Učitelčina holčička

67

*Lexi POV*

Cesta domů byla nekonečná. Těšila jsem se jen na jednu věc, kterou jsem mohla mít už dávno. Ale maminka ne. Maminka rozhodla, že až budeme doma. Ale ta cesta vůbec neubíhala. Snažila jsem se dívat z okna a sledovat mraky. Jeden vypadal jako koník. Představovala jsem si sebe, jak jednou na takovém koníkovi taky pojedu.

„Lexi, jsme doma." Vytrhl mě z mých představ maminčin hlas. Podívala jsem se před sebe. Místo modré oblohy jsem měla po pravé straně pouze šedou omítku naší garáže. Konečně. „Konečně." Řekla jsem s úlevou. Maminka se pouze usmála.

Vystoupila z auta a otevřela mi dveře. Zkoušela jsem si rozepnout pás sama, ale nebylo to vůbec jednoduché. Naštěstí maminka viděla můj boj a pomohla mi. Když jsem konečně byla venku z auta, chytla jsem ji za ruku a táhla ji dovnitř. „Kam tak spěcháš?" Zeptala se nechápavě. „Mlíčko..." odpověděla jsem celá frustrovaná, že nechápe, že čím dřív budeme vevnitř, tím dřív dosáhnu své sladké odměny. „Je mi to jasné.." zasmála se a začala konečně spolupracovat. Nechápu, co na tom bylo tak vtipné. Došly jsme do chodby. Sundala jsem si sandálky a netrpělivě přešlapovala.

Mamince to hrozně trvalo. Nejdřív si musela sundat boty, poté položit kabelku na věšák, nakonec moji tašku do rohu místnosti. Ale no tak ženská. Konečně položila poslední kus na linku v obýváku. „Už?" Moje zoufalství bylo evidentní. „Už..." zamumlala a podala mi ruku. S radostí jsem ji přijala. Společně jsme došly k ní do ložnice. „Můžu si aspoň obléct něco více pohodlného?" Bylo jasné, že schválně natahuje čas. „Prosím!" Použila jsem svoje nejlepší psí oči na světě. „Fajn..." Protočila oči a sedla si postel. Okamžitě jsem byla u ní na klíně a pokoušela se rozepnout její knoflíčky u šatů. Maminka mě jen potichoučku sledovala. Poté se rozesmála. Na to, že já tady trpím, tak ona se evidentně dobře baví.

„Vydrž Lexi, pomůžu ti." Konstatovala po chvíli. Rozepla si část knoflíčků. Konečně byla vidět aspoň její podprsenka. Vyndala jedno své prso. V tu chvíli jsem na nic nečekala. Okamžitě jsem využila příležitosti a přisála se. Sladký nektar začal proudit do mých úst. „Zpomal zlatíčko nebo se udusíš." Ale já nechtěla zpomalit. Tohle mi chybělo. Sála jsem a sála, až se mi pomalu začaly zavírat oči. Maminka mě jemně hladila po tváři a tiše zpívala. Tenhle boj nešel vyhrát. Nechtěla jsem spát, ale asi jsem svůj boj nakonec prohrála.

Když jsem se probudila, byla jsem sama. Ležela jsem u maminky v posteli. To nebylo fér. Proč tady nemohla být se mnou. Naštvaně jsem si povzdychla. Najednou jsem si všimla, že mám v puse dudlík. Aspoň jeden plusový bod. Ale stejně jsem byla naštvaná. „Mami?" Zavolala jsem co nejsilněji přes dudlík. Otevřely se dveře od koupelny.

Maminka vyšla v županu. Už nebyla namalovaná a měla mokré vlasy. „Jak pak ses vyspala?" Zeptala se sladce, když usedala na postel vedle mě. „Ty jsi tu nebyla." Řekla jsem naštvaně a zkřížila ruce. „Byla jsem se vedle v koupelně osprchovat." Oznámila mi. „Ale měla jsi tu být se mnou..." zamumlala jsem. „Jsi naštvaná?" Zeptala se zmateně. Tak jasně, že jsem byla naštvaná. Usnout u maminky a probudit se bez ní? To mi nepřijde fér. Naštvaně jsem přikývla. „Tak to se moooc omlouvám, co můžu udělat, aby moje princezna nebyla naštvaná?" Zeptala se a polechtala mě pod krkem. Z mých úst vyšel tichý smích. Co to děláš Lexi? Nemáš se smát. Chvilku jsem přemýšlela. „Uděláš palačinky?" Palačinky spraví náladu všem. „Jestli mi potom odpustíš tak dobrá, na večeři budou palačinky." Usmála se a konečně jsem jí dovolila, aby mi dala pusu na čelo.

„Půjdeme se převléct a pak si můžeš na chvilku hrát, zatímco já budu dělat palačinky, dobře?" To znělo jako dobrý plán. Chtěla jsem mým kamarádům říct o poníkovi, kterého jsem dnes poznala. Ale teta Michelle mi vysvětlila, že musí zůstat u nich ve škole, protože tam je doma. Sice jsem byla smutná, ale nechtěla jsem, aby přišel o domov. Taky bych byla smutná, kdybych se nemohla vrátit domů. „Lexi posloucháš mě?" Vytrhl mě z mých myšlenek její hlas. „Dobře..." potichounku jsem odpověděla.