Učitelčina holčička

59

*Miranda POV*

„Tak co chceš Davide?" zeptala jsem se otráveným tónem, když jsme oba usedli ke stolu. „Dlouho jsme se neviděli, buď na mě milá." Odpověděl mi a podal mi nápojový lístek. Jen jsem protočila oči a začala listovat.

Když přišel číšník, objednala jsem si ledovou kávu. David si samozřejmě objednal pivo. Jak jinak. „Fajn, máme objednáno... můžeš přejít k věci? Přece si mě jen tak po tom všem nepozval na kávu." Začínala jsem ztrácet trpělivost. „Nemohl jsem po tom všem znovu vidět svoji ženu? Nebudu lhát. Chyběla jsi mi. Chtěl jsem s tebou strávit nějaký čas. Dokud nějaký mám..." dořekl a rychle si odkašlal.

„Je ti snad něco?" pořád jsem si držela ten stejně otrávený tón. „Ne...Nechci tě tím zatěžovat, vím, že toho máš moc.. stačí mi, když si dnes popovídáme. Co je u tebe nového? Máš teď někoho, nebo žiješ sama?" Zeptal se zvědavě. Jak kdyby si zjišťoval, na čem je. Mám mu snad říct o Lexi?

„Starám se teď o jednu holku ze školy, přišla o oba rodiče, tak teď žije se mnou." Přiznala jsem mu tu jednu půlku. Vlastě jsem ani nelhala. „Takže studentka jo? Až takhle hluboko jsi sklesla?" Při téhle otázce jsem měla sto chutí vstát a dám mu jednu facku.

„Davide prosím. Nebuď směšný. Je to pouze moje studentka, která neměla kam jít. A vlastně ti do mého soukromého života už nic není. Pokračuj tímto tónem a já odcházím" Odpověděla jsem mu klidným ledovým tónem. Jen já a Lexi víme, jaký spolu máme vztah. Dobře.. a ještě pár dalších lidí.. ale ti to museli vědět. Zhluboka jsem se nadechla. „Dneska mě nerozházíš chlapečku." Pomyslela jsem si v duchu.

„Dobrá dobrá končím.. pojď na jiné téma. Slyšela jsi o Sandře? Prý je z ní teď ředitelka nemocnice." Naše konverzace plynula vpřed díky našim vzpomínkám na naše společné přátelé. Dlouho jsem o nich nic neslyšela. Zato David o nich věděl vše.

Musím uznat, že kromě začátku jsem strávila odpoledne v příjemné společnosti. Tím samozřejmě netvrdím, že chci ještě někdy Davida vidět. Vymazala jsem ho ze svého života jednou pro vždy. Asi po dvou hodinách jsme se rozloučili. David mi při loučení dal kytku a dlouho mě obejmul. Tohle nedělal ani v našem manželství. Co když mu skutečně něco je?

Nasedla jsem do auta a snažila se utřídit všechny mé myšlenky. Stále toto setkání budu před Lexi tajit, protože vím, že by to nenesla dobře. Velká Lexi možná ano, ale vím, že jakmile by sklouzla do svého littlespace, byla by to časovaná bomba.

Koukla jsem se vedle sebe na sedadlo. Ležely tam dva modré karafiáty. Ty jsem vždycky měla ráda. A on si to pamatoval. Dala jsem klíčky do zapalování a rozjela se směrem k domovu.

*Lexi POV*

Seděla jsem na gauči a přemýšlela. Stále mi vrtalo hlavou, kdo to byl. Kdyby to byl její kamarád. Proč mi o něm neřekla? Přece to nic neznamenalo. Nebo snad jo? Nechci se o Mirandu dělit. Nejsem na to připravená. Možná to zní sobecky. Jsem snad sobecká?

Z mých myšlenek mě vytrhly klíče v zámku. Rychle jsem si vzala do ruky knížku. Nalistovala jsem nějakou náhodnou stránku a dělala, že je vše naprosto v pořádku.

„Ahoj zlatíčko!" Pozdravila mě Miranda mile, jakmile vešla a sundala si boty. „Ahoj Mirando! Jak jsi se dnes měla?" Zeptala jsem se zvědavě. Nemohla jsem přehlídnout dva modré karafiáty, které držela za zády. 

„Upřímně jsem ráda, že jsem doma... co ty?" Zeptala se Miranda, zatímco šla do kuchyně a dala kytku do vázy. „Od koho je máš?" Zvedla jsem se a šla k ní blíž. Byl z ní cítit pánský parfém. „Ty jsem dostala v práci." Řekla křečovitě a honem odnesla vázu do obýváku. Jen jsem přikývla.