Učitelčina holčička

14

*Miranda POV*

Měla jsem zrovna volnou hodinu. Seděla jsem v kabinetu a opravovala písemky. Najednou mi zazvonil telefon. Na nic jsem nečekala a bezmyšlenkovitě zvedla sluchátko. To, co následovalo, bych nepřála nikomu. Seděla jsem na židli, žaludek se mi obrátil vzhůru nohama, ruce se mi klepaly. Ani nevím, jak dlouho jsem takhle seděla. Poté jsem si dala jemnou facku abych se probrala, napila se vody, vzala kabelku a rozhodla se rychle projít, abych všechny informace řádně vstřebala.  Nepomohlo to. A navíc nebyl čas. Musela jsem jít pro Lexi. Musela jsem jí říct pravdu. Sebrala jsem všechnu odvahu, našla jsem si, ve které třídě zrovna je a šla pro ni.

Bylo mi jasné, že jakmile mě takhle uvidí, pochopí, že je něco špatně. Vzala si všechny věci a pomalu šla ke mně. „Mirando, co se děje?" Zeptala se vystrašeně, jen co se zavřely za námi dveře. „Půjdeme se na chvíli projít, prosím?" snažila jsem se zachovat klidnou hlavu. Přikývla. Vyšly jsme před školu a našly nejbližší lavičku. „Lexi, teď potřebuji, abys byla moje statečná holčička, uděláš to pro mě prosím?" Znovu přikývla. Nadechla jsem se a obejmula ji. „Tvoji rodiče měli nehodu v autě, dozvěděla jsem se to před chvíli, rychle je převezli na sál a teď je operují." Podívala se na mě a po tvářích jí začaly stékat slzy.

*Lexi POV* 

„Tvoji rodiče měli nehodu v autě, dozvěděla jsem se to před chvíli, rychle je převezli na sál a teď je operují." Znělo mi v hlavě pořád dokola. Možná Miranda pokračovala a říkala i něco jiného, ale další momenty byly jako ze snu. Podívala jsem se na ni a začala brečet, rychle mě obejmula o něco pevněji, jednou rukou mi hladila záda, a přitom se mě snažila uklidnit. Copak mě šlo uklidnit? Šlo o moje rodiče. Neměla jsem s nimi zrovna nejlepší vztah, ale tohle jsem si nikdy nepřála. Musí to být zlý sen. Zkusila jsem se štípnout. Nepomohlo to. A já pochopila, že je to krutá realita.

Po 20 minutách, co jsme tam takhle v tichosti seděly jsem konečně promluvila. „Musím jet za nimi, musíš mě tam vzít, prosím!" Řekla jsem prosebně. „Lexi, proto jsem tady, omluvila jsem tě na celý den ze školy a já si vzala volno, čekala jsem až se trošku uklidníš, abychom mohly jet." Přikývla jsem. Vstaly jsme z lavičky, rychle jsem se chytla její ruky. Přesně tohle byla ta chvíle, kdy jsem ji potřebovala.

Sedly jsme si do auta. Jízda byla velice krátká a tichá. Já pořád brečela, zatímco Miranda jednou rukou řídila a druhou pevně držela tu moji. Zaparkovaly jsme. Nadechla jsem, vešla do nemocnice a našla nejbližší recepci, kde bych se mohla zeptat na nějaké informace. Miranda mě doběhla. Když viděla, jak vypadám, zeptala se, jestli se má zeptat ona. Přikývla jsem. Pokračovaly jsme chodbou, až jsme konečně uviděly milou sestřičku. Miranda hned využila situace „Dobrý den, chtěly bychom se zeptat na zdravotní stav pana a paní Nové, tady Lexi je jejich dcera." Sestřička se na nás smutně zadívala. „Je mi líto, ale nehoda byla neslučitelná se životem, dělali jsme, co se dalo, je mi to opravdu moc líto." A v ten moment jsem se sesunula na podlahu a měla před očima totální tmu.

*Ok..je to tady.. všem se omlouvám, ale musela jsem to udělat.. jinak by ten příběh stál na místě. L*