Učitelčina holčička

28

*Lexi POV*

Budík. Normálně bych to típla, otočila se na další bok a čekala, až mě Miranda přijde vzbudil. Ale dneska jsem vyskočila z postele ještě dřív, než zazvonil. Rychle jsem se skočila osprchovat, vyčistit zuby a udělala si culík. Potom jsem otevřela skříň a vybrala si obyčejné černé tričko a kraťasy. Těšila jsem se až zase uvidím Emily, těšila jsem se, že mi pomůže s mým littlespace. Je to divné, ale i když jsem ji znala teprve den, věděla jsem, že my dvě si budeme rozumět. Ještě včera večer mi poslala žádost na Facebooku a napsaly si pár zpráv. Dala mi jasné instrukce, co všechno si sebou dnes mám vzít. Došla jsem si do chodby pro batoh a nachystala jsem si věci do školy. Musela jsem to udělat nenápadně, protože jsem Mirandě včera řekla, že jsem si je už nachystala. Jedna malá nevinná lež nikomu neublíží. Když už konečně bylo vše hotovo, šla jsem do kuchyně. Miranda nikde nebyla. Koukla jsem se na hodiny. Bylo teprve 5 ráno? Ale mě už se nechtělo spát, potichounku jsem došla až k jejím dveřím a pomalounku je otevřela, ještě spala. To byla moje příležitost. Rychle jsem skočila na postel a s úsměvem zavolala: „Je ráno!" Miranda se jen otočila na druhý bok a něco zabručela. Zachichotala jsem se a došla k oknu, vylezla na parapet a rozdělala žaluzie. Sice bylo brzo ráno, ale sluníčko už pomalu vycházelo na obzor. „Lexi, je brzo..." Z mého kochání na ranní přírodu mě vytrhnul Mirandin hlas. Otočila jsem hlavu a viděla, jak se pomalu protahuje a kouká při tom na hodiny. „Není... čím dřív vstaneme a pojedeme do školy, tím dřív půjdeme do kina." Zaprotestovala jsem. Miranda se jen ospala usmála a poplácala na místo vedle ní. Rychle jsem využila příležitosti a skočila rovnou z parapetu na její postel. „Lexi opatrně." Slyšela jsem, jakmile jsem doskočila. Jen jsem se na ni podívala a zasmála se. Sedla jsem si vedle ní a obě jsme se opřely o rošt postele. „Máme ještě čas, co kdybychom ještě chvilku seděly a odpočívaly? Dneska bude zase náročný den." Zeptala se mě Miranda. Nejraději bych už byla v autě na cestě do školy, ale její vyhřátá postel a její ruka kolem mých ramen, která mě hladila, mě přemluvily na to, abych souhlasila.

Seděly jsme tam asi další půl hodinu. Miranda mi půjčila její telefon a dovolila mi hrát jednu moji oblíbenou hru, zatímco jsem viděla, že ona si bere notebook a chystá si nějakou prezentaci. „Lexi, pomůžeš mi nachystat snídani?" Nabídla mi, když zaklapla notebook. „Můžu dohrát tohle kolo prosím?" Zeptala jsem se a podívala se na ni těma nejlepšíma psíma očima, které jsem v daný okamžik zvládla. Jen se zasmála. „Tak já se zatím půjdu nachystat, ale potom mi ten telefon bez řečí dáš, ano?" Radostně jsem přikývla. Mirandě to chystání trvá hrozně dlouho, protože jak vždy říká, musí mít ve škole určitou image, takže jsem věděla, že mám ještě spoustu času. A měla jsem pravdu.

Zrovna jsem otráveně pokládala telefon na postel, protože jsem byla demotivovaná hrát další kolo, když jsem posledních 5 prohrála a Miranda zrovna vycházela z koupelny. Byla krásně namalovaná a na sobě měla černou sukni a k tomu červenou halenku. Přeji si, abych se jednou uměla tak stylově oblékat, jak ona. „Moc ti to sluší." Řekla jsem jí popravdě. „Děkuji moc Zlatíčko, tak co? Jsi připravená mi pomoci?" Vstala jsem a přikývla. „Co kdybys mi podala z lednice pár vajíček? Udělám nám omeletu." Vybídla mě, jakmile jsme obě došly do kuchyně. Opatrně jsem jí podala vajíčka. „Co dál?" Zeptala jsem se. „Nachystáš prosím na stůl? Já udělám zbytek." Dodala. Upřímně jsem myslela, že mě konečně nechá dělat něco víc, než jen podávat a chystat na stůl, ale dneska měl být hezký den a nechtěla jsem ho zničit. Ale příště se jí zeptám, proč mě nenechá dělat nic většího. Vážně mě to zajímá.

