Učitelčina holčička

55

*Miranda POV*

Bylo mi líto, jak jsem celý den ignorovala Lexi a byla zavřená v pracovně. Ale bylo toho na mě hodně. Upřímně jsem si myslela, že kapitola s Davidem je zcela uzavřená, ale pořád mi ležel v hlavě. Nešlo mi na rozum, proč se po tak dlouhé době chce vidět. Umírá snad? Hlavou se mi honily ty nejstrašnější myšlenky.

A do toho ta Lexi. Snažila jsem se být silná. Myslela jsem, že pro ni dělám jen to nejlepší a ten trest si opravdu zasloužila. Ale vážně si myslí, že ji beru jen tak? Že vůbec nemyslím na její city? Vždyť je to pro mě ta nejdůležitější osoba. Dala mi do života novou energii. Při představě, že by mohla za pár let odejít z mého života a už se nikdy neobjevit, jsem se celá otřásla. Už zase jsem cítila, jak se mi hrnou slzy do očí. Podívala jsem se na hodiny. Byla půlnoc. Rychle jsem dala skleničku do dřezu a vydala se do mé ložnice.

Moje největší přání momentálně bylo, abych mohla mít Lexi u sebe. Abych slyšela to její tiché pochrupkávání. Cestou jsem se zastavila u ní v pokoji. Opatrně jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Díky svitu měsíce jsem mohla vidět její obličej. Byl celý červený a na její tváři pomalu zasychaly slzy. V náručí držela plyšovou kočičku, kterou jsem ji dala. Smutně jsem si povzdechla a dala jí pusu na tvář. Budeme si spolu muset promluvit. Ale nemůžu ji říct o Davidovi. Vím, že by ji to ranilo ještě víc.

V rychlosti jsem se osprchovala a provedla noční rutinu. Poté jsem skočila do postele. Snažila jsem se usnout, ale pořád jsem se převalovala. Nebylo mi nejlépe. V hlavě jsem si stále přehrávala ony dvě konverzace a snažila se přijít na to, kde jsem udělala chybu.

Ráno jsem se probudila asi v pět. Zkoušela jsem ještě usnout, ale už mi to nešlo. Po hodině přemáhání jsem naštvaně vykopla nohou a posadila se. Neděle. Ještě přežít týden a jsou prázdniny. Zašla jsem si do koupelny a hodila na sebe domácí oblečení. Pak moje cesta směřovala do kuchyně. Stále jsem si připadala jako duchem nepřítomná.

Dneska jsem si slíbila, že budu zase normální. Normální Miranda. Může mě moje minulost a moje skutky deptat, ale pro ni musím být silná. Také jsem si dnes s ní chtěla po obědě promluvit o tom, co se mezi námi v pátek stalo. Potřebovala jsem ji říct moje pocity a já jsem věděla, že musím slyšet i ji. Ano, stále tuhle domácnost vedu já, ale chci, aby se tu Lexi cítila šťastná. Přeci jen, jsem jediná, koho má. Tohle je její domov.

Zalila jsem si kávu a sedla na gauč. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla a koukala do bílé zdi. Z mých myšlenek mě probraly až něčí kroky. „Dobré ráno." Koukla jsem se přes rameno. Lexi stála opřená o dveře a upřeně se na mě koukala. „Dobré, dáš si něco na snídani?" Zeptala jsem se, když jsem pomalu vstávala. Lexi jen mlčky přikývla. Došla jsem do kuchyně a nasypala do dvou misek cereálie a vyndala k nim z ledničky jogurty.

„Jak ses vyspala?" Zeptala jsem se mile, když jsme obě usedly ke stolu. „Dobře..." Odpověděla Lexi. Její zrak se upínal pouze na její jídlo. Atmosféra v místnosti by se dala krájet. „Ehm... myslíš, že bychom si mohly promluvit?" Zeptala jsem se po dlouhé době sbírání odvahy. „Je všechno v pořádku?" Lexi na mě podívala. „Ano.. nejde o nic důležitého, jen si myslím, že si musíme promluvit o tom, co zrovna teď cítíme." Odpověděla jsem rozvážně a nahodila jsem umělý úsměv.

Musela jsem volit slova opatrně. Chtěla jsem si s ní promluvit o našich citech, o Davidovi s ní budu mluvit, až bude po našem pondělním setkání. „Dobrá..." Lexi pomalu přikývla. „Ale můžeme prosím až večer? Jak jistě víš, dnes si mi dovolila ten koncert a Kate tu pro mě za hodinu bude."

Sakra. Úplně jsem zapomněla, že jsem jí ten koncert dovolila. Na co si Mirando myslela? Je neděle večer. Zítra má normálně školu. Ale teď už jsem svoje slovo nemohla vzít zpátky. „A jsi si jistá, že na něho opravdu chceš jít? Můžeme si udělat filmový den a celý den být v pyžamu." Zkusila jsem Lexi uplatit. „Ne... těším se na něho...a...a.. ty jsi mi to dovolila." Ohradila se Lexi a zkřížila ruce. „Já vím, že jsem ti to dovolila, jen nabízím i jiné možnosti." Ovšem jsem věděla, že tento souboj je předem prohraný. „Filmy si můžeme pustit kdykoliv, ale ta kapela je tu jen jednou." Oznámila mi Lexi, načež vstala a odnesla nádobí do dřezu.

