Učitelčina holčička

66

*Miranda POV*

Vrátila jsem se zrovna ke stolu. Byla jsem popřát jedné naší studentce hodně štěstí, protože se dostala na docela prestižní školu do zahraničí. Zrovna jsem usedala, když mi zazvonil telefon. Nechtěla jsem ho brát, protože bych normálně v tuto dobu učila. Ale moje zvědavost byla silnější. Vyndala jsem telefon z kabelky a koukla se na displej. Lexi? Rozhlédla jsem se po celém areálu, ale viděla jsem jen Kate. Lexi by nikde jinde sama nebyla. Okamžitě jsem to zvedla.

„Mamí? Potřebuji tě..." Tyhle tři slova stačila, abych pochopila, že je něco špatně. Bylo evidentní, že zadržuje slzy. „Kde jsi zlatíčko? Vyhrkla jsem ze sebe a zvedala se od stolu. „Před kabinetem..." Z jejího hlasu bylo jasné, že pláče. Vzala jsem si kabelku a rychle se rozešla k budově. Normálně bych utíkala, ale moje boty mi to nedovolily. Ach ty podpatky. „Miláčku, za chvilenku jsem u tebe. Pořádně se nadechni a vydechni...Můžeš to pro mě prosím udělat?" Snažila jsem se ji uklidnit skrz telefon, když jsem šla chodbou. Její pláč byl totiž čím dál intenzivnější. Takhle ji nikdo nemůže najít. Naštěstí jsem uslyšela nádech. Aspoň jednou mě ta holka poslechla.

Konečně. Vyšla jsem schody a uviděla ji. Seděla chudinka na zemi u mých dveří schoulená do klubíčka a brečela. Jakmile jsem ji uviděla, ukončila jsem hovor a schovala telefon do kabelky. „Zlatíčko moje, copak se stalo?" Rychle jsem přiběhla k ní, sedla si a objala ji. Bohužel Lexi nebyla schopná slova. Pouze se ke mně schoulila a plakala dál. Nemohla jsem ji takhle nechat sedět na studené podlaze. Opatrně jsem z kabelky vytáhla klíče a odemknula dveře.

„Pojď kočičko dovnitř, ať mi vše můžeš říct..." snažila jsem se být milá. Lexi se ale ani nehnula, jen na mě smutně koukala. Podala jsem jí ruku a pomohla ji vstát. Okamžitě se na mě vrhla o objala mě. „Mami..." bylo jediné, co ze sebe dokázala vysoukat.  Potřebovala jsem ji dostat dovnitř, proto jsem ji chytla a nadzvedla. Lexi se okamžitě chytla rukama kolem mého krku a nohy obtočila kolem mého pasu. Hlavu si položila na mé rameno.

Došly jsme dovnitř. Pro všechny případy jsem zamknula a posadila se i s Lexi na gauč. Lexi stále seděla na mém klíně a viděla jsem, jak se jí ulevilo, když byla se mnou. Viděla jsem, jak se snaží trošku uklidnit. Proto jsem jí jen hladila po zádech, kolíbala nás a snažila se jí šeptat, že teď už je v pořádku. Podle toho oslovení bych řekla, že spadla do svého littlespace. Mami mi říká totiž právě pouze v něm.

Po chvilce uklidňování jsem se zeptala znovu: „Už mi kočičko řekneš, co se stalo?" Pošeptala jsem jí do ouška. Lexi ale nereagovala, pouze zvedla hlavu, podívala se na mě a zakňourala „Mami..." v ten moment mi to došlo. „Ty jen potřebuješ svoji maminku, že ano?" Lexi přikývla hlavou a lehce zčervenala. „Není potřeba se stydět. Každá malá holčička potřebuje svoji maminku. Od toho maminky jsou" S tímto jsem jí dala pusu na čelo. Lexi jen zakňučela, schovala svoji hlavu na moje rameno a snažila se dát svůj prst do pusy. S hrůzou jsem se zděsila. Venku bylo tolik bakterií a bylo mi jasné, že na umytí rukou pro ni nebyl čas.

„Nene..." chytla jsem jí palec a přísně jsem se na ni podívala. "Jo..." řekla razantně Lexi a snažila se osvobodit svůj palec z mého sevření. "Maminka má lepší nápad." Okamžitě jsem zareagovala. "Ale musíš být moje statečná holčička a vydržet minutku sedět na gauči sama, myslíš, že to zvládneš?" Lexi se na mě podívala, pomalu přikývla hlavou a přesunula se hned vedle mě. Já jsem mezitím vstala a došla ke svému stolu. Z prvního šuplíku jsem vytáhla malý klíček, a tím jsem odemknula poslední ze čtyř šuplíků. Vytáhla jsem jeden ještě zabalený dudlík. Vyndala jsem ho z obalu a rychle omyla. Potom jsem s milým úsměvem došla až k Lexi. „Dívej, co pro tebe maminka má... to je určitě lepší než tvůj palec... nemyslíš? Udělej aaa..." Začala jsem dudlíkem kroužit kolem jejích rtíků. Lexi chvilku váhala, ale nakonec otevřela pusu a dudlík s radostí přijala. A teď zpátky k vysvětlení mého šuplíku. Jak já ráda přemýšlím dopředu, bylo mi jasné, že jednou stejně nastane situace, kdy Lexi spadne do svého littlespace ve škole. A já bych byla bezradná. Proto jsem vybavila jeden z mých šuplíků věcmi pro malou Lexi, abych se vyhnula nepříjemným situacím.             

