Učitelčina holčička

54

*Miranda POV*

„Nečekala jsem, že se ještě někdy ozveš..." Nervozitou se mi chvěl hlas. „Můžeme se prosím příští týden potkat?" Ozval se David. „Myslela jsem, že mě už nikdy nechceš vidět." Opravdu, tohle mi řekl u rozvodového řízení. „No tak Mirando..." Zhluboka jsem se nadechla. „Fajn... kde a v kolik..."  Zeptala jsem se a došla do kuchyně pro skleničku a víno. „V pondělí odpoledne v té dobré kavárně na městě." „Dobrá..." odpověděla jsem nejistým hlasem. „Budu s tím počítat. Zatím se měj." Rozloučila jsem se s ním a rychle to típla.

Co sakra může chtít. Neozval se roky. Už jsem ho skoro vymazala ze svého života a najednou tohle? Rychle jsem si otevřela víno a nalila si. Najednou se mi vybavili všechny ty vzpomínky a já cítila, jak se mi hrou do očí slzy a špatně se mi dýchá. Rychle jsem si otevřela víno a pořádně se napila. Na tohle jsem nebyla připravená. Proč to muselo přijít zrovna teď, když se konečně cítím šťastná.

*Lexi POV*

V noci jsem vůbec nemohla usnout. Pořád se mi v hlavě přehrávalo to, co jsem řekla Mirandě. Nechci, aby kvůli mně byla smutná. Ležela jsem ve své postýlce a pořád se převalovala. Chvilkami jsem cítila, jak mi po tvářích tečou slzy. Chvílemi jsem cítila zlost. Vůbec jsem nevěděla, jak se mám cítit. Usnula jsem někdy nad ránem. Poslední, co si pamatuji bylo, že pomalu začaly švitořit ptáci.

„Lexi, vstávej." Probudil mě až Mirandin hlas. Vůbec jsem nechtěla otevřít oči, ale najednou se odhrnuly závěsy a do pokoje pronikl sluneční svit. Otráveně jsem otevřela oči a protáhla se. Miranda stála u mé postýlky a pomalu oddělávala šprušle. Poté si sedla na okraj postele. Vypadala hrozně. Měla kruhy pod očima a červené oči. Teď jsem se cítila ještě hůř. Nechtěla jsem, aby kvůli mně byla smutná.

„Lexi, došla jsem k názoru, že už toho bylo dost. Ruším tvůj trest, nebudu tě už dál trápit. Klidně se běž převléct a dej si snídani, já budu u sebe v pracovně." Dořekla chladným tónem, vstala a rychle odešla z místnosti. Bez jediné další poznámky.

Zůstala jsem upřeně koukat na dveře, ze kterých před chvilenkou vyšla a nevěřila, co se právě stalo. Slyšela jsem bouchnutí dveří. Miranda opravdu šla do své pracovny. Celá zmatená jsem vstala a došla do svého pokoje.

Skočila jsem si do sprchy. Byl to příjemný pocit. Našla jsem si kraťasy a tričko, které jsem rychle na sebe hodila a pak se vydala rovnou do kuchyně. Při cestě jsem míjela pracovnu, ze které se ozývaly divné zvuky.

Chtěla jsem jít dál a podívat se, jestli je Miranda v pořádku, ale měla jsem strach. Proto jsem došla ke kuchyňské lince a nasypala si do misky ovesné vločky. Nalila jsem si džus do normální skleničky a šla si sednout do obýváku.

Byl to příjemný pocit být zase sama sebou. Dělat si, co chci, a hlavně nemít žádný trest. Ale pořád jsem musela myslet na to, jak se Miranda chovala. Tak zvláštně. Jak velké kruhy měla pod očima, skoro to vypadalo, jako by vůbec nespala. Zapnula jsem si televizi na nějakém náhodném programu a konečně si dala první sousto.

Celé dopoledne Miranda nevylezla ze své pracovny. Bylo to zvláštní. Dřív taky musela pracovat, ale nikdy tam nebyla takhle dlouho. Vždy mě přišla po nějaké době zkontrolovat. Zeptat se, jestli něco nepotřebuji. Ale tentokrát nic. Bylo to vše kvůli tomu, co jsem včera řekla? Co když už mě Miranda nebude chtít. Co když skončím na ulici. Zase jsem cítila slzy v očích. Ale to by přece neudělala. Má mě ráda... teda aspoň myslím.

Byla jsem úplně ponořená ve svých myšlenkách, že jsem si ani nevšimla, že se konečně otevřely dveře a Miranda pomalu přicházela ke mně. „Jdu si jen pro vodu." Usmála se a pohladila mě po vlasech. Poté si vzala láhev a zase rychle zmizela. Nemohla jsem si nevšimnout jejího rozechvělého hlasu, který se snažila zakrýt za nucený úsměv. Něco je špatně a já na to budu muset přijít.

Ale ne teď... teď si chci užít chvilku svobody. Vzala jsem si telefon a začala projíždět sociální sítě. Kate přidala novou fotku z koncertu. Hned jsem jí to okomentovala, že to muselo být super. Občas mi chybí ten život, který jsem měla předtím. Ale pak si hned vzpomenu, že mám Mirandu. Mirandu, která tu vždy je pro mě.

