Učitelčina holčička

33

*Miranda POV*

„Co ta holka může mít tak důležitého?" Zeptala jsem se sama sebe v duchu, když jsem zamykala auta a vyrážela do svého kabinetu. „Počkej!" Přerušil mě najednou známý hlas. Otočila jsem za sebe a uviděla Michelle, jak se mě na svých vysokých podpatkách snaží dohnat. „Ahoj." Pozdravila jsem ji, když už byla takřka u mě a objala ji. „Ahoj, jak to jde s Lexi?" Zeptala se mě, když jsme obě šly ke schodům. Michelle jako jedna z mála ví o mě a o Lexi. Teda ona to ví, ale Lexi neví, že to ví. Jelikož je Michelle už řadu let jedna z mých nejlepších kamarádek, nechtěla jsem před ní nic tajit. „Bylo i líp." Koukla jsem se na ni a nuceně se usmála. „Neboj, vše bude zase dobré." Sympaticky se usmála a pohladila mě po rameni. „Děkuji Michelle, jsem ráda, že jsi vždy po mém boku. Nechceš se příští týden stavit u nás na kávu? Dlouho jsme si nepopovídaly." Navrhla jsem a byla to pravda. Dřív, než to všechno s Lexi začalo jsme já a Michelle trávily aspoň třikrát v týdnu odpoledne spolu. Sama měla děti už velké a její manžel jezdil často na služební cesty, tak jsme si aspoň jedna druhé byly příjemným zpestřením našich stereotypních dní. „Přišla bych moc ráda, ale co Lexi?" Zeptala se mě Michelle opatrně. „Jsi jedna z mých nejbližších, nechci tě odříznout, zkusím ji na to nějak připravit. Bude to muset zvládnout." Řekla jsem vřele, ale uvnitř jsem věděla, že Lexi to jen tak nepřijme. „Dobře, tak si dáme vědět?" Tázala se, když už jsme každá stála před svým kabinetem. Jen jsem přikývla, rozloučila se a vešla dovnitř.

Mám svůj kabinet ráda, upravila jsem si ho k obrazu svému a ráda v něm trávím volný čas. Teda, ten čas, kdy nemusím řešit žádné papírování nebo písemky. Položila jsem si kabelku na sedačku a došla uvařit vodu na kávu. Už už jsem si chtěla sednout, když v tom se ozvalo mé vyzvánění. „Nemůžu mít chvilku klid?" Povzdychla jsem si, ale došla pro telefon a zvedla neznámé číslo. „Dobrý den, tady Koutná." Oznámila jsem někomu na druhé straně. „Dobrý den, jen vás chceme informovat, že vaši objednávku vám doručíme zítra kolem třetí odpoledne, budete doma?" Ozvalo se na druhé straně. Najednou mi to trklo. Ten nábytek, který jsme s Lexi objednávaly. Konečně dorazil! Rychle jsem se podívala do kalendáře. Pátek. „Ano, v pátek budeme doma, stačí zazvonit." Odpověděla jsem mile. „Dobře, tak zítra! Na shledanou!" Rozloučil se někdo na druhé straně a než jsem stihla odpovědět, zavěsili. Podívala jsem se na hodiny, měla jsem ještě pět minut, proto jsem si rychle zalila kávu a aspoň na chvíli si sedla.

*Lexi POV*

Dorazila jsem do třídy mezi prvníma. Došla jsem ke svému místu, nachystala si věci a čekala na Kate. Abych si čekání zkrátila, vzala jsem si svůj telefon a najednou viděla, že mám novou zprávu. Rychle jsem si ji zobrazila, byla to zpráva od Emily.

Emily: Ahoj, dnes v kavárně na náměstí po škole?
Lexi: Ahoj, jup!

