Učitelčina holčička

39

*Lexi POV*

Jen jsem stydlivě přikývla, a tak mě Miranda chytla, otočila si mě na bok a pomalu si stoupla. Já jsem okamžitě nohy obtočila kolem jejího trupu a pevně ji chytla kolem krku. Miranda se mému gestu jen zasmála a poznamenala, že jsem její malá koala. Jen jsem se začervenala a schovala hlavu do prostoru mezi její hlavou a ramenem. To ji rozesmálo ještě víc. Ale mě to bylo jedno. Já jsem byla šťastná, protože jsem cítila pocit bezpečí.

Došly jsme do její ložnice. Miranda si se mnou opatrně sedla na postel. „Lexi, můžeš si prosím sednout na postel vedle mě? Potřebovala bych skočit pro ten krém. Pomůže ti." Řekla něžně. Já jsem ale jen zakňučela a zavrtěla hlavou. Miranda si jen povzdechla a začala nás obě pomalu kolíbat. Myslím, že po tom všem jsem si zasloužila právo takhle zůstat tak dlouho, jak jen budu chtít. Ale byla pravda, že můj zadek byl v jednom ohni, nemohla jsem pořádně sedět v klidu a pořád jsem se vrtěla. Proto jsem asi po pěti minutách zvedla hlavu a podívala se na Mirandu a pomalu se začala odtahovat a klekat si na místo vedle ní. Miranda mě jen v tichosti s úsměvem na rtech sledovala. „Hodná holka!" Řekla nakonec, když jsem byla vedle ní a ona se rychle zvedala a mířila do koupelny.

Vrátila se asi za minutku a v ruce držela malou bílou nádobku. Nic neříkala, jen si sedla zpátky na svoje místo vedle mě a poplácala na prázdné místo. Rychle jsem se tam dokolíbala, lehla si na břicho a hlavu jsem zabořila do polštáře. Pak už jsem jen slyšela pokládání víčka na noční stolek. Chtěla jsem zvednou hlavu a podívat se, co se děje, ale najednou mým tělem projel příjemný pocit. Mirandiny ruce si daly pořádně záležet, aby se krém na mém zadečku dostatečně dobře vstřebal. Ze začátku jsem chtěla protestovat, ale ten příjemný pocit byl silnější než já. Jen jsem tam nehybně ležela a vrněla jako kočka. Pak jsem ucítila jemné plácnutí. Otráveně jsem zvedla hlavu a koukla na Mirandu, ta na mě ale jen mrkla a zvedla se. „Počkej? Kam jdeš?" Zeptala jsem se zoufale. „Lež takhle chvilku, ať se krém vstřebá." Řekla mile a otevřela dveře do koupelny. „Ale přijdeš za mnou?" Zeptala jsem se a cítila, jak se mi chvěje hlas. „Za minutku jsem zpátky." Odpověděla s úsměvem a zavřela za sebou dveře.

Po tom všem, co se dnes stalo, jsem byla ráda, že můžu ležet v posteli. Neměla jsem Mirandě za zlé to, co udělala. Neměla jsem se bát a měla jsem jí říct pravdu hned, teď už to vím. Uslyšela jsem otevírání dveří a viděla Mirandu jít zpátky ke mně, čekala jsem, že si sedle, ale ne. „Lexi, vydržíš tady chvilku? Pán mi má dnes dovést balíček, tak na něho počkám venku, psal, že už je na cestě." Jen jsem přikývla. Ten krém úžasně chladil, a i když jsem chtěla být Mirandě nablízku, musela jsem být velká holka a nechat jí taky nějaký čas o samotě. „Kdyby něco, budu u garáže." Zavolala na mě rychle, když už byla v půlce cesty. „Joo!" Zakřičela jsem zpátky a natáhla se pro svůj tablet, který ležel na zemi.

Věděla jsem, že musím udělat jednu důležitou věc. Díky tomu, co se dnes stalo, jsem dospěla k závěru, že zkusím všechny možné cesty, abych se dostala do svého littlespace. Ne, jen kvůli Mirandě, ale i kvůli sobě. Obě jsme to potřebovaly. Miranda mě vždy podporovala a nikdy si na to nestěžovala, ale věděla jsem, že je to jen její způsob, jak mě uklidnit. A já po dnešku zjistila, že i když mě potrestá, i když na mě bude naštvaná, vždy se na mě pak podívá svýma laskavýma očima a já vím, že to je ta osoba, které můžu věřit, to je ta osoba, která se o mě tady stará a já tomu konečně uvěřila.