Zavibroval mi telefon. Zpráva od Kate, že tady bude zítra její oblíbená kapela a jestli nechci jít s ní. Dovolí mi to Miranda? Bylo mi jasné, že ne. Je to večer a ona o mě bude mít strach. Ale třeba když ji hezky poprosím.

Napsala jsem Kate, že se zkusím zeptat a pak jsme začaly řešit nějaké detaily, kdyby to náhodou vyšlo. Tohle mi úplně zlepšilo náladu. Najednou mi zakručelo v břiše. Koukla jsem se na hodiny.

2 hodiny odpoledne? Miranda nikdy nezapomíná na jídlo. Rychle jsem vstala, sebrala všechnu odvahu a šla zaklepat na její dveře. „Pojď dál." Ozvalo se z druhé strany. Opatrně jsem vzala za kliku a vstoupila dovnitř. Miranda seděla u stolu a něco psala do notebooku, jakmile mě viděla rychle se usmála. „Copak je?" Zeptala se zase tím svým divným hlasem. „Já jen... že... už mám docela hlad... protože... no víš... už jsou dvě odpoledne..." vykoktala jsem ze sebe. Miranda vytřeštila oči a koukla se na hodiny. „Promin, úplně jsem ztratila pojem o čase... uvařím rychle těstoviny.." Odpověděla mi. Jen jsem přikývla.

Zatímco Miranda vařila, já jsem seděla na barové židličce a pozorovala ji. Neřekla jediné slovo. Chtěla jsem začít konverzaci. Ale nevěděla jsem jak. Bez jediného slova probíhal také oběd. Jen jsem seděly naproti sobě a každá potichu jedla. Miranda dojedla dříve, rychle odnesla talíř a už měla namířeno zpátky.

Sebrala jsem všechnu odvahu. „Mirando, můžu se tě na něco zeptat?" Začala jsem opatrně. „Hmmm?" Jen se ozvalo. „Víš... Kate mě zítra večer pozvala na koncert a já vím, že asi řekneš ne, protože jsem udělala špatné věci, ale vážně bych tam ráda šla... a domů mě pak hodí..." Nestihla jsem to dopovědět, protože mě Miranda přerušila. „Klidně běž." Zase se nuceně usmála a rychle zamířila do pracovny. „Fakt? Jakože můžu?" Zeptala jsem se celá šťastná. Ale to už jsem slyšela klapnutí dveří. Nedostalo se mi žádné odpovědi, protože jsem zase zůstala sama.

Třeba má Miranda pouze PMS. Pomyslela jsem si v duchu. Třeba proto se chová tak zvláštně. Pokrčila jsem rameny a napsala Kate, že zítra můžu. Poté jsem si vzala do ruky ovladač, našla si nějaký nový seriál na Netflixu a začala koukat.

Miranda byla u sebe v pracovně zavřená celé odpoledne. Neměla jsem tušení, co tam dělá. Přece tak dlouho nikdo nemůže dělat věci do školy... Přišla akorát zase na večeři, kdy oběma nachystala toasty. Když se blížil čas, kdy bych měla jít spát a Miranda stále v nedohlednu, celá špatná jsem se sebrala a zase stála u jejích dveří. Opatrně jsem zaklepala. „Ano?" Nečekala jsem na nic dalšího a rychle otevřela dveře.

Miranda seděla ve stejné pozici jako předtím. Měla nasazené brýle a něco psala na papír. „Já jen... že už jdu spát, tak ti chci popřát dobrou noc... nebo... půjdeš se mnou?" Sebrala jsem všechnu odvahu a zeptala se jí.

„Musím tu ještě zůstat, ale přeji ti dobrou noc." Odpověděla, rychle se usmála, a poté začala psát.  Věděla jsem, že se takhle usmívá jenom proto, abych si myslela, že je vše v pohodě. Chvilku jsem tam stála a pozorovala ji. „Ještě něco?" Zeptala se po chvilce. „Ne... dobrou.." Odpověděla jsem jí a se skloněnou hlavou odešla.

Osprchovala jsem se, vyčistila si zuby a převlékla se do pyžama. Smutně jsem si lehla do postele a otočila se ke zdi. Miranda už mě určitě nechce. Proč jinak by mě takhle ignorovala. Normálně by mi dala aspoň pusu na čelo. Teď dělala, jako kdybych nebyla. Najednou jsem začala litovat svých slov. Proč jsem na ni musela být takhle zlá. Proč jsem jí to musela říct. Zase jsem cítila, jak mi tečou slzy po tváři a já mám co dělat, abych tlumila můj pláč.

*Omlouvám se, ale tím, jak covid pomalu mizí, můj společenský život zase nabírá na obrátkách. Budu se snažit dělat maximum, abych kapitoly vydávala v pátek, ale ne vždy se to povede (viz dneska). Mějte se mnou prosím trpělivost. A snažte se mít hezký den. L*