Učitelčina holčička

19

*Miranda POV*

Ráno jsem se probudila okolo 6. Byl čtvrtek, normálně bych ten den učila až do odpoledne, ale naštěstí jsem se domluvila s mojí kolegyní, která souhlasila s tím, že mě odpoledne zaskočí, tudíž jsem ten den učila pouze do 10. Byla jsem ráda, protože jsem mohla Lexi nechat samotnou doma a věděla jsem, že se stihnu vrátit dřív, než se probudí. No věděla... spíš jsem v to doufala. V posledních dnech totiž spala celkem dlouho, protože ještě byla pod vlivem prášků z nemocnice. Otráveně jsem se vykopala z postele a zamířila do koupelny. Dala jsem si ledovou sprchu na probrání, vyčistila si zuby a namalovala se. To byl můj každodenní rituál. Nemohla jsem si představit, že bych šla do školy nenamalovaná. Poté jsem si nachystala rychlou snídani a uvařila kávu. Kolem půl osmé jsem byla připravená k odchodu. Než jsem si obula boty, šla jsem se podívat k Lexi do pokoje. Kočička ještě byla v hlubokém spánku. Ležela na břichu. Jednu ruku měla pod polštářem a druhou držela její plyšovou kočičku, kterou jsem jí nechala v pokoji. Usmála jsem se tomu gestu. Věřila jsem, že bude spát ještě dlouho, ale pro jistotu jsem vzala kus papíru a napsala na něj, že jedu do školy a že kolem 10. budu zpět doma. Poté jsem už rychle zamířila k autu a odjela do školy.

Když jsem zaparkovala na parkovišti, zrovna přijížděla Michelle, moje velmi blízká kamarádka. Učila matematiku a zeměpis. Vylezla jsem z auta a počkala, než zaparkuje. Popravdě nechápu, jak ji někdo mohl dát řidičský průkaz. Ale raději jsem nic neříkala a hned jak vylezla šla jsem k ní. „Ahoj Michelle." Pozdravila jsem ji vřele. „Ahoj Mirando, jak se má Lexi?" Pozdravila zpět a zeptala se. „Je to lepší, ale zítra nás čeká pohřeb, hrozně se toho bojím." Řekla jsem popravdě. „Neboj, jste obě silné, zvládnete to." Tohle mi trochu dodalo odvahy. „Děkuji." Poděkovala jsem jí, zatímco jsem ji obejmula. „Půjdeme?" Zeptala se. Přikývla jsem.

V první hodině jsem se studenty probírala anglickou renesanci. Moje oblíbené téma. Jsem velmi ráda, že moji studenti jsou opravdu vzorní a usnadňují mi moji práci. Na konci hodiny ke mně přišla Kate, dobrá kamarádka Lexi. „Ano?" Zeptala jsem se. „Chtěla jsem se zeptat, kdy Lexi přijde do školy, už mi velice chybí, a i když si píšeme, už bych ji chtěla vidět." Řekla velice smutně. Všichni její spolužáci věděli, co se stalo, a taky věděli, že Lexi teď bydlí u mě. Město, ve kterém žijeme je malé. Každý se s každým zná a každý ví o všech vše... tedy skoro vše. Moji studenti na naši situaci reagovali v celku pozitivně. Až na pár trapných poznámek typu, že teď bude mít Lexi protekci, ji všichni chápali. „Snad v pondělí, ale to, že teď Lexi bydlí u mě neznamená, že ji nemůžeš navštívit." Řekla jsem mile. A myslela jsem to vážně. Nechci ji odtrhnout od jejich kamarádů, i když jsem si všimla, že jich nemá moc, s Kate si byly velice blízké. Poděkovala mi za informaci, rozloučila se a odešla.

Druhá hodina byla o něco složitější. Byli v ní skoro samí kluci, které nějaká čeština nezajímala. Většinu času se bavili tím, že na mě zírali. Kdybych chtěla být přesnější, dá se říct, že doslova slintali. Často se mi v této hodině stávalo, že když jsem přicházela, byl slyšet pískot a občas jsem taky slyšela, jak si studenti špitají o tom, že by mě rádi měli ve své posteli. Na jednu stranu jsem byla poctěna. Byla jsem na to, jak vypadám pyšná a jsem ráda, když to lidé umí ocenit, protože za tím stojí tvrdá námaha. Na druhou stranu ale jsem už tím byla otrávená. Naštěstí jsem se to časem naučila ignorovat. Takže teď prostě probírám látku a nenechám se jimi rozptylovat. Když zazvonilo na přestávku, konečně se mi ulevilo. Rychle jsem se s nimi rozloučila a došla do kabinetu pro věci. Koukla jsem se na telefon a naštěstí žádná zpráva ani zmeškaný hovor od Lexi. Co nejrychleji jsem přišla na parkoviště a vyrazila zpět domů.

