Učitelčina holčička

51

*Lexi POV*

„Nastup si!" bylo jediné, co mi v daný okamžik řekla. Raději jsem neodmlouvala a rychle se posadila a připoutala se. Miranda mě zatím bedlivě sledovala. Poté zavřela dveře a chvilku stála u zadních dveří. Najednou si také nastoupila, mlčky nastartovala auto a rozjely jsme se.

„Lexi, to, co jsi dnes předvedla bylo nepřípustné." Začala naštvaným tónem. Jen jsem hluboce polkla. „Chceš, abych tě brala jako skoro dospělou, ale přitom se chováš jako rozmazlená holka, která si myslí, že může dělat, co chce." Poté se odmlčela. „To není pravda..." Chtěla jsem doříct zbytek, ale Miranda mě utnula. „Lexi, raději mlč." Řekla to tak chladně. Takovou jsem jí vůbec neznala. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Proto jsem raději obrátila svůj zrak od ní a koukala se z okna na cestu. Zbytek jízdy proběhl bez jediného slova.

Miranda otevřela vrata a zaparkovala auto do garáže. Obě jsme vystoupily z auta a vešly do chodby. Už už jsem měla namířeno do svého pokoje. „Nikam! Pojď za mnou." Nařídila mi a nabídla mi svoji ruku. S nejistotou jsem ji přijala a následovala ji do její ložnice. „Lehni si." Oznámila mi a šla do koupelny. Bylo mi jasné, pro co šla.

Protočila jsem oči, ale protože jsem nechtěla skončit s rudým zadkem, poslušně jsem si lehla. Miranda se za chvilku vrátila a v ruce držela potřebné věci a moje oblečení. Rychle jsem si vzala polštář a schovala do něho svoji hlavu, aby neviděla, jak se červenám.

Miranda mi opatrně sundala kalhotky. „Nadzvedni se prosím." S nechutí jsem ji poslechla. Když jsem se vracela do původní polohy, ucítila jsem ten měkký materiál, na kterém jsem nyní ležela. Nikdy to Mirandě nepřiznám, ale je to tak příjemné. Míň příjemné už bylo to, když jsem ucítila studený ubrousek, který utírá moje soukromé partie. Pak jsem už jen slyšela onen známý zvuk zalepování dvou proužků.

„Hodná holka." Poznamenala Miranda a začala mě lehce hladit po stehně. Poté se naklonila a sundala mi z obličeje polštář. „Ruce nahoru." Řekla tentokrát s lehkým úsměvem. Chvilku jsem váhala, ale když jsem viděla, jak jí z tváře pomalu mizí její úsměv, rychle jsem ruce zvedla. „Tak se mi to líbí." Sundala mi oblečení a nahradilo ho růžovým tričkem, který sotva zakrýval moji viditelnou plínku.

„Hotovo. Můžeme jít." Oznámila mi a šla si umýt ruce. „A co spodek?" zeptala jsem se nervózně. „Malé holčičky mohou být doma jen v jejich plínečce." Řekla Miranda s viditelným úsměvem a zmizela v koupelně. „Tohle je směšný!" Zavolala jsem na ni, ale bez odezvy. Naštvaně jsem zabručela a zkřížila ruce.

„Lexi, dnes jsem měla co dělat, abych tě nepotrestala za tvoje chování ve škole. A dávám ti poslední šanci. Nechci tě dnes trestat, ale ještě jednou a nemám problém tě ohnout přes koleno, jasný?" Podívala se na mě přísně. Jen jsem přikývla. „Lexi, vím, že umíš používat slova." Dodala. „Ano." Zašpitla jsem. „Já nic neslyším." Řekla Miranda stále chladným tónem. „Ano!" Řekla jsem trochu hlasitěji, aby mi konečně dala pokoj. „Ano kdo?" Miranda ovšem pokračovala. „Ano Mirando." Okamžitě jsem odpověděla. „Lexi, myslím, že obě víme, že to není to, co chci slyšet. Zkus to ještě jednou prosím." Věděla jsem přesně kam míří. „Ano maminko..." vykoktala jsem ze sebe.

Úplně jsem cítila, jak mi rudnou tváře. Takhle jsem ji oslovovala, když jsem byla ve svém littlespace, ale tohle bylo jiný. Proto jsem si rychle zakryla obličej dlaněmi. „Tohle maminka chtěla slyšet." Řekla potěšeně, vzala mě za ruku a dovedla mě do obývacího pokoje.

„Maminka ti připraví něco na svačinu, můžeš si zatím hrát ve svém koutečku." Spíš, než jako nabídku mi to prostě oznámila a dovedla mě k dětské ohrádce, která stála v rohu místnosti. Otevřela malou přepážku a posadila mě na měkký koberec, který byl položen na zemi. „Ale.. ale.." chtěla jsem začít protestovat, ale stačil jeden její pohled a bylo mi jasný, že nežertuje.

