Učitelčina holčička

40

*Lexi POV*

„Lexi, já ti pomůžu!" slyšela jsem za sebou Mirandin hlas. „Ne, já to zvládnu!" ohradila jsem se a pokračovala dál ve své práci. Miranda se jen zasmála.

Poté, co mi Miranda ukázala všechny ty krabice, jsme je společným úsilím přestěhovaly do mého pokojíčku. Byla to dřina, protože jsme to nosily po částech, aby to nebylo tak těžké a šly jsme tak milionkrát. Konečně, když jsme měly z garáže vše odnošené, rozdělily jsme si práci. Teda Miranda mi řekla, ať jsi jdu klidně hrát, že ona to zvládne, ale já nechtěla. Byly to moje věcí a já jsem přece měla právo na to, abych pomáhala. A tak mi Miranda dala za úkol sestavit malinký stoleček, který se měl jen zasunout dohromady, zatímco ona se pustila do větších záležitostí. Chtěla jsem něco namítat, ale stačilo se na ni podívat a bylo mi jasné, že můžu být ráda aspoň za tuhle práci.

Myslela jsem, že na sestavení malého stolu nebude nic těžkého. Všechny dílečky jsem si vytáhla z krabice a postupovala podle návodu, který byl popsaný na krabici. Ale nějak jsem se do toho zamotala. A tak zatímco Miranda už měla vše sestaveno a seděla v křesle, které přestěhovala ze své ložnice, já jsem seděla na zemi a pekelně se soustředila, abych přišla na to, kde jsem udělala chybu. Ale po nějaké době, která mi připadala jako věčnost, jsem byla stejně ztracená jako na začátku. Byla jsem na sebe naštvaná a bylo mi líto, že to nedokážu.

„Já to nezvládnu!" zakřičela jsem najednou a cítila, jak mi začínají stékat slzy po tvářích. Rychle jsem vstala, běžela k Mirandě, klekla si před ní, zabořila hlavu do jejího klínu a začala jsem potichounku brečet. „Pšš Kočičko, udělala jsi velký kus práce. Jsem na tebe hrdá." pošeptala mi, zatímco si mě umístila na svůj klín, pevně mě držela v objetí a hladila mě po zádech. Já jsem věděla, že ty slova říká jen proto, aby mě uklidnila, ale fungovalo to.

Po chvilce jsem se cítila mnohem lépe a konečně jsem se na ni podívala a jelikož se usmívala, usmála jsem se taky. „To je ono, to je moje Lexi!" řekla něžně. „Děkuji..." zašeptala jsem se. „Co kdybych ti s tím pomohla?" zeptala se a pomalu se začala zvedat. Sice jsem to chtěla dokázat sama, ale říkala jsem si, že malá pomoc by mi neuškodila. Proto jsem několikrát přikývla, chytla ji za ruku a táhla ji za mnou.

Sedly jsme si na koberec a já jsem Mirandě podala materiál, aby mi ho mohla podávat. Nasadila jsem soustředěný výraz a pustila se do práce. „Bílou desku prosím!" Zavelela jsem a natáhla ruku k Mirandě. Byla jsem tak zaneprázdněná hledáním toho, co jsem udělala špatně, že jsem se na ni ani nepodívala. „Já jsem nevěděla, že mám doma malou šéfku." prohlásila se smíchem Miranda a podala mi ji. „Nejsem šéfka, jen dělám svoji práci." ohradila jsem se a obě jsme se usmály.

Asi po půl hodině fakt těžké dřiny jsme měly vše hotovo. „Zvládly jsme to!" řekla jsem překvapeně a koukla se na Mirandu. „Asi jsme silná dvojka." prohlásila při protahování zad. „Nebo já jsem dobrá a ty jsi dobrá pomocnice!" oznámila jsem jí a vyplázla jazyk. „Dítě bláznivé!" oplatila mi Miranda moji poznámku a taky vyplázla jazyk. Občas si říkám, jestli je té ženské vážně tolik, kolik jí je, protože mi připadá, že se v některých situacích chová úplně stejně jak já. Ale raději jsem mlčela.

Najednou se Miranda zvedla. „Kam jdeš?" zeptala jsem se vyděšeně. Bylo nám spolu fajn, tak proč to musí přerušit? „Práci máme hotovou, tak jsem si chtěla jít zase sednout a opřít se." vysvětlila mi nechápavě Miranda. Jak kdyby nechápala, proč jsem z toho tak vyděšená. Ale já jsem po dlouhé době cítila to, co mi tak dlouho chybělo. Konečně jsem se cítila šťastná. A když se zvedla, bála jsem se, že mě Miranda opustí a já se budu cítit stejně jako na začátku, co se stalo to s mými rodiči. Jen jsem smutně přikývla, seděla dál na zemi a koukala na ni. „Chceš jít za mnou?" zeptala se po chvilce, když viděla, jak na tuhle otázku toužebně čekám. Sice jsem trošku zčervenala, ale okamžitě jsem přikývla, zvedla se a utíkala za ní.