nemohla otěhotnět. Nakonec šli na vyšetření, kde jim oznámili, že Miranda nemůže mít děti. Oba byli zdrcení a postupně se odcizovali. Došlo to až tak daleko, že jeden den si její manžel sbalil všechny věci a požádal o rozvod. Když mi to Miranda vyprávěla, bylo vidět, že má slzy v očích. Byla jsem na jejího bývalého manžela tak naštvaná. Nechat ji samotnou, i když věděl, co prožívá. Rychle jsem ji obejmula a řekla jí, že teď má mě. Já jsem teď její holčička, o kterou se může starat. Utřela si slzu z oka a dala mi pusu na čelo. Taky jsem se dozvěděla, že s její rodinou se skoro nestýká, protože žijí na druhé straně republiky. Najednou jsem si uvědomila, jak moc se asi cítí osamělá. A rozhodla se, že s ní chci trávit víc času.

Ve škole to taky bylo lepší. Už jsem nebyla ta holka, která celou hodinu má hlavu skloněnou, protože se stydí. Teď, kdykoliv Miranda přišla do třídy, rozzářila jsem se jako sluníčko. Jen pořád byl problém, že jsme musely dělat, že jsme si naprosto cizí. Ale aspoň jednou za den jsem šla na chvíli za ní do jejího kabinetu, který naštěstí měla sama pro sebe, a trávila aspoň nějaký čas s ní. Kamarádkám ve třídě jsem většinou říkala, že jdu do knihovny. Nikdy nic nenamítaly, protože věděly, jak moc miluji knížky. Miranda mi vždy donesla nějakou sladkost. Stále však platilo, že se budeme vídat většinou o víkendu, protože přes týden se musím učit. Což mi fakt vadilo. I ten minigolf byl prý výjimka za odměnu, protože jsem dostala jedničku z jejího testu. Ale nechtěla jsem jí odporovat, protože vím, že by mě pak nějak potrestala, a to jsem nechtěla, protože jsem přece byla její hodná holčička.

Když už jsme u těch trestů ve čtvrtek jsem jeden schytala. Celý den probíhalo všechno naprosto normálně. Ráno jsem byla ve škole a odpoledne jsem šla domů a učila se až do večera, protože mě druhý den čekal důležitý test. Skončila jsem kolem 9. Poté jsem se najedla, osprchovala a šla si lehnout. Jenže se mi nechtělo spát, a tak jsem projížděla sociální sítě. Najednou mi bliklo upozornění na Facebooku. Rozklikla jsem to.

„Miranda Koutná vám posílá žádost o přátelství."

Rozzářily se mi oči. Věděla jsem, že má Miranda Facebook, ale nikdy by mě nenapadlo, že mi pošle žádost o přátelství, jednou jsme totiž na to téma narazili v hodině. Jeden spolužák se jí zeptat, jestli si přidává své žáky do přátel a ona řekla, že tam má jen své nejbližší a že pokud ji někdo má v přátelích, tak mu musí sakra věřit. A teď tohle? Většinou jsme si psaly normálně přes zprávy. No nic. Okamžitě jsem jí žádost přijala. A neuvědomovala, jaký z toho vznikne problém. Bylo totiž 11 večer. A já měla od ní nastavenou večerku v 10.

Když tohle napsala, nevěřila jsem svým očím. Vážně chce, abych tohle dělala? Bylo to ponižující. Nic méně jsem věděla, že když budu odmlouvat dál, bude to jenom horší. Proto jsem vstala z postele. Nastavila si minutku na 10 minut, položila telefon na stůl a vážně jsem šla do toho kouta. A pokud si myslíte, že stát na jednom místě, obličejem ke zdi, je pohoda. Mýlíte se. Už asi tak po dvou minutách jsem nevěděla, co mám dělat. Bylo to hrozný. Zkusila jsem se zabavit tím, že jsem počítala od 1 do 600. Najednou se pak ozvalo pípnutí. A já si připadala, jak kdyby mě pustili po 10 letech z vězení. Ukončila jsem nahrávání a poslala to video Mirandě. Ta mi řekla, že je tímto vše zapomenuto, ale že mám jít rychle spát a popřála mi dobrou noc. Raději jsem nepokoušela štěstí a tentokrát jsem vážně šla spát.

Týdny ubíhaly

Byl pátek, zrovna jsem seděla v lavici a poslouchala něco o zákonu akce a reakce, když v tom někdo zaklepal. Zvedla jsem hlavu a viděla ve dveřích stát Mirandu. Byla celá bledá. „Můžu si prosím na chvíli půjčit Lexi?" Řekla úplně vyklepaným hlasem. Tohle nevěštilo nic dobrého. Vzala jsem si všechny věci a šla za ní

*Celým naším příběhem otřese jedna událost. Dost jsem váhala, jestli se mám vydat tímhle směrem, ale rozhodla jsem se to risknout. Možná tím ztratím pád čtenářů, ale doufám, že ti věrní zůstanou. Hezký den! L*