Stála jsem před gaučem a rozplývala se nad roztomilou Lexi. Vypadala tak rozkošně. „Mamiii..." Vytrhla mě z mého transu až moje holčička. „Copak je? Mám jít za tebou?" Zeptala jsem se, i když jsem dopředu věděla odpověď. Lexi okamžitě přikývla. Tak tak jsem si sedla a už byla zase na mém klíně. Tohle jsme obě potřebovaly. Jen by bylo lepší někde jinde než ve škole. Ale byla jsem ráda, že mám svoji holčičku. Lexi spokojeně cumlala dudlík a já nás kolíbala.

Najednou jsme obě uslyšely klíček v zámku. Lexi se na mě podívala s hrůzou v očích a už už se chystala vyndat dudlík. „Michelle?" Zavolala jsem. Napadla mě jako jediná, protože má jediná od kabinetu další klíč. „Mirando, jsi tam? Měla jsem o tebe strach!" Ozvalo se zpoza dveří. „Jsem tady... vydrž chviličku!" Nyní jsem svoji pozornost obrátila k Lexi. „Kočičko, je tady Michelle. Nechám rozhodnutí na tobě. Mám ji říct, aby přišla za chvilku, abys mohla být velkou Lexi, nebo ji můžu pozvat dál?" Nechtěla jsem opakovat stejnou chybu dvakrát. Tentokrát jsem jí dala na výběr. Pochopila jsem, že nucené příkazy jen zhoršují náš vztah.

Lexi chvilku přemýšlela. „Dál..." řekla roztomile přes svůj dudlík. Ta odpověď mě lehce překvapila. „Jsi si jistá?" Zeptala jsem se překvapeně. Lexi rozvážně přikývla. „Tak Michelle pojď dál!" Povídání přes dveře je opravdu divné. Obě jsme uslyšely zašramocení klíčů.

„Mirando, jsi v...." Dál už Michelle svoji otázku nedokončila. Jakmile vstoupila dovnitř a rozhlédla se. Uviděla nás sedět na gauči. Usmála se. Lexi preventivně schovala svoji hlavu do mého ramene. Aby věděla, že tam jsem s ní, začala jsem dělat malé kroužky prstem po jejich zádech. „Promin, kdybych věděla, že jste tady takhle, nehledala bych tě... ale zmizela jsi tak najednou...Mám jít pryč?" Omluvila se Michelle a chytla rukou za kliku. „To je dobrý Michelle, myslím, že jen tady někdo potřeboval svoji maminku, klidně se posaď... a uvař nám kávu... já se momentálně nemůžu hnout." Zavtipkovala jsem a mrkla na ni. Michelle se rozpačitě usmála a přikývla.

Za chvíli jsme měly na stole dvě kávy. Káva! Tak jsem se na ni těšila. Michelle si podala židli a sedla si naproti nám. „Přišla jsem o něco?" Zeptala jsem se, když jsem si užívala příjemnou vůni. „Vůbec ne.. ředitel měl nějaký proslov... znáš to.." Protočila Michelle oči. Přikývla jsem. „Můžu tě o něco poprosit? Můžeš z mého nejspodnějšího šuplíku vytáhnout červenou krabičku?" Michelle stoupla a podala mi ji. „Lexi? Co kdyby ses podívala, co tady mám?" Dala jsem jí potřebný čas, aby se trošku aklimatizovala, ale nemohla být u mě schovaná věčně. Lexi pootočila hlavou, ale stále se vyhýbala očnímu kontaktu s Michelle. „Co to je?" Zeptala se zvědavě. „Podívej se dovnitř." Usmála jsem se a položila krabičku vedle mě na gauč. Její zvědavost byla silnější než ostych. Opatrně se přesunula vedle mě a otevřela krabici. Obě jsme ji s úžasem sledovaly. „Poník!" Vykřikla radostně a vytáhla malou plastovou figurku poníka. „Ano poník, co kdybys mu to tady ukázala?" Lexi nic neříkala. Jen seděla zády opřená o můj bok, koukala se do země a držela poníka v rukách. Nechaly jsme jí její čas. Mezitím jsme se s Michelle bavily o zítřejší závěrečné poradě.

Po nějaké chvíli jsem na svém stehně ucítila ruku a viděla, jak se Lexi snaží slézt z gauče dolů. Trošku jsem jí pomohla. Klekla si na kolena a potichounku začala své hračce představovat náš kabinet. Pořád bylo vidět, že se stydí, ale nechtěla jsem ji do ničeho tlačit. Tohle byla výhra sama o sobě. „A jaké máte plány na večer?" Zeptala se Michelle. Koukla jsem na Lexi. Ta byla ve svém světě. Dokonce ani ostych před Michelle ji nevadil. Potichounku si něco vykládala. Stále k nám byla otočená zády a poníka měla před sebou.

