Guardian Angel [Larry]

Chapter 18

„Nic nekončí zle. A rozhodně ne tvůj příběh, miláčku,“ chlácholil jsem ho ve svém náručí, kde potichoučku vzlykal. Bylo