Proto jsem najela na internetu a chvilku brouzdala, až jsem objevila blog jedné holky z Ameriky, která psala o podobném problému. Vím, že jsem mohla vytočit číslo a zeptat se na další rady Emily, ale po tom, co se stalo nedávno jsem nechtěla rady od nikoho v mém blízkém okolí, protože kdyby se to zase nepovedlo, hrozně bych si to vyčítala a věděla bych, že se na mě dívají s nucenou lítostí, o kterou jsem nestála. Otevřela jsem ten blog a začala číst.

Nevím, jak dlouho jsem tam tahle ležela a s otevřenou pusou hltala všechny ty příběhy a rady, které tam Lela20, tak se ta holka podepisovala, sdílela. Bylo to neuvěřitelné, ta holka měla stejný osud jak já, akorát místo učitelky se jí ujala jedna její starší kamarádka a postupem času obě přešly do tohoto MDLG vztahu. Přemýšlela jsem nad tím vším tak moc, že jsem si ani nevšimla, že se Miranda vrátila a sedla si vedle mě. „Co to čteš?" Zeptala se zvědavě. Rychle jsem sebou cukla a schovala tablet pod peřinu. „Ehmm... nic... co ti vlastně přišlo?" Přešla jsem rychle na jiné téma. Mirandin výraz zvážněl, ale neříkala nic. Věděla, že jí neříkám pravdu, ale asi na mě nechtěla tlačit. „Pojď se se mnou podívat." Trošku se pousmála a podala mi ruku. Sedla jsem si a natáhla na sebe kalhotky a kraťasy a rychle její ruku přijala.

Miranda mě zavedla před dveře do garáže. Čekala jsem, že otevře dveře a půjdeme dovnitř, ale místo toho se otočila a chytla moje ruce. „Jsi připravená na překvapení Kočičko?" Zeptala se a v jejího hlasu jsem poznala mírné obavy. Ale když se řekne překvapení, na nic jiného v ten daný moment nemyslím, proto jsem rychle přikývla. Miranda se jen usmála, stoupla si za mě a zakryla mi svými dlaněmi oči. Poté rychle otevřela dveře a vstoupily jsme dovnitř.

„Jsi připravená?" Rychle jsem přikyvovala. Najednou její ruce opustily můj obličej a já zase viděla. Párkrát jsem mrkla, než jsem si zase zvykla na to světlo, a potom jsem se porozhlédla po místnosti. Místo auta tam stálo pár velkých krabic. Nechápavě jsem tam stála a koukala. „Moje překvapení jsou krabice?" Zeptala jsem se zmateně. Miranda se jen hlasitě zasmála. „Běž se podívat blíž." Zašeptala. Udělala jsem pár kroků a došla až k nim. A pak mi to došlo. Na obrázku byla velká růžová postel, která kolem sebe měla vysoké rošty, takže vypadala jako postýlka, jen tak akorát pro mě. Koukla jsem vedle a tam byla na obrázku skříň s motýlky a bylo tam malé zrcadlo a taky nějaké tlačítko. Těch krabic tam bylo asi deset. Všechny ty krabice měly být můj nový malý pokojíček, který Miranda slíbila, že vybavíme spolu. Měla jsem slzy v očích. To všechno objednala pro mě. Protože chce, abych se cítila v bezpečí. Najednou jsem ucítila její ruku na mém rameni. „Lexi, jestli sis to rozmyslela, můžeme to vrátit, nic se neděje." Zašeptala nervózně. „Rozmyslela? Blázníš? Je to úžasné! Děkuji to moc!" Zavýskla jsem, otočila jsem se a pořádně ji objala. Vzpomněla jsem si na ten blog, byla tam jedna věc, která si myslím, že by mi mohla pomoci, chtěla jsem ji nechat na co možná nejpozději, ale teď vím, že ji chci zkusit ještě dnes. Ať se stane, co se stane, ale já vím, že já jsem připravená.

*Ahoj všichni, po kratší odmlce o sobě zase dávám vědět a přináším vám novou kapitolu. Další bude snad brzo. Přísahám, že se budu snažit! Hezký nedělní večer! L*