„Fajn.. do desíti ale budeš doma!" Možná jsem měla říct do devíti. „Do desíti? Aspoň do jedenácti, prosím! I Kate může být do jedenácti..." Žadonila Lexi. „Do desíti, a to je moje poslední slovo. Máš zítra školu. Ber nebo nech být." Lexi se na mě naštvaně podívala. „Fajn...jdu se chystat." Už už byla na odchodu. „A proč máš sraz s Kate tak brzo, když koncert je až večer?" Nechápavě jsem se na ni podívala. „Její rodiče nás berou do zábavního parku." Pokrčila Lexi rameny. „A pak tě i hodí domů?" Lexi přikývla. „Fajn... běž se nachy...!" Ani jsem to nedořekla a Lexi zmizela ve svém pokoji. Najednou jsem si uvědomila, že budu mít sama pro sebe celé odpoledne. To se mi už dlouho nestalo a vlastně mě ta představa i děsila.

*Lexi POV*

Celá natěšená jsem se šla připravit. Jen jedna věc mě tížila. Miranda si chce promluvit. Je to o tom, že už mě nechce? Že jsem ji zklamala? Že je vážně nemocná? Poslední dva dny se chová divně. Její nucené úsměvy. To, jak se mě snaží přesvědčit, že je vše v pořádku. Proto jsem Kate včera navrhla, jestli spolu nemůžeme být celý den.

Potřebovala jsem na to přestat myslet. A zároveň jsem se musela psychicky připravit na to, až mi Miranda řekne, že už mě nechce. Snažila jsem se těšit na dnešní den, protože to bude po dlouhé době, kdy budu moct být stará Lexi, ale zároveň jsem cítila, jak se mi při představě na Mirandu hrnou slzy do očí.

Rychle jsem se osprchovala, namalovala, oblékla a nachystala si batůžek. Pak jsem se jen v mžiku rozloučila s Mirandou a čekala před domem na Kate a její rodiče. Při loučení s Mirandou jsme se obě snažily předstírat, že je vše v pořádku. Já jsem to poznala na jejím obličeji a bylo mi jasné, že ona to na mě vidí taky.

Když konečně přijelo tmavě zelené auto, rychle jsem se s nimi přivítala a nastoupila do auta. Cesta trvala asi hodinu, protože všude bylo velké množství aut, ale aspoň jsme se celou dobu měli o čem bavit a byla to příjemná změna. Poté jsme zastavili před velkou budovou. Rychle jsme s Kate vystoupily z auta, rozloučily se s jejími rodiči, kteří mezitím šli nakupovat, a svižným krokem jsme vyrazily vstříc dobrodružství.

Celou dobu jsem se snažila předstírat, že se nic neděje, a myslím, že Kate nic nepoznala. V zábavním parku jsme strávili asi tři hodiny. Lezly jsme na prolézačky, střílely po sobě pistolkami, houpaly se na houpačkách. Řekla bych, že jsme si to obě užily.

Jelikož nám z toho všeho vyhládlo, rozhodly jsme se, že půjdeme na rychlý oběd. Pak nás našli její rodiče, a ještě jsme se šli na chvilku projít. Kolem páté už jsme stály před stadionem. Kate se domluvila s taťkou, že jakmile to skončí, zavolá mu a on nás potom hodí domů.

Musím uznat, že ten koncert byl famózní. Obě jsme tancovaly a zpívaly. Vůbec se mi nechtělo vracet se k Mirandě a něco řešit. Bohužel každá pohádka musí jednou skončit. Po poslední písničce všichni tleskali ve stoje. My samozřejmě taky. Pak už jen Kate zavolala náš odvoz, který přijel asi za 15 minut.

Když jsem se koukla čas na mobilu, bylo devět. Než dojedeme domů, bude tak akorát deset. Aspoň naposledy Mirandu nezklamu a opravdu ji poslechnu na slovo. Při zpáteční cestě se moje nálada postupně měnila. Z té veselé holky, která tančila a zpívala u podia, najednou byla vážná holka, které se možná za hodinu změní celý svět.

„Na shledanou a moc děkuji." Poděkovala jsem, když jsem zavírala dveře od auta. Kate i její taťka mi naposledy zamávali a pak se pomalu rozjeli. Nechtělo se mi tam. Raději bych žila v té sladké nevědomosti. Ale jsem velká holka. V životě jsem zažila hodně zklamání. Sebrala jsem veškerou odvahu a otevřela dveře. Na chodbě byla tma. Potichu jsem si sundala boty a vydala se najít Mirandu.

Vešla jsem potichu do obýváku. Nic. Do ložnice. Nic. Do kuchyně. Nic. V koupelně bylo taky zhasnuto. Poslední možnost byla její pracovna. Dveře byly zavřené, ale slyšela jsem z druhé strany divné zvuky. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře.

Miranda seděla na svém gauči, který má v rohu pokoje. V náručí svírala polštář a hlasitě brečela. Jakmile mě uviděla, snažila se utřít slzy a aspoň trošku se usmát, ale nešlo jí to. Vypadala celá zničená, pod očima měla tmavé kruhy. Vlasy měla zacuchané.

Nečekala jsem, že uvidím takhle zlomenou, a proto jsem zareagovala způsobem, který mému mozku připadal nejpřirozenější...