Učitelčina holčička

45

*Lexi POV*

Konečně je úterý odpoledne. Škola byla příšerná, ale musela jsem to přežít, abych se mohla těšit na zítřek. Dneska musela Miranda na nějakou poradu, ohledně toho výletu, takže jsem domů jela autobusem. Byl to divný pocit jet najednou sama, ale věděla jsem, že za to ani jedna nemůžeme a mě se na ni nechtělo ve škole čekat. Taky jsem konečně dostala svoje vlastní klíče, takže konečně můžu říkat, že jedu domů. Autobus mě vyhodil na zastávce a já musela ještě asi kilometr pěšky, ale bylo hezky, takže mi to nevadilo. Koupila jsem si po cestě zmrzlinu a spokojeně šla.

Doma jsem si vyklidila batoh a měla jsem pokušení zapnout si televizi, protože jsem se nemusela na zítřek a ani na čtvrtek nic učit, ale rozhodla jsem se trest brát statečně a místo toho jsem si raději lehla do postele a pustila si písničky. Zavřela jsem oči a asi jsem musela na chvilku usnout, protože když jsem je znovu otevřela, Miranda seděla vedle mě, její ruka mě objímala a hladila po zádech, zatímco v druhé si četla nějakou knihu. Nechápu, kde bere energii pořád něco číst. Mě by to nebavilo. „Konečně se někdo probudil." řekla milounce, když viděla, že se na ni koukám. „Kolik je hodin?" zeptala jsem se zmateně. „Bude pět." odpověděla mi Miranda. „Pět?" vytřeštila jsem na ni oči. „To jsem spala tři hodiny?" dodala jsem. „Hlavně, abys spala v noci, nechci mít zítra na výletě ukňouranou holčičku." zavtipkovala Miranda, zatímco odkládala knížku na můj noční stolek. „Já nikdy nejsem ukňouraná!" ohradila jsem. „Myslíš?" zeptala se mě Miranda a nadzvedla obočí. „Jup!" prohlásila jsem zcela vážně. „Jak myslíš..." zašeptala a pomalu se začínala zvedat. „Půjdu nachystat večeři a ty zatím můžeš přemýšlet, co si chceš sbalit s sebou? Po večeři to potom zkontrolujeme společně." Já jsem jen ospala přikývla a poté, co Miranda odešla do kuchyně, jsem se trochu probrala a pustila se do toho.

Výlet, který pro nás naše třídní učitelka vybrala, byl dvoudenní. Ve středu ráno na nás bude čekat před školou autobus, který nás zaveze do naší cílové destinace, kterou je penzion v horách. Odpoledne bychom měli dojít hezkou procházkou na zříceninu hradu, večer je podle všeho naplánovaný nějaký společný program a ve čtvrtek ráno bychom se zase měli vrátit. Tudíž jsem usoudila, že dvě trička, jedny kraťasy, overal, pyžamo, spodní prádlo a kartáček budou stačit. Všechno jsem hezky poskládala na postel, a poté přidala ještě pár drobností. Zrovna, když jsem vyndávala nabíječku z elektriky, můj zrak zůstal upřený na malou plyšovou kočičku. Tu kočičku, kterou jsem dostala poprvé od Mirandy. Tu kočičku, která je v mé posteli každou noc. Chvilku jsem přemýšlela, ale pak jsem si smutně povzdechla a ač nerada, rozhodla se, že budu velká holka a jednu noc to bez ní přežiji.

Když už jsem konečně byla se vším spokojená, zašla jsem si umýt ruce a vyrazila rovnou do kuchyně. Miranda už seděla u stolu a zrovna nám nalévala pomerančový džus. Během toho, co jsme jedly, jsme si povídaly o tom výletě. Miranda mi ukazovala na telefonu fotky, jak ten penzion vypadá a já už se nemohla dočkat. Nádobí jsem tentokrát naskládala do myčky já, a poté jsme obě vyrazily do mého pokoje. Miranda si sedla na židli vedle postele, zatímco já jsem jí důležitě vysvětlovala, co vše si beru, a hlavně proč si to beru. U toho jsem jí jednotlivé kousky podávala a ona je rovnou skládala do tašky, kterou jsem dříve měla právě na tyto příležitosti. „A kočičku si nebereš?" zeptala se najednou Miranda a natáhla se po ní. Kousla jsem se do rtu a sklopila oči. „Ne-nepotřebuji ji..." zašeptala jsem. Najednou jsem slyšela, jak si Miranda smutně povzdechla a řekla: „Lexi, pojď prosím za mnou." šla jsem, sice pomalu a se sklopenou hlavou, ale šla. Když jsem byla u ní, chytla mě kolem pasu a nasměrovala tak, že ani nevím jak, ale seděla jsem na jejím klíně čelem k ní. „Lexi, já vím, že bez té kočičku neusneš, tak proč ji nechceš?" zeptala se mě tím tónem, kterým ví, že mě bude mít tam, kde mě bude chtít mít. „Nejsem dítě!" nebo jsem si jen neuměla přiznat, že Miranda má pravdu. Nebyla ani jedna noc, kdy by ta kočička tady se mnou nespala. „Lexi, podívej se na mě prosím." slyšela jsem najednou její hlas. Nechtěla jsem. Asi jsem se styděla. Nevím. Ale asi po minutce přemýšlení jsem začala zvedat hlavu, až jsem se setkala s jejíma očima. Viděla jsem v nich to porozumění, lásku, ale i zklamání z toho, že si sama sobě něco nalhávám a ona ví pravdu. Neřekla jsem ani slovo. „Lexi, chci abys věděla, že na tomhle není nic dětinského. Já jsem ještě do nedávna měla na posteli malého lvíčka pro štěstí, který tu se mnou byl v nejhorším časech, který mě nikdy neopustil a kdyby mi ho kamarádčin pes neroztrhal, měla bych ho do teď, ale místo něho mám ve své posteli jiný mazlící polštářek, že?" a polechtala mě na pod bradou. Jen jsem se zachichotala. „A víš, proč jsem ti dala tuhle kočičku?" zeptala se a měla soustředěný výraz. Jen jsem zatřásla hlavou. Teď mě to začalo skutečně zajímat „Protože, když jsem tě poznala, chtěla jsem ti dát něco, co bude odkazovat na náš vztah. Já vím, že jsi o mém talismanu nic neslyšela, ale byl pro mě hodně důležitý a omlouvám se, že ti o něm říkám až teď, ale když jsem já měla lvici, chtěla jsem své holčičce dát nějakou kočkovitou šelmu, která by poukazovala na to, že já jsem tvoje máma lvice, která tě před vším ochrání a ty jsi moje kočičí mládě. Proto chci, aby sis toho plyšáka na výlet vzala a lépe si ti tak spalo." teď jsem měla slzy v očích. Miranda vždycky myslela na vše, ale tohle mě dostalo. Rychle jsem jí objala a zašeptala jí do ucha, že moc děkuji.

