Guardian Angel [Larry]

Chapter 60

Mí drazí čtenáři. Moc se omlouvám, že byla teď delší prodleva, ale v práci byly fofry a navíc jsem tento díl psala na dvakrát. Zkoušela jsem to sepsat podle Vašich představ - podle toho, co jste podle komentářů chtěli číst a těšili se na to, ale mé plány takové nikdy nebyly. A to byl kámen úrazu. Zkoušela jsem to sepsat, ale nedařilo se. Nedokázala jsem se ztotožnit se slovy, která jsem psala. Vůbec se mi to nelíbilo, a tak jsem se včera naštvala a téměř dva tisíce slov jsem tak nechala plavat kanalizací naší země. Začala jsem odznova, tak jak jsem původně plánovala a už to bylo lepší. Už jsem se zase cítila jako doma, takže se tímto omlouvám, že byla neplánovaná pauza, ale opravdu jsem se snažila to nějak dokopat, ale to bych nebyla já, kdybych tu nahrála něco, co by se mi osobně hnusilo. A proto doufám, že tato verze je tou lepší variantou a bude se Vám alespoň kapánek líbit.
P.S. Myslím, že už na takový díl většina z Vás dlouho čekala.

_____________________________________________________________

Marcel’s POV (o dva dny později)

„Pojedu s tebou,“ vyřkl jsem, zatímco jsem se koukal, jak se mi můj přítel balí a opět se chystá ode mě odjet – byť jen na krátko. Ten hovor o tom, že mě na chvíli opustí už jsme vedli dávno, ale já byl z jeho přemlouvání donucen souhlasit, že zůstanu doma. Teď jsem se však rozhodl jinak.

„Co zase vyvádíš? Večer jsem zpátky. Přísahám.“

„Chci jet s tebou,“ zopakoval jsem a on se s výdechem posadil vedle mě na postel.

„Lásko, nejedu nikam daleko. Jen udělám ten rozhovor, nechám se párkrát vyblejsknout a hned pojedu zpátky za tebou. Budu tam jen já, nikdo jiný, tak se o mě nemusíš ani strachovat. Nic se mi nestane. Slibuju.“

„Ale ty to nechápeš, Lou. Já chci jet. Chci jet domů,“ snažil jsem se mu to vysvětlit, ale marně.

„Vždyť jsi doma, zlato,“ kroutil nad tím nechápavě hlavou.

„Ale já chci jet domů. K nám domů. Do našeho bytečku.“

„Vždyť tam pojedeme za tři dny,“ zasmál se.

„Jo a pak zase někam do prkvančic,“ ušklíbl jsem se nešťastně. Louis se nad mým zmučeným výrazem jen pochechtával.

„Co máš za problém, zlato?“

„Nemám žádný problém,“ vyhrkl jsem příliš štěkavě. „Jen... chybí mi to,“ vydechl jsem a sklopil zrak.

„Broučku, co ti chybí?“ Teď už zněl poněkud ustaraně.

„L.A. Náš byt. Náš gauč. Naši přátelé. Amy, Tony, Mark... chybí mi náš život.“ Netušil jsem, že to někdy řeknu, ale opravdu mi tohle všechno scházelo. Vždy jsem si přál jediné – trávit čas se svou rodinou. Mámou a Lucy. Jenže teď... Měl jsem pocit, že se má rodina nějak rozrostla a mě chyběla její druhá půlka.

Chtěl jsem teď žít život, jenž mi Louis ukázal. Cítil jsem to. Tohle dlouhé odloučení od všeho mi to dokázalo. Mé staré já bylo pryč. A to nové se chtělo bavit.

„A naše soukromí,“ dodal jsem šeptem. „Od doby co jsi přijel, jsem neměl šanci s tebou strávit minutu o samotě,“ postěžoval jsem si. A že to byla čistá pravda!

Nějaké vášnivější chvilce jsme se nejblíže přiblížili před dvěmi dny, když jsme se vrátili ze školy domů. Byl jsem po tom Lucyiném referátu vyměklý a odpustil mu, co se mu odpustit dalo, i když mi teda nechtěl nic víc říct...