Učitelčina holčička

23

*Miranda POV*

Zrovna začala velká přestávka. První dvě hodiny byly náročné. Vím, že už se blížil konec školního roku a studenti byli natěšení na začátek prázdnin. Ale to neustálé švitoření mi přinášelo akorát bolest hlavy. Kdybych je měla okřiknout pokaždé, už bych byla bez hlasu. Proto jsem se to rozhodla vzdát a doufala, že to brzo skončí. Potěšující úsměv se mi dostavil až v okamžiku, kdy jsem za sebou zavírala dveře do svého kabinetu. Konečně jsem si mohla užít chvilku klidu. Postavila jsem vodu na kávu, vzala si z kabelky telefon a už už jsem byla připravená, že si sednu, když v tom někdo zaťukal na dveře. Povzdechla jsem si. „Dále!" Zavolala jsem.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vběhla Lexi. Nic neříkala, ale z jejího výrazu se dalo poznat, že zadržuje slzy. Rozhlédla, jestli jsme v kabinetu samy.  Když zjistila, že ano, bylo vidět, že se jí trošku ulevilo, ale stejně stále stála na místě. Na nic jsem nečekala. „Lexi, copak se stalo?" Zeptala jsem se něžně, zatímco jsem došla až k ní. Mlčela a jen jsem cítila, jak její malé ruce objímají mé tělo. Rychle jsem ji objala zpět. Stále mezi námi bylo ticho a já jen pociťovala, jak mi její slzy stékají na šaty a mokří je. Proto jsem po chvilce přerušila naše objetí, chytla ji za ruku a zamířila jsem na malou pohovku, která stála naproti mému stolu. Cestou jsem pro jistotu zamknula dveře, aby nás nikdo nerušil. Tušila jsem, že se stalo něco zlého.

„Lexi, prosím, mluv se mnou! Co se stalo?" Zeptala jsem se znovu, když jsme obě dosedly do měkkých polštářů. Lexi jen udělala to, že se přiblížila víc ke mně, hlavu zabořila do mého levého boku a ruce obtočila kolem mého pasu. Věděla jsem, že mi to řekne a že jen potřebuje chvilku na uklidnění, proto jsem jí začala hladit po zádech. Slyšela jsem, jak se drží mé rády a dýchá zhluboka. „Oni... oni.." Začala po chvilce. „Co oni zlatíčko?"  Zeptala jsem se. „Smáli se mi..." Vysoukala ze sebe. Měla jsem tušit, že se tohle stane. „Ach Lexi..." Povzdechla jsem smutně a pevně ji stiskla. „Co se přesně stalo?" Zeptala jsem, protože jsem chtěla vědět, jak moc zlé to bylo. „Oni... říkali, že teď, když bydlím u tebe, tak jim budu dávat odpovědi k testům a pak mě shodili ze židle... a ...a .. pak se mi začali všichni smát..." Vykoktala ze sebe a z jejího hlasu bylo evidentní, že zase zadržuje slzy. Obě jsme věděly, že je to nesmysl. I když teď Lexi bydlela u mě, tohle nebyl můj styl. I ona věděla, že bych jí odpovědi k testům nikdy nedala, protože chci, aby si dobrou známku zasloužila díky svému úsilí. Zvedla jsem jí ukazováčkem hlavu tak, že se naše pohledy setkaly. Oči měla úplně rudé. „Lexi, vím, že je to těžké, ale chci, aby ses do té třídy vrátila s hlavou vztyčenou. Ostatní si mohou říkat, co chtějí. My víme, jak to je a nepotřebujeme ostatním něco dokazovat. Jsi statečná a vím, že to dokážeš. Víš, že tě vždy budu chránit, ale kdybych do té třídy přišla a něco řekla, bylo by to ještě horší." Řekla jsem jí popravdě. Kdybych teď šla k ní do třídy a všechny pokárala, jen by na ni byli všichni naštvaní a její situaci by to vůbec nepomohlo. Ale trhalo mi to srdce. Mám ji přece chránit. Vidět ji takhle zničenou mě jen dělalo více smutnou. „Máš pravdu... děkuji ti." Odpověděla mi po chvilce. Dala jsem jí pusu na čelo. „To je moje holčička. Chceš tady se mnou být do konce přestávky?" Zeptala jsem se. Přikývla a trošku se ode mě odtrhla. Pohladila jsem ji po vlasech. Konečně jsem viděla na jejích rtech aspoň malý úsměv. Došla jsem ke stolu a zalila si tu kávu, na kterou jsem se celé ty dvě hodiny těšila. Lexi si zatím vytáhla sešit a začala si číst její zápisky. Nechtěla jsem ji rušit, proto jsem si sedla ke stolu a vzala si telefon.

Zbytek přestávky poté probíhal v tiché atmosféře. Dvě minuty před tím, než měla začít další hodina jsem Lexi poslala do třídy. Připomenula jsem jí, ať ostatní ignoruje a baví se jen s Kate. Věděla jsem, že já tam s ní být nemůžu, ale Kate ano. To ona pro ni byla ve třídě tou největší oporou. Rozloučily jsme se a mě čekala další hodina.