Když jsme dosnídaly, došla jsem si pro svoji tašku a rychle si šla do chodby dát boty. Miranda stále byla v kuchyni. „Jedeme?" Zavolala jsem na ni z předsíně. „Tady se někdo nemůže dočkat školy." Řekla ironicky, zatímco přicházela za mnou. „Ale no tak..." Zakňourala jsem. Miluji to její škádlení, ale dneska byl fakt důležitý den. „Dobrá dobrá, potřebuji si dát ještě rtěnku, co kdybys mezitím šla otevřít auto?" Zeptala se a podávala mi její klíče. Rychle jsem si je vzala. „A můžu nastartovat?" Zeptala jsem se z legrace. „Myslím, že odpověď znáš." Podívala se na mě s rtěnkou v ruce. „Raději mizím." Zamávala jsem jí a zavřela domovní dveře. Došla jsem k autu, zmáčknula tlačítko, otevřela dveře, a protože mi bylo jasný, že Miranda jen tak nepřijde, zapnula jsem rádio.

Obě jsme se rozloučily na parkovišti. Dnes, poprvé od té doby, co zase chodím do školy a od té doby, co se stalo to, co se stalo, mě Miranda poprvé učila. A hned první hodinu. Rychle jsem došla do třídy. Kate už tam byla. „Ahoj!" Pozdravila jsem jí. „Čau!" Odpověděla vzápětí. Obejmuly jsme se. „Lexi, nechceš dnes odpoledne někam? Venku je tak hezky." Zeptala se mě Kate. „Já dnes nemůžu, jdu do kina, promiň, ale jindy určitě." Odpověděla jsem jí zdvořile. „Dobře... a na co jdeš?" V tu chvíli jsem asi zčervenala, nemohla jsem jí říct pravdu. Nemohla jsem jí říct, že jdu na film pro děti, to by nepochopila a měla by ze mě srandu. „Lexi?" Oslovila mě, když jsem dlouho neodpovídala. „Promiň... já vlastně nevím, je to překvapení." Rychle jsem zalhala a byla pyšná na to, že to, co jsem řekla, dávalo smysl. „Aha... tak mi pak povíš, jaký to bylo?" Jen jsem přikývla, protože zrovna zazvonilo.

Celá třída ztichla, když se na chodbě ozvalo klapání. Miranda a její věhlasné podpatky byli známé po celé škole. Najednou se otevřely dveře a v nich stála ona. „Dobrý den třído." Pozdravila, když usedala na svoji židli. Poté si udělala docházku a začala probírat. Tentokrát jsem se celou dobu snažila opravdu dávat pozor a vše si zapisovat, protože mi přišlo, že mě pořád nenápadně sleduje. Anebo už jsem byla paranoidní. Ale jedno se musí nechat. Opravdu si ve škole ode mě udržuje určitý odstup. Jak jsem po dlouhé době opravdu dávala pozor a celou hodinu psala, konec přišel dřív, než začal. Najednou zazvonilo, Miranda se rozloučila a odcházela do svého kabinetu, ale přesto, že celou dobu měla kamennou tvář, mohla jsem vidět nenápadný úsměv, když míjela můj stůl. To bylo pro mě znamení, že jsem její a obě to víme.

Další hodiny už tak rychle neubíhaly. Vlastně neubíhaly vůbec. Zbytek dne jsem jen netrpělivě sledovala hodiny, které byly pověšené nad dveřmi do třídy a v duchu je prosila, aby se ty ručičky pohybovaly rychleji. Stejně mě neposlechly a já se jen utvrzovala v tom, že ta škola snad nikdy neskončí. Navíc jsme v jedné hodiny dostali nečekaný test. Už jsem chtěla pryč. Naštěstí mě ty hodiny asi vážně poslechly, protože jsem zrovna byla uprostřed věty v ruštině, když konečně zazvonilo. „Svoboda." Pomyslela jsem si. Co nejrychleji jsem si sbalila věci a vyrazila s Kate na oběd.

„Konečně, myslela jsem, že ta škola nikdy neskončí!" Povzdychla jsem si, když jsem nasedala k Mirandě do auta. „Vždyť jsi se ráno nemohla dočkat." Rýpla si do mě Miranda. „Ne... řekla jsem, že čím dřív budeme ve škole, tím dřív škola skončí a my budeme moci do kina." Opravila jsem ji svým tvrzením. „Dobrá ty kecko, můžeme vyrazit?" Zeptala se mě, zatímco jsme si obě zapínaly pásy. Přikývla jsem.

Cesta netrvala, zas tak dlouho. Naše škola stála na okraji města a pár kilometrů dál se nacházel i starý obchodní dům, kam už nechodilo moc lidí, protože hned vedle školy byl postaven zbrusu nový obchoďák. Ale tam jsem nechtěla. Co kdyby mě tam někdo vidět? Naštěstí Miranda s Rose hned ten nový zavrhly a shodly se na tom starém. Zaparkovaly jsme skoro před vchodem. Moc aut na parkovišti nestálo. „Támhle jsou!" Vykřikla jsem najednou, když jsem z okýnka zahlédla dvě známé tváře. „Lexi nekřič, jsem hned vedle tebe." Napomenula mě Miranda. Jen jsem se potichu omluvila. Vystoupily jsme z auta a já hned běžela obejmout Emily. Miranda pomalu přicházela za námi a pozdravila se s Rose. „Máš ty věci?" Pošeptala mi Emily, když jsme se pořád ještě objímaly. „Jo... neboj" Zašeptala jsem. Miranda s Rose se na nás jen dívaly a obě se určitě usmívaly. „Tak co? Jste natěšené?" Zeptala se Rose. Obě jsme nedočkavě přikývly. „Tak na co čekáme? Jdeme!" Zavelela Miranda a s Rose vyrazily dovnitř. My jsme je s Emily následovaly.