Fajn, měla jsem šest hodin na to, abych vymyslela nějakou smysluplnou omluvu. To zvládnu. „Čau, s kým si píšeš?" Zvedla jsem hlavu a uviděla přicházet Kate. „Ehm...s jednou kamarádkou." Řekla jsem popravdě. Teda, snad ještě kamarádkou. Kate jen přikývla a sedla si za mnou. „Co to kino?" Zeptala se po chvilce ticha. „Šlo to..." Zamumlala jsem. „Co budeš dělat o víkendu?" Rychle jsem nadhodila jiné téma, protože jsem se bála, že Kate bude vyzvídat dál. Vím, že patří mezi moje nejlepší kamarádky. Dobře, je to moje asi takhle jediná kamarádka, s kterou se bavím, ale nebyla jsem připravená ji říct o mé druhé stránce. Možná jsem se za to styděla. Možná by to nepochopila. Nevím. Mám v plánu jí to jednou říct, ale ne teď. Ne po tom všem, co se stalo.

Škola probíhala překvapivě v pohodě. Už jsem se dokázala víc a víc soustředit na látku a psát si poznámky. O přestávce jsem byla s Kate a povídaly jsme si o našich plánech na léto. Teda přesně řečeno Kate povídala, protože já jsem žádné plány neměla. Ani nevím jak, ale najednou zazvonilo na konec poslední hodiny. Rychle jsem si sbalila věci, počkala na Kate a vyrazila na oběd. Jelikož jsem měla sevřený žaludek a na jídlo neměla moc pomyšlení, vybrala jsem si jen těstoviny s nějakou omáčkou. Miranda byla na obědě také, ale jelikož jsem se bála, že mě odchytí a zeptá se, kam mám namířeno, sedla jsem si úplně dozadu a snažila se být nenápadná. Oběd jsem do sebe hodila co nejrychleji to šlo, rozloučila se s Kate a vyrazila do kavárny.

Otevřela jsem dveře a rozhlídla se po místnosti. U stolu sedělo pár lidí, ale nedá se říct, že by bylo narváno. Najednou jsem viděla u stolu u okna Emily. Seděla sama a dívala se do telefonu. Sebrala jsem veškerou odvahu a došla pomalu k ní. „Ahoj..." Řekla jsem nesměle, když jsem si sedala naproti ní. Emily konečně zvedla hlavu, na tváři měla neutrální výraz. Hluboce jsem polkla a konečně dosedla. „Ahoj." Odpověděla po chvilce. „Co sis objednala?" Zeptala jsem se vzápětí. „Jen čaj..." Odpověděla. Koukla jsem do nápojového lístku a rozhodla se, že si dám limonádu. Za okamžik přišel číšník a já si objednala. „Emily, chci ti to vše vysvětlit." Vychrlila jsem ze sebe, jakmile číšník odešel. Emily se jen upřeně dívala do mých očí a nic neřekla. „Moc se ti omlouvám, nechtěla jsem ti ublížit, ale po tom, co se stalo v tom kině, vážně jsem věřila, že se mi to povede a když jsem viděla, že tobě se to povedlo a mě ne... Měla jsem vztek. Byla jsem naštvaná. Na všechny. Viděla jsem na tobě tu nevinnost. Tu radost, kterou máš. A já ji chtěla taky. Prostě jsem ti záviděla." Poslední část jsem řekla potichu, protože jsem si uvědomila, jak dětinsky to znělo. Chvilku jsem počkala, protože nám zrovna přinesly naše nápoje, napila jsem se, protože jsem měla sucho v puse. „A potom když jsme byly na tom hřišti. Neměla jsem náladu, ale nechtěla jsem vám zkazit odpoledne, proto jsem šla s vámi. Ale ty jsi na mě byla moc hrrr... měla jsi otázky, které mě v tu danou chvíli nezajímaly. A potom, když jsi se zeptala, jestli můžeš Mirandě říkat teto. Já vím, že jsi byla v littlespace a ty otázky ti přišly normální, ale na mě toho prostě v tu danou chvíli bylo moc. A tak jsem tu zlost, kterou jsem v sobě měla použila a zhoupla tě trochu víc, než jsem chtěla. Ale nenapadlo by mě, že spadneš, myslela jsem, že se pevně držíš. Vážně se omlouvám." Dořekla jsem skoro se slzami v očích a zase se napila.