Ráno bylo vše hektické, vstávaly jsme obě dřív než normálně, rychle jsme se nasnídaly a poté asi desetkrát zkontrolovaly, jestli máme vše. „Jsi připravená?" zeptala se mě Mirandy, když už jsme obě seděly v autě. „Jup.." zvolala jsem radostně. Miranda nastartovala auto a vyjely jsme.

Před školou jsme byly první. Dalo se čekat, že tam budeme muset být dříve, protože Miranda i moje třídní učitelka musely kontrolovat, jestli ostatní mají vše, a také od rodičů přijímaly různé léky i s vysvětlením, jak je mají ostatní užívat. Já jsem stála opřená o zábradlí a nudila se. „Ahoj!" najednou jsem se otočila a uviděla Kate. „Ahoj!" odpověděla jsem jí zpět a obejmula ji. „Nemůžu se dočkat!" zvolala Kate plná nadšení. „Já taky ne. Miranda mi včera ukazovala fotky a vypadá to tam krásně." řekla jsem jí a úsměvem. „Budeme v autobuse sedět vedle sebe?" zeptala se mě Kate. Podívala jsem se na Mirandu, která stála kousek od nás. Je jasné, že bych nejraději seděla vedle ní, ale všichni by pak ze mě měli srandu. Miranda asi slyšela otázku od Kate, protože se na mě podívala a lehce pokynula hlavou. Věděla jsem, že je s tím v pohodě, a tak jsem Kate rychle přikývla. 

Sice jsem nemohla sedět vedle Mirandy, ale nikdo neřekl, že nemůžu sedět za ní. Kate jsem řekla, že se mi poslední dobou dělá při cestě špatně a poprosila ji, jestli bychom nemohly sedět vepředu. A řekněme si to upřímně. Kdo by dobrovolně seděl hned za učitelkami? Proto asi nebylo žádné překvapení, že místo jsme měly hned. Pohodlně jsem se usadila a netrpělivě vyčkávala, až se rozjedeme.

Asi po deseti minutách čekání jsme konečně vyjeli. Najednou si moje třídní učitelka stoupla a prohlásila: „Dobré ráno studenti, doufám, že si to společně všichni užijeme." všichni jí pozdravili na zpět. Ona se jen usmála a pokračovala: „Vím, že se všichni těšíte na společné zážitky na pokojích, bohužel tady máme jeden problém s tím, že pokoje nevychází na váš počet, proto bohužel jeden student či studentka bude muset být na pokoji sama, ale nebojte. Celý večer budeme spolu, jde pouze o přespání." Chvilku se odmlčela, protože celý autobus si začal něco špitat. „Aby to bylo spravedlivé, s paní profesorkou Koutnou jsme napsaly všechna vaše jména tady do té mističky a jednoho z vás vylosujeme. Nebo je tady snad někdo, kdo by chtěl sám od sebe?" zeptala se zvědavě, ale samozřejmě celý autobus mlčel. Třídní tedy ukázala misku, ze které se bude losovat, poté ji podala Mirandě, která si stoupla a také všechny pozdravila, a poté chvilku přehrabovala soustředěně papírky v misce až jeden vytáhla a podala ho třídní. Ta ho rozbalila, podívala se po celém autobuse a prohlásila: „Lexi, neboj, jde jen o vyspání, zbytek dne i večera můžeš trávit kde chceš." Naštěstí jsem seděla vepředu, a tudíž jsem neviděla všechny ty oči, které se na mě určitě dívaly. Smutně jsem se podívala na Kate a potom přikývla.

Když si Miranda sedala zpět, nemohla jsem si nevšimnout záblesku v jejích očích a mrknutí na mě. V ten moment mi došlo, že to nebyla jen náhoda, ale že to Miranda celou dobu plánovala.