Naštvaně jsem se posadila a zkřížila ruce. „Hodná, tady máš hračky. Můžeš si hrát, než maminka přijde." Ukázala mi prstem na krabici, která byla plná plyšáků. „Ne děkuji..." odpověděla jsem jí a koukala upřeně na ni. „Jak myslíš, ale jestli tě uvidím někde jinde než v téhle ohrádce, věř mi, že nemám problém ti naplácat. A nezapomeň, že maminka má metody, jak zařídit, aby tě tvůj krásný zadeček hodně bolel."

Jak sakra věděla, co chci udělat? Při myšlence na to, co může použít na můj zadek jsem vystrašeně polkla. Miranda jen na mě mrkla a odešla do kuchyně. Naštvaně jsem protočila oči. Ani náhodou jsem neměla v plánu si hrát. To bych přece přistoupila na její trest, a to jsem vážně neměla v plánu. Časem ji to přestane bavit a vše se vrátí do normálních kolejí.

Ale... co když je v tom boxu nějaká nová hračka, kterou mi Miranda koupila a jen mi o ní neřekla? Opatrně, aby si Miranda ničeho nevšimla, jsem se přemístila blíž ke krabici a nenápadně nakoukla. Já vím, že byla v kuchyni a neviděla mě, ale nikdy nevíte. Najednou můj zrak upoutala stavebnice z lega. Chvilku jsem si ji pečlivě prohlížela. Takovou jsem ještě neznala. Na obalu byl hrad a nějaká postavička, ale jelikož to bylo zaskládané plyšáky, neviděla jsem na to pořádně. Bez myšlení jsem šáhla do krabice a lego si vyndala.

Ale v ten moment zrovna přicházela Miranda do pokoje. „Vidíš, že sis něco na hraní našla. Tady máš jablíčko a pitíčko." Došla k mé ohrádce a na deku mi položila plastovou mističku s jablkem a princeznovskou lahvičku a vodou. Jen jsem zčervenala. Nemohla vědět, že si to chci rozbalit. Tak by vyhrála. „Udělej to Lexi, vidím, že si s tím chceš hrát." Řekla Miranda s úsměvem.

To už to moje zvědavost nevydržela. Na krabici byl hrad a vedle něho princezna se svým koněm. Koněm!! Okamžitě jsem to začala rozbalovat, ale bohužel mi to nešlo. Celá frustrovaná jsem jí to podala. „Chceš pomoct?" Zeptala se Miranda pobaveně. Přikývla jsem. „Nic neslyším." Povzdechla si. „Prosím!" Do této pozice jsem se nechtěla dostat. Lexi, co to sakra děláš? „Děkuji za slušné vychování." Řekla Miranda s úsměvem a podala mi rozbalenou krabici.

„Tak si hezky stavěj. Maminka musí ještě něco dodělat." Jen jsem přikývla a začala nadšeně vytahovat jednotlivé dílky. Miranda si mezitím sedla na gauč. Vzala si notebook a začala do něho něco ťukat, přičemž se stále dívala na hodiny, ale tomu jsem nevěnovala pozornost.

Skoro jsem to měla postavené, když v tom někdo zazvonil. Zkoprněla jsem. Kdo to může být? Takhle mě přece nikdo nemůže vidět. Miranda vstala a došla ke mně. „Neboj Lexi." Načež mě zvedla a posadila se mě na můj bok. „Kdo to je?" Zeptala jsem se vyděšeně. „Návštěva." Oznámila mi tajuplně.

Ale než jsem se stihla zeptat jaká, Miranda už otevírala dveře. Michelle. Moje učitelka. Jakmile jsem ji uviděla, snažila jsem se dostat z Miranděného sevření. Ta mě ale držela pevně. Po chvilce vrtění jsem to vzdala. Zakňučela jsem, že to není fér a schovala svoji hlavu do Miranděných záhybů na krku. Obě mě sledovaly, a teprve poté se přivítaly. „Ahoj Michelle. Jsem ráda, že jsi tady." Řekla Miranda mile a volnou rukou naznačila obejmutí. „Ahoj Mirando, já děkuji za pozvání. Těšila jsem se, až konečně poznám malou Lexi." Řekla vesele a pohladila mě po vlasech.

Jen jsem znovu zakňučela. „Pojď dál. Lexi dnes nemá svůj den. Ale obě tě tu rády vítáme." Michelle si sundala boty a poté jsme všechny tři šly do obýváku. „Posaď se. Dáš si kávu?" Zeptala se Miranda. Michelle jen přikývla. Já jsem stále byla schovaná u Mirandy a neměla jsem v plánu jen tak vylézt. Tohle byl trapas. A bylo mi jasné, že je to jen další součást jejího trestu.

*Poslední kapitola před mojí menší pauzou. Snad se vám bude líbit a slibuji, že jakmile budu mít všechny zkoušky hotové, jsem zpět! L*