„Lexi, moc děkuji, že jsi mi to takhle vysvětlila." Koukla jsem se na Emily a v jejím výrazu se něco změnilo. Už nebyl tak chladný jak předtím, teď jsem viděla i náznak úsměvu. „Moc mě mrzí, že ti to v tom kině nevyšlo, vážně jsem tomu věřila. A chápu, že jsi z toho potom byla rozhozená. A je pravda, že když jsem ve svém littlespace, tak se ptám na cokoliv a nedochází mi to. Takže část omluvy jde i z mé strany. Jen mě to u tebe vážně překvapilo. Myslela jsem, že jako kamarádky si nebudeme závidět nebo tak něco. Proto mě to zamrzelo." Odpověděla mi. „Já vím, nevím, co mě to popadlo, snažím se tak usilovně dostat do svého littlespace, ale prostě to nejde..." Najednou jsem cítila, jak se Emily zvedá ze svého místa a objímá mě. „To bude dobrý, věřím, že s Mirandou nějaký způsob najdete." Pošeptala mi do ucha. „Doufám, takže vše odpuštěno?" Zašeptala jsem zpátky a objala ji ještě víc. „Jup..." Usmála se a vrátila se zpátky. Teď mi spadl velký kámen ze srdce. „Každopádně, máte nějaké další nápady, jak tě dostat do littlespace?" Zeptala se zvědavě Emily a konečně se i ona napila svého čaje. „Našla jsem nějaký článek a poslala ho Mirandě, dneska zkoušíme první věc." Úplně jsem cítila, jak začínám červenat. „To je dobře. A co to je, jestli se můžu zeptat?" Koukla jsem na Emily a chvilku znervózněla. Nevěděla jsem, jestli jí to mám říct, protože kdyby to nevyšlo, tak bych si zase připadala špatně. Ale viděla jsem v jejích očích takový ten záblesk toho, že jí můžu věřit. „No... Miranda mě bere na místo, které jsem jako malá měla nejraději..." Vykoktala jsem ze sebe. „Wauu... to zní skvěle. Věřím, že to vyjde." Řekla Emily a zase se napila. „Doufám..." Zašeptala jsem, ale spíše jen pro sebe. Pak jsme přešly k jiným tématům. Emily se mi snažila vysvětlit, jak funguje jejich vztah s Rose. Minule jsem z toho byla taková rozpačitá, ale dnes to Emily vysvětlovala úplně jinak. Najednou to nebylo tak hrozné, ale stejně jsem o to nestála.

Zrovna jsem byla uprostřed vypravování, jak jsem minulý rok spadla na kole, když v tom mi zazvonil telefon. Miranda. Úplně jsem na ni zapomněla. „Ano?" Rychle jsem vzala telefon. „Lexi, čekám u radnice, přijdeš?" Ozval se Mirandin hlas. Nezněl ani vesele ani naštvaně, spíš takový neutrální, ale nechtěla jsem pokoušet svoje štěstí. „Za chvilku jsem tam." Odpověděla jsem a dopila poslední kapky limonády, která byla na dně sklenice. Víc jsem říct nestihla, protože se mi vybil telefon. „Emily, já už musím jít, Miranda na mě čeká." Řekla jsem a chystala se jít zaplatit. „Zvu tě! Dneska já, příště ty! Utíkej, ať na tebe Miranda nečeká a my si napíšeme!" Odpověděla mi tentokrát s úsměvem. Rychle jsem přikývla, vzala si věci a utíkala k radnici.

*Další kapitola venku, snad se vám bude líbit a budete se těšit na pokračování, které snad vyjde ve středu! Vstaňte zítra do nového týdne šťastnou nohou! :) L*