„Viděla bych to na nějakou dobrou večeři a film, ale záleží, jestli už Lexi není domluvená s Kate." Řekla jsem s nuceným úsměvem. Je samozřejmé, že bych ráda slavila vysvědčení s Lexi, ale nemůžu jí zakazovat vidět své přátelé. Nechci být taková. „Tak když tě Lexi vyšplouchne, vždy víš, kde bydlím." Řekla Michelle sarkasticky. Ale obě jsme se zasmály. Zítra bude velký den. A pak konečně dva měsíce volna.

Po nějaké chvíli za mnou Lexi dolezla po kolenou. Pomohla jsem jí dostat se zpět na gauč. Sedla si mi na klín na hrála si se svými prsty. Bylo jasné, že má něco na srdci. „Potřebuješ něco Lexi?" Lexi však přemýšlela a pak zatřásla hlavou. Ale stále měla sklopenou hlavu a bylo vidět, že mi chce něco říct. „Můžeš mi to pošeptat, pokud nechceš, aby to teta Michelle slyšela." Řekla jsem mile a pohladila ji po vlasech. Lexi se poprvé od té doby podívala na Michelle. „Slibuji, jestli chceš, zacpu si i uši." To, co Michelle řekla, skutečně i dodržela. Lexi se tomu gestu zasmála. Pak ale nahodila vážnou tvář. Přiblížila se ke mně blíž a zašeptala: „Mlíčko?" Podívala jsem se na hodiny. Myslím, že už klidně můžeme jít domů. Na školní akci jsme se obě objevily a nebylo jasně řečeno, do kdy tu máme být. Cítila bych se tak lépe než ji nechat pít z mých prsou na mém gauči ve škole. „Jakmile dojedeme domů... slibuji!" Dala jsem jí pusu na čelo. Lexi se na mě smutně podívala. „A pojedeme už?" zeptala se celá nedočkavá.

„Michelle?" Křikla jsem. Michelle si konečně sundala ruce z uší. „My s Lexi pojedeme domů, kdyby mě někdo hledal, tak ať mi zavolá! Uvidíme se zítra!" Michelle přikývla. „Kryju ti záda." Usmály jsme se na sebe. Lexi mě začala tahat za ruku, abychom už mohly jet. Nedočkavostí nevydržela na místě. „Vydrž chvilenku, musím se sbalit." Pinkla jsem ji do nosu a posadila ji vedle sebe na gauč.

„Líbilo se poníkovi tady?" Michelle se snažila odvést pozornost, abych se mohla sbalit. Opravdu jsem ráda, že ji mám. Lexi přikývla. „Jo.. říkal, že by si tady chtěl se mnou ještě hrát." Řekla po chvilce hrdě. „Tak to se na něho budeme příště těšit." Usmála se na ni Michelle. Věřím, že jejich vztah bude za chvíli zcela přirozený. Jen tomu musím nechat volný průběh. Já jsem se mezitím sbalila. Naházela jsem jen zbytek věcí do kabelky. Poté jsem chytla Lexi za ruku. Ale nastal další problém. Jak ji dostanu k autu, když je na školním dvoře tolik lidí.

„Lexi? Potřebuji, abys teď byla moje statečná holka. Maminka musí jít pro auto a přijet k zadnímu vchodu, myslíš, že tady můžeš počkat s tetou Michelle?" Lexi se kousla do rtu a podívala se na Michelle. Ta se zase podívala vyděšeně na mě, ale okamžitě zareagovala. „Jasně, že to zvládneme, my se tady mezitím rozloučíme s poníkem a dojdeme k zadnímu vchodu." Řekla lehce vyděšeně, ale snažila se to skrýt. „Opravdu?" potřebovala jsem se ujistit. Podívala jsem se na Lexi. „Jo..." řekla potichounku. „Dobře, tak za pět minutek u zadního vchodu." Vzala jsem si kabelku a rychle odešla. Bylo to jen pět minut.

Došla jsem přes celý dvůr k autu. Cestou mě ještě zdržel ředitel. Ptal se mě, jestli už jsem na odchodu. Omluvila jsem se mu s tím, že mám ještě vyřizování na úřadě. Jen přikývnul a šel dál. Rychle jsem došla k autu a jela k zadnímu vchodu. Obě tam už stály. Dokonce Lexi držela Michelle za ruku. Byla jsem ráda, že všichni byli ve předu, a tudíž u zadního vchodu nikdo nebyl. Nevím, jak bych tuhle situaci vysvětlovala.

Otevřela jsem dveře a Michelle pomohla Lexi dovnitř. „Děkuji jsi moje záchrana." Poděkovala jsem Michelle. „Já si to někdy vyberu. Mějte se hezky a uvidíme se zítra." Rozloučila se s námi Michelle. Dokonce jsem slyšela tiché „Ahoj." od Lexi. Vše se ubírá správným směrem. Věřím tomu. Nastartovala jsem auto a vydaly jsme se domů.