Učitelčina holčička

72

*Lexi POV*

„Lexi? Jsi připravená?" Zaslechla jsem Mirandin hlas z dálky. Uběhl už týden prázdnin a naše dovolená je tu. A musím vám říct, že jsem nevěděla, že balení je taková otrava. Prostě jsem si naházela do kufru pár šatů, spodní prádlo a plavky. A bylo hotovo. Celá šťastná jsem si sedla na postel a usmívala se, jak jsem se rychle dokázala sbalit.

Moji náladu mi zkazila Miranda, která přišla ke mně do pokoje a s hrůzou v očích skenovala tu, podle ní, spoušť. Dopadlo to tak, že mi celý kufr vyházela a celý proces začal nanovo. Ale tentokrát to nebylo tak rychlé. Miranda všechno dvakrát kontrolovala a trvalo to věčnost. Spíše než já, balila ona a já byla jen pomocník při podávání věcí.

Když balila moje „dětské hračky" kousla jsem se do rtu. „Vážně myslíš, že to bude potřeba?" Zeptala jsem se nervózně. „Lexi, je to jen pro případ nouze, věř mi, nebudu tě nutit být malá..." Jen jsem přikývla.

Ale je to tady. Moje první dovolená u moře. Moje první zkušenost s letadlem. Byla jsem nervózní? Jo... ale těšila jsem se.

Zpátky do reality. „Už jdu!" Křikla jsem zpět a vzala si svůj kufr. Došla jsem do chodby a obula si boty. „Máme vše?" Zeptala se Miranda. Spíš, než mě se ptala sebe, ale na tohle jsem si už tak nějak zvykla. „Pasy, kufr, doklady..." Mumlala si nervózně pro sebe. „Určitě máme vše!" Snažila jsem se ji ujistit a celou situaci popohnat.

Konečně jsme s kufry vyšly před dům a čekaly na taxi, které přijelo o pár minut později. Cestou si Miranda vykládala s řidičem. Já jsem hrála hry na mobilu, aby mi cesta rychleji utekla. Po půl hodině jsme dojely na naše nejbližší letiště. „Tady máte." Zaplatila Miranda taxikáři. „Děkuji a užijte si dovolenou." Popřál nám taxikář a odjel.

Otočila jsem se a viděla tu obří budovu. Nikdy jsem větší neviděla. Lehce jsem se zatřásla, čehož si Miranda okamžitě všimla a chytla mě za ruku. „Neboj zlatíčko." Špitla a dala mi pusu na čelo. Poslední týden si tohoto komfortu užívám na sto procent. Slova jako kočičko nebo miláčku jsou na denním pořádku. Sice vždy lehce zčervenám... ale miluji ty přezdívky. Přikývla jsem a společně ruku v ruce jsme vešly dovnitř.

Vevnitř bylo snad milion lidí a moje sociální úzkost se pomalu začala projevovat. Vyčkaly jsme si dlouhou frontu na odbavení a poté prošly bezpečnostní kontrolou. Celou dobu jsem sledovala Mirandu, abych věděla, co mám dělat a nebyla tak moc ztracená, jak jsem si připadala. Podle Mirandiného vyprávění v mládí cestovala pořád. A bylo to vidět. Okamžitě mě táhla na všechna potřebná místa a jednala tak seriózně. Připadala jsem si jako štěně, které hledá cestu k boudě.

Konečně. Prošly jsme všemi kontrolami a sedly jsme si do velké haly s ostatními cestujícími. „Lexi, chceš koupit něco na pití?" Špitla Miranda, která seděla vedle mě a četla si časopis. Jen jsem zatřásla hlavou. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Letadlo! Normálně jsem viděla přistávat letadlo. Okamžitě jsem se zvedla a utíkala k oknu podívat se blíž. Z dálky jsem slyšela jen Mirandino uchechtnutí. „Opatrně!" Dodala. Na tohle bych se mohla dívat celé hodiny.

Najednou jsem ucítila ruce kolem mého pasu. Lehce jsem sebou škubla, ale zase se hned uklidnila, když jsem na svém rameni ucítila Mirandinu hlavu. „Až budeš velká, vezmu tě, kam budeš chtít." Jen jsem přikývla. Hádala bych se s ní, že už dávno velká jsem... ale teď na to prostě nebyl čas. „Dívej!" Křikla jsem ohromeně a ukázala na další letadlo. „Kam myslíš, že letí?" Zeptala se mě pobaveně. Zamyslela jsem se „Určitě někam, kde je hezky." Zamumlala jsem. „To máš pravdu." Přikývla.

Z ničeho nic se ozval hlas nějaké paní, který oznamoval, že se máme dostavil k poslední kontrole před nástupem do letadla. Najednou se mi začala třást kolena. Podívala jsem se doleva a doprava. Všude bylo hrozně moc cizích lidí. Rychle jsem se otočila a schovala svojí hlavu do Miranděného hrudníku.