Učitelčina holčička

5

*Lexi POV*
Dnes je pátek... Den D.. dnes bych měla u Mirandy strávit noc. Chcete vědět, jak se cítím? Představte si situaci, kdy i přes zákaz rodičů jdete na párty. Bojíte se, že na to někdo přijde, ale zároveň se moc těšíte. Tak to jsem přesně já. Včera to bylo skvělé. Nikdy jsem se necítila s někým tak bezpečně a zároveň šťastně, aspoň na chvíli jsem nemusela řešit žádné problémy a jen si užívat to, kým jsem. Sama jsem nečekala, že se do svého headspace dostanu tak rychle. A v tom to možná bylo kouzelné.
Ráno jsem si sbalila do batůžku pár věcí, rodičům řekla, že dnes přespím u kamarádky a vyrazila rovnou do školy. První hodinu jsem měla dějepis. Učitel nám pustil nějaký dokument o válce v Rusku. Ze začátku jsem i celkem dávala pozor, ale postupem času jsem si položila hlavu na lavici a začala přemýšlet. Mirandu jsem dnes z ničeho neměla, což mi lehce nedošlo, protože jsem tím pádem nevěděla, jestli k ní můžu jet hned po škole. Batoh jsem si raději vzala s sebou a nechala ho ve skříňce. Z mých myšlenek mě vytrhlo až pípnutí telefonu. Miranda!!

Miranda: Ahoj Zlatíčko! 😉Můžeme vyrazit hned po škole?
Lexi: Ahoj... ano.. vzala jsem si věci rovnou ☺️
Miranda: Tak po obědě u mého auta. A nebuď v hodině na telefonu!!
Lexi: Dobře a promiň.. ale nevím, kdo mi první napsal v době vyučování 😝

Lehce jsem si povzdechla, schovala mobil zpátky do tašky a aspoň trochu se snažila vnímat dokument.
Zbytek dne probíhal normálně a byla jsem ráda, když konečně zazvonil zvonek, který oznamoval konec poslední hodiny. Skočila jsem si na oběd a pak se vydala směr parkoviště.

*Miranda POV*
Seděla jsem v už v autě a čekala na Lexi. Na oběd jsem dnes nějak neměla náladu, a tak jsem si jen koupila něco dobrého v místním bufetu. Byla jsem zaposlouchaná do písničky, která zrovna hrála v rádiu, když v tom najednou někdo zaklepal na okno. Děsně jsem se vyděsila, a zatímco jsem se snažila uklidnit, koutkem oka jsem mohla vidět Lexi, jak se mi směje za oknem. Povzdechla jsem si a vylezla ven z auta „Ahoj Potvůrko." Zasmála jsem se. „Ahoj.." řekla tiše. „Můžeme vyrazit?" Přikývla. Vzala jsem jí batoh, který měla v ruce, otevřela zadní dveře a Lexi si automaticky sedla do sedačky. „Dneska bez cirkusu?" Poznamenala jsem ironicky, zatímco jsem ji připoutávala. Jen se zachichotala.
Cesta ubíhala rychle, protože jsme si povídaly, co bylo ve škole. Zaparkovala jsem auto v garáži, odpoutala jsem se a potom jsem šla pomoct mé holčičce. Vzala jsem věci z auta a už byla připravená jít k předním dveřím s tím, že Lexi stála hned za mnou. Najednou mě ale někdo vzal za ruku.  Pootočila jsem se leknutím a bylo mi hned jasné, kdo to byl. Lexi stála s hlavou skloněnou, ale pevně mi stiskla ruku. Usmála jsem se a udělala jí totéž. Pomalu zvedla hlavu a naše oči se setkaly. Nadzvedla jsem obočí, abych signalizovala, jestli můžeme pokračovat. Přikývla. Vešly jsme do obří chodby a daly oblečení na věšák. Vzala jsem ji do koupelny, kde jsme si obě umyly ruce. Poté jsme se přemístily do obývacího pokoje, posadila jsem se na sedačku a rukama pokynula, aby si mi sedla na klín. Chvíli mlčky stála, pak se ale pomalu přesunula na můj klín. Pootočila jsem ji, abychom byly obličeji naproti sobě. Nic neříkala, měla hlavu skloněnou a hrála si se svými prsty. „Lexi, za to, že si dneska byla taak šikovná holčička, maminka má pro tebe překvapení!" začala jsem říkat pomaloučku. „Opravdu?" zvedla hlavu a já viděla její obličej plný naděje. Přikývla jsem a podala baliček, který byl na stole. „Rozbalíš si ho?" nabídla jsem. Pomalu si ho ode mě vzala a snažila se ho rozbalit. Chudinka ani po 5 minutách usilovného snažení s jazykem venku a plnou soustředěností se jí to stále nepodařilo. „Pomůžeš mi prosím?" Ozvala se najednou. Vzala jsem to a trošku pomohla s otevřením, poté jí ho zase vrátila, aby to mohla dokončit sama. Najednou vytřeštila oči. „Děkuji.. děkuji.. děkuji" řekla plná radosti po tom, co ve svém dárku našla omalovánky, pastelky a malého plyšového pejska. „Nemáš za to Kočičko.. a děkuji za dobré vychování." Dodala jsem. „Půjdeš si malovat, zatímco maminka nachystá svačinku?" Přikývla, řekla „Dudu?" a podívala se na zem. Chvilku mi trvalo, co tím myslí, ale pak jsem šla do šuplíku, vzala dudlík a podala jí ho. S radostí si ho dala do pusy a objala mě. Věděla jsem, že tohle je její symbol pro poděkování. Pohladila jsem jí po vlasech. Posadila jsem ji na koberec a začala vymalovávat své omalovánky.

*Další kapitola je venku... snad se vám líbí.. kdybyste měli třeba nějaký nápad, co byste do příběhu chtěli zakomponovat.. dejte vědět..mějte se krásně! L.*