*Lexi POV*

Bylo to těžké se do té třídy vrátit. Všichni se na mě koukali. Ale věděla jsem, že Miranda má pravdu. To ona tady pro mě bude a ostatní mě nemusí zajímat. Sedla jsem si zpátky do lavice a nachystala si věci. „Jsi v pohodě?" Zeptala se Kate. „Jo... jen jsem se musela jít uklidnit, ale už je to dobrý." Odpověděla jsem jí. „Víš, že tady pro tebe vždy budu, můžeš mi říct cokoliv." Řekla. „Děkuji." Zašeptala jsem, protože zrovna do třídy vcházela učitelka. Zbytek školního dne utekl rychle. Při hodinách jsem se snažila dávat pozor, ale stále jsem byla ráda, že mi Kate nabídla to, že si to pak od ní můžu okopírovat, protože jsem myšlenkami byla jinde a těžko se mi dařilo si zapisovat vše. A o přestávkách jsme byly s Kate na chodbě, abych se vyhnula dalším řečem spolužáků. 

Byla poslední hodina, když v tom mi blikl telefon

Miranda: Běž na oběd, potkáme se na parkovišti. M.
Lexi: Dobře

Je pravda, že při tom všem, co se dnes stalo jsem vůbec nemyslela, jak se dostanu domů a byla jsem ráda, že Miranda myslí na vše. Takže když zazvonilo na konec hodiny, sbalila jsem si věci a zeptala se Kate, jestli se mnou půjde na oběd. Ta naštěstí souhlasila. Sama bych tam nešla. Nejraději bych tam šla s Mirandou, ale stále jsem měla na paměti, že jsme ve škole a musíme si mezi sebou udržovat určitý odstup.

Jídelnu máme zhruba 3 minuty od školy. Moc lidí uvnitř nebylo, což mi vůbec nevadilo. Vybrala jsem si těstoviny s kuřecím masem a sedla si ke stolu. Kate se ke mně za chvilku připojila. Seděly jsme a jedly, když v tom jsem zvedla oči a uviděla u učitelského stolu Mirandu, seděla vedle naší profesorky na zeměpis a vypadalo to, že řeší něco důležitého. Najednou jí ta profesorka něco pošeptala a Miranda se podívala na mě. Usmály jsme se na sebe. Hřálo mě u srdce, že se na mě usměje i v místnosti plné lidí, ale na druhou stranu mě děsilo, co všechno ta další učitelka ví. Rozhodla jsem se, že až nastane příležitost, zeptám se jí na to.

Když jsem dojedla, Miranda už dávno byla pryč. Nemůžu za to, že já jím pomalu, aby mi nezaskočilo. Měla bych Mirandu poučit o tom, že je zdravější jíst pomalu. Dopila jsem zbytek šťávy, kterou jsem měla ve skleničce, odnesla tác k okýnku, před jídelnou se rozloučila s Kate a vyrazila na parkoviště.

Miranda už seděla v autě. Otevřela jsem potichu dveře a asi ji tím trochu vyděsila, protože chudák celá nadskočila. Začala jsem se smát. „Zas tak vtipný to nebylo." Zamumlala. „Ale bylo." Mrkla jsem na ní, zatímco jsem si zapínala pás.

Myslela jsem, že jedeme rovnou domů, ale Miranda v půli cesty zabočila doleva. „Kam jedeme?" Zeptala jsem se překvapeně. „Potřebuji koupit nějaké pečivo." Odpověděla. Přikývla jsem.

*Miranda POV*

Dojely jsme na parkoviště nejbližšího supermarketu, který jsme po cestě měly. Potřebovala jsem koupit pár základních surovin, které nám doma chyběly. Vystoupily jsme z auta a vešly dovnitř. Poslala jsem Lexi pro košík, zatímco já začala chodit od jednoho regálu ke druhému. Lexi za mnou s košíkem v ruce jen zmateně cupitala. Zrovna jsem vytahovala z regálu jogurty a byla připravená je dát Lexi, ale když jsem se otočila, nikde nebyla. To mi přišlo zvláštní, protože pokaždé, když jsem jí něco chtěla dát do košíku, stála za mnou a otráveně se ptala, jestli už půjdeme. Vždy jsem se jen zasmála a řekla jí, že ještě potřebuji pár maličkostí. Šla jsem se tedy podívat do vedlejší uličky a uviděla ji. Stála u velkého regálu s plyšáky. Usmívala se a upřeně se dívala na růžovou opičku. Došla jsem až k ní a položila jí ruku na rameno. Trošku nadskočila a když si uvědomila, že to jsem já, poodešla k dalšímu regálu a začala si rychle číst složení sušenek. Tomuhle gestu jsem se musela v duchu zasmát. „Lexi, jestli chceš, tak si tu opičku vezmi." Řekla jsem jí. „Ne-e.. to je dobrý." Odpověděla tiše. Ale obě jsme znaly pravdu. „Zlatíčko, já vím, jak ses na tu opičku dívala, klidně si ji vezmi, ráda ti ji koupím." Řekla jsem jí co možná nejněžnějším hlasem. „Opravdu?" Zeptala se, jak kdyby mi nevěřila. „Máš mé čestné slovo, bude mi potěšením ti ji koupit." A tak Lexi přišla zpátky a vypadalo to, že mezi sebou vede jakýsi vnitřní boj. Nechala jsem ji, ale po chvilce jsem viděla, jak se natahuje a plyšovou hračku opatrně dává do košíku. „Šikovná holčička, tak co můžeme jít?" Zeptala jsem se. Nadšeně přikývla. Nevím, jestli byla více nadšená z nové hračky nebo z toho, že konečně pojedeme domů. Zaplatily jsme. Chtěla jsem opičku dát do tašky s ostatním nákupem, ale Lexi byla rychlejší. Vzala ji z pásu a oběma rukama ji stiskla k hrudi. Bylo to krásné gesto a stále víc mě to utvrzovalo v tom, že nebude trvat dlouho a Lexi sklouzne do svého littlespace úplně.