*Lexi POV*

Náhle jsem sebou škubla a probudila se. Nechtěla jsem ještě otevřít oči, protože jsem doufala, že ještě usnu, ale sluníčko, které svítilo přes škvíru mezi záclonami mi mé plány překazilo. Vzdychla jsem a začala si třít oči. Po chvilce jsem začala protahovat a koukla se na budík, který stál vedle postele. Bylo 10:15. Dřív bych nevěřila, že budu někdy spát tak dlouho, ale v poslední době byl spánek jediné útočiště před tím vším. Najednou se otevřely dveře a v nich stála Miranda. „Dobré ráno Kočičko, jak ses vyspinkala?" Zeptala se svým něžným hlasem. Zívla jsem. „Dobré ráno, dobře." Odpověděla jsem. Zasmála se. „Půjdeš se najíst? Připravila jsem ti snídani." Řekla. „Mmm.. za deset minut přijdu? Potřebuji se připravit." Odpověděla jsem. Přikývla a zavřela mi dveře. Já jsem rychle vstala a šla do koupelny, poté jsem si ze skříně vyndala růžové šaty, které jsem si oblíkla a zamířila do kuchyně. Na stole byly připravené palačinky s čokoládou. „Ty jsou pro mě?" Zeptala jsem se překvapeně. Miranda většinou nechce, abych jedla moc sladkého. „Ano, chtěla jsem ti udělat radost, povedlo se?" Přikývla jsem a s nadšením jsem se pustila do jezení. Miranda se mezitím posadila naproti mně a koukala do telefonu. Po chvilce se zachichotala a podívala se na mě. „Co je?" Zeptala jsem se nechápavě. Nic neříkala, jen podala kapesník a utřela mi špičku nosu. „Nevěděla jsem, že umíš jíst i nosem." Zavtipkovala. Trošku jsem cítila, jak mi rudnou tváře, ale ty palačinky byly tak dobré, že jsem to neřešila, zasmála se a jedla dál.

Po snídani seděla Miranda u stolu a opravovala nějaké písemky. Já jsem seděla v obýváku a koukala na Netflix. „Lexi, jsi si jistá, že to zítra zvládneš?" Zeptala se Miranda z ničeho nic. Přikývla jsem. Věděla jsem, že to zítra bude psychicky náročné, ale popravdě, věděla jsem, že tohle je ta tečka. Osud nezvrátím, rodiče mi to nevrátí a já musím jít dál. Oba by si to moc přáli. Pořád jsem nebyla psychicky úplně v pořádku a obě jsme věděly, že to nebude jen tak. Chtělo to čas. Pořád jsem brala prášky na uklidnění a Miranda mi zařídila příští týden první sezení u psychologa. Nechtěla jsem tam jít, ale Miranda mi říkala, že je to pro mé vlastní dobro a možná měla pravdu. Z mých myšlenek mě vytrhla až otázka, jestli si dáme oběd. Koukla jsem se na hodiny. Bylo něco málo po 2. hodině odpoledne a popravdě bych si něco dala. Miranda tedy šla do kuchyně a začala chystat jen něco malého, když jsem měla snídani tak pozdě. Chtěla jsem jí pomoct, ale poslala mě zase jen nachystat na stůl. Nechápala jsem proč. Přece nemůžu být v kuchyni až tak hrozná. Pomyslela jsem si. Ale raději jsem ji poslechla a přichystala dva talíře a vidličky, jelikož jsme měly jenom těstoviny se sýrem.

Po obědě mě Miranda chtěla vzít na malou procházku na čerstvý vzduch. Ze začátku se mi moc nechtělo. Ale už jsem dlouho nebyla jen tak venku. Šly jsme se projít k nedaleké řece. Počasí nám přálo, svítilo krásně sluníčko a ve vzduchu bylo slyšet švitoření ptáčků. Povídaly jsme si o různých věcech a domů se vrátily až když skoro padala tma. Myslím, že tou procházkou mě Miranda chtěla rozptýlit a byla jsem za to ráda. Milovala jsem, jak se o mě stará.

Když jsme přišly, naše cesty se rozdělily, každá šla do své koupelny se osprchovat a vyčistit zuby. Já jsem se potom převlékla do pyžama, sedla si na postel a čekala, až Miranda přijde. Věděla jsem, že přijde, a taky že přišla. „Připravená do postele?" Zeptala se jen, co otevřela dveře. Sama už byla v pyžamu. A zatímco moje bylo dětské s Mickey Mousem, její bylo saténové, černé a elegantní. Trochu jsem se zastyděla, přikývla jsem a posunula jsem se na stranu. Doufala jsem, že jí dojde, že chci, aby si ke mně lehla. A taky že jí to hned došlo. Usmála se lehla si ke mně. Hned jsem ji objala. Dala mi pusu na čelo a začala mě hladit po zádech. Zavřela jsem oči a užívala si ten komfort, který mi byl dopřáván. „Dobrou noc má Princezno." Řekla potichounku po chvilce. „Dobrou noc mami." Řekla jsem rozespale aniž bych si uvědomila, jak jsem jí vlastně oslovila.

*Dneska je to trošku delší kapitola..snad se vám bude líbit. Kdyby měl někdo nějaký nápad, co do příběhu mám přidat, budu ráda, když se ozvete. Tento týden mám v plánu vydat ještě jednu kapitolu, tak snad se to povede. Mějte se krásně! Snad si užíváte prázdniny. L*