Učitelčina holčička

17

*Lexi POV*

Stála jsem na té chodbě a asi bylo vidět, jak jsem nejistá. Proto mě Miranda vzala za ruku. „Pojď, něco ti ukážu." Řekla a vzala mě do pokoje pro hosty. „Jsi připravená na překvapení?" Zeptala se. Stiskla jsem jí ruku a přikývla. Miranda otevřela dveře a já stála jak omráčená. Celý pokoj vypadal jinak. Už to nebyl obyčejný pokoj pro hosty. Byl to můj nový pokoj. Chvíli jsem tam jen tak stála a koukala.

Byl fialovo-bílo-šedý. Stěny byly natřeny na fialovo. Místo obyčejné jednolůžkové postele, která dříve byla dominantou pokoje, zde stála velká postel s nebesy. Byla povlečena šedým prostěradlem a fialovými peřinami, na kterých seděl veliký plyšový medvěd. Vedle byl noční stolek s malou lampičkou a vedle toho byl bílý psací stůl a židle. Na stěnách byly různé obrázky či fotografie. Na protější straně místnosti byly dveře do koupelny a hned vedle nich stála velká bílá skříň. Koukla jsem ještě vedle dveří. Tam jsem uviděla malý gaučík, křeslo a stůl. Také zásadní změna byla ta, že místo obyčejné dřevěné podlahy byl v celém pokoji šedý koberec.

Když jsem si konečně všechno prohlédla, koukla jsem na Mirandu, která mezitím stála vedle mě a trpělivě čekala. Konečně jsem se nadechla. „To je vážně pro mě?" Podívala jsem se na ní. „Lexi, tohle je teď tvůj nový domov, chci, aby ses zde cítila, co nejlépe." Na nic jsem nečekala a vrhla jsem se do její náruče. „Děkuji." Pošeptala jsem. „Nemáš vůbec za co." Odpověděla a dala mi pusu na čelo. „Půjdu nachystat svačinu, zatímco tě tu nechám, abys to tady mohla ještě pořádně prošmejdit." Usmála se. Přikývla jsem.

Miranda pomalu odcházela a já sbírala odvahu udělat ten krok a přejít ten práh k mému novému pokoji. Miranda vždy věděla, co potřebuji a věděla to i teď. Věděla, že potřebuji čas o samotě, abych vše vstřebala. Zavřela jsem oči, nadechla se a udělala krok. Koberec byl hebounký. Sedla jsem si na postel. Na nočním stolku stál rámeček s textem. Natáhla jsem ruku a podala si ho k sobě. „Dokud tu budu, nebudeš na nic sama." Četla jsem potichu to, co tam bylo napsáno. Najednou jsem cítila, jak mi začínají stékat slzy po tváři. Nechtěla jsem být smutná. Pláče už bylo dost. Raději jsem vstala a šla se podívat do koupelny. Proč Miranda vždycky ví, po čem toužím? Jen co jsem vstoupila, viděla jsem kosmetický stolek. Takový ten velký. Ten, co mi rodiče nikdy nechtěli koupit, protože říkali, že je to jen další krám do baráku. A najednou je tu přede mnou. Cítila jsem zase slzy, ale tentokrát to bylo z jiného důvodu. Uvědomila jsem si, jaké mám štěstí. Byly to slzy vděčnosti. I přes to, co se stalo, i přes to, co mě čeká. Mám veliké štěstí, že mi do života přišla Miranda. Chvilku jsem tam stála, dokud jsem neuslyšela kroky. Otočila jsem se a viděla, jak přichází pomalu ke mně, v ruce držela misku s nakrájeným jablkem. Sama měla jeden kousek v puse. „Co kdybychom si to snědly v obýváku u nějakého pořadu" Zeptala se. Usmála jsem se a přikývla.

Když jsme procházely chodbou, všimla jsem si pár nářadí u její ložnice. „Na co to je?" Zeptala jsem se. „Překvapení." Odvětila potichu. „Jaké překvapení?" Zeptala jsem se natěšeně. „Nemyslíš, že už bylo na tebe jedno velké překvapení dneska příliš?" Zeptala se a bylo vidět, že začíná být nervózní. „Ne! Jsem velká holka, co tam je Mirando? Prosím!" Žadonila jsem. „Lexi, vážně nevím, jestli jsi na to teď úplně připravená." Řekla celkem chladně. Ale to mě nezastavilo. Mám ráda překvapení. A proto mě nenapadlo nic lepšího než rychle otevřít dveře, aby mě Miranda nemohla zastavit. Jenže když jsem je otevřela, neviděla jsem žádnou změnu. Nic. Vše bylo při starém. Jen na pravé straně přibyly dveře. „Kam vedou?" Zeptala jsem se. Miranda jen stála ve dveřích a nevěděla, co říct. Po chvilce mlčení promluvila. „Fajn, chtěla jsem ti to ukázat, až budu vědět, že jsi na to připravená, ale jak vidím, mladá slečna je nedočkavá." Řekla dost ironickým tónem. Teď jsem si připadala špatně. Ale co? Budu tu teď bydlet. Mám právo vědět, co se v tomto domě odehrává. Miranda došla ke skříňce a z šuplíku vzala klíč. Poté šla k těm záhadným dveřím a odemknula je.

„Proč v tom pokoji nic není? A proč máš vedle pokoje další pokoj, navíc průchozí, když já mám pokoj někde jinde?" Byla jsem naštvaná, nic jsem nechápala. Poplácala mě po hlavě. „Sedni si, vysvětlím ti to." Odpověděla a bylo vidět, že její nervozita stoupla. Sedly jsme si obě na její postel. „Víš, tohle bude tvůj pokojíček, když budeš ve svém littlespace. Chci tě mít poblíž. Chci, aby i malá Lexi měla svůj vlastní pokojíček. Vím, že od té nehody nechceš být malá Lexi a já to chápu, nechci tě nutit, až to přijde, tak to přijde. Proto není vybavený. Chci, abychom ho vybavily spolu. Nechtěla jsem ti to ukazovat teď, abych tě nepřivedla do rozpaků. Bude to tvoje království, a protože je to takhle v mé ložnici, nikdo o něm nemusí kromě nás dvou vědět. Jsi s tím v pohodě?" Zeptala se na závěr. V pohodě? Panebože! O tomhle jsem vždy snila. Podívala jsem se na ni a chytla jí za ruku. „Ani nevím, jak ti poděkovat. Tohle byl vždycky můj sen. Vím, že je to se mnou teď složitější. Chci být zase tvoje malá Lexi, jen to nejde. Bojím se toho. Ale upřímně děkuji, že jsi mi řekla pravdu. Chci ho s tebou vybavit, chci mít svoje království, jen mi dej prosím trochu času vše přijmout." Dořekla jsem to a měla jsem slzy v očích. Objala mě. „Děkuji, že mi důvěřuješ. Děkuji, že mi tohle všechno říkáš. Neboj, nebudu na tebe spěchat. Miluji jak velkou Lexi, tak malou Lexi, když už teď vše víš, půjdeme konečně do toho pokoje?" Zasmála se. Obě jsme vstaly a šly.