„Můžeme jít na záchod?" Zeptala jsem se, když už jsme měly koupené čtyři lístky a čekaly před sálem, než ho otevřou. Obě se na nás divně podívaly, jak kdyby tušily, že máme něco v plánu, ale nic neříkaly a jen přikývly. „Jaký je teda plán?" Koukla jsem na Emily poté, co jsme se ujistily, že jsme na záchodech samy. „No... já jsem ze začátku taky měla problém dostat se do littlespace, a tak jsem zkoušela a zkoušela, až jsem našla způsob, který mi pomáhá. Máš ten dudlík?" Zeptala se. Trošku jsem zčervenala, ale byla to jen Emily. Emily, která mě chápe a chce mi pomoct, proto jsem z přední kapsy batohu vyndala dudlík, který jsem nenápadně ráno sebrala z šuplíku z mého „malého" pokojíčku, když se Miranda sprchovala, rychle jsem ho ukázala Emily a schovala ho do kapsy. „Výborně. A plyšáka?" Znovu jsem otevřela batoh, tentokrát ale větší přihrádku a vytáhla malou kočičku, kterou mi Miranda dala na začátku. „Super. No tak prostě až bude tma, tak si obě dáme ten dudlík a v náručí budeme držet naše plyšáky a půjde to samo. Věř mi, zkoušela jsem to několikrát a vždy to vyšlo!" Dodala mi odvahu Emily. Naštěstí, když jsme kupovaly lístky, tak na náš čas tam šlo asi jen dalších pět lidí a všichni seděli dole a my v úplně poslední řadě, takže pokud vše půjde podle plánu, nikdo by si neměl ničeho všimnout. „Dobře, jdeme?" Zeptala jsem se a Emily přikývla.

Když jsme přicházely k nim, zrovna ze sálu odcházel pán a otvíral ho pro všechny. „Vyčůrané?" Zeptala se Rose. „Jo!" Koukly jsme se na sebe s Emily a jednoslovně zvolaly. „Tak běžte najít naše místa, my hned přijdeme." Řekla Miranda mile. Na nic dalšího jsme nečekaly. Chytly jsme se s Emily za ruce a běžely obsadit naše místa.

Miranda s Rose přišly těsně před začátkem. Seděly jsme s Emily vedle sebe, takže si Rose musela sednout vedle Emily a Miranda vedle mě. Udělaly jsme to tak naschvál, protože kdyby ty dvě seděly vedle sebe, tak by se celou dobu jen bavily a nás by to rušilo. Najednou se zhaslo a na plátně před námi se objevily reklamy. „Připravená?" Pošeptala mi Emily. „Snad jo..." Dodávala jsem si odvahy, že to zvládnu. „Doufám, že se ti to bude líbit Kočičku." Obrátila se na mě Miranda a dala mi pusu na čelo. „Neboj, těším se na to už dlouho..." Odpověděla jsem jí a nenápadně položila hlavu na její rameno. Pohádka začala. S Emily jsme se domluvily, že to uděláme až tak ve třetině filmu, neptejte se proč, prostě jsme si to tak řekly, takže když drak zrovna unášel princeznu Lilien, nenápadně jsem se odtáhla od Mirandy a podívala se na Emily, ta se na mě podívala zpět a mrkla. To byl ten moment. Nadechla jsem se, natáhla jsem se dolů pod sedačky pro plyšáka a z kapsy si přendala dudlík do pusy. Byl to divný pocit, mít dudlík po tak dlouhé době v puse. Ale po chvilce cumlání jsem si na to zvykla. Posadila jsem se zpátky na sedačku a pevně kočičku objala, Emily udělala úplně to samé, jen místo kočky měla hrocha. „Lexi, co to děláš?" Zašeptala Miranda, jakmile mě takhle viděla. „Pššš.... To e áš pán..." Dostala jsem ze sebe. Zapomněla jsem, jak špatně se s tím dudlíkem mluví. Miranda se nechápavě naklonila, ale když viděla Emily, že dělá úplně to stejné jak já a Rose na ni jen nenápadně mrkla. Bylo ji jasné, o co nám jde. Proto mi jen dala pusu na tvář a ruku kolem ramen a začala mě jemně hladit.

*Krásný večer, další část je venku! Budu moc vděčná, pokud zanecháte po přečtení hvězdičku nebo komentář, protože díky tomu poznám, jestli vás můj příběh zajímá a baví a mám v něm pokračovat, nebo ne. Mějte se krásně! L*