Učitelčina holčička

4

*Miranda POV*
Lexi nemohla vidět moji šokující reakci, protože vím, že by z toho byla akorát tak zaražená. Proto jsem ji rychle objala a do ouška pošeptala: „To nic kočičko, vše je zapomenuto, maminka je u tebe!" a dala jí pusu na tvář. Lexi se jen zasmála a zabořila svou hlavu víc k mé hrudi. Bože, jak já miluji ten její dětský nevinný smích! Povzdechla jsem si, sevřela ji pevněji ve svém objetí a lehce ji drbkala na zádech. Po zhruba 20 minutách jsem se natáhla po plyšové kočce, která byla kousek od nás. „Moje" ozvala se Lexi, vzala mi ji z ruky a držela ji pevně u sebe. Zasmála jsem se její dětské reakci. „Vím, že je tvoje zlato, neboj, maminka ti ji nechtěla vzít, co kdybys jí vymyslela nějaké jméno? I kočičí miminka se nějak jmenují" dodala jsem. „Opravdu?" podívala se na mě svýma velkýma modrýma očima. Přikývla jsem. Chvilku přemýšlela. „Co třeba Duha?" navrhla najednou.  „Myslím, že Duha je opravdu krásné jméno. Vybrala jsi správně" usmála jsem se a pohladila jí po hlavě. „Myslíš, že tě tu mohu nechat chvíli samotnou? Potřebovala bych si skočit do pokoje pro telefon." Jen přikývla. Využila jsem situace a v pokoji se také převlékla do něčeho více pohodlného. Ve škole se snažím chodit vždy elegantně oblečená, ale přiznám se vám.. moc komfortní to není, proto jsem ráda, když si na sebe můžu dát něco jiného.
Když jsem se vracela zpět, slyšela jsem, jak někdo mluví. Zarazila jsem se a přibližovala se dál ke gauči. To, co jsem viděla, mi vykouzlilo úsměv na tváři. Lexi nyní něco vykládala své kočičce. Chudinka byla tak zaměstnaná vypravováním, jaký byl její den, to jsem teda pochopila z pár jejich hatmatilkou utvořených slov, že si ani nevšimla, že jsem si sedla vedle ní na pohovku, zapnula zase její oblíbenou pohádku a užívala si chvíli se svou holčičkou.
Bohužel čas uběhl jako voda a nastal čas, abych ji odvezla zpět. Samozřejmě, že chci, aby tu zůstala i přes noc, ale všechno má svůj čas. Momentálně jsem byla ráda aspoň za pár hodin s ní. „Lexi? Je čas pomalu tě zavést zpět domů, myslíš, že můžeš být moje hodná holčička a jít se obléct?" Viděla jsem, jak smutně přikývla a šla. Trhalo mi to srdce, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Šla jsem si vzít svou kabelku, když v tom jsem uslyšela brečení. Šla jsem rychle za zvukem a viděla mou nebohou holčičku, jak bojuje s nasazením bot. Zasmála jsem se, ale musela jsem zůstat klidná, abych jí nerozhodila ještě víc. „Klid zlato, spolu to zvládneme." Řekla jsem, zatímco jsem se ohýbala k ní a pomáhala jí správně obout boty. Ona zatím jen seděla a třela si své červené oči. Věděla jsem, že je unavená a potřebovala by si jít lehnout. Poté jsem jí nabídla svou ruku a společně jsme šly k autu. „Lexi, co kdybys seděla ve předu, jako každá velká holka?" Jen zmateně přikývla, ale nic neříkala. Potřebovala jsem totiž, aby se dostala ze svého littlespace a tohle byla jediná věc, která mě napadla, že by mohla fungovat. „Mirando? Jak se mám k tobě zítra chovat ve škole po tom všem, co se dnes stalo?" Lexi se najednou zeptala v půli cesty. Věděla jsem, že tahle otázka asi přijde, ale najednou jsem si nebyla svou odpovědí jistá. „Lexi, bohužel ve škole to bude muset být tak, jako doteď, vím, že to pro tebe možná bude těžké, ale ve škole budeš muset být velká holka, ale jakmile budeme samy, můžeš být zase moje malá babygirl!" Řekla jsem pomalu, abych měla jistotu, že rozuměla každému slovu. „Pokusím se." Zněla jen její odpověď. „Ale nezapomeň, že jsem tu vždy pro tebe, moje číslo máš, kdyby cokoliv, volej!" dodala jsem. „A kdy budu moct být zase u tebe doma?" Zeptala se. „Co třeba v pátek s tím, že kdybys chtěla, mohla bys u mě i přespat?" navrhla jsem. S radostí souhlasila. Dojely jsme až k jejímu paneláku. Zaparkovala jsem, dala jí pusu na tvář, rozloučily jsme se a já se vydala směr k domovu

*Ok.. sice jsem tuto část chtěla dodělat až zítra, ale stihla jsem to už dnes.. snad se vám tento pomalu rozvíjející se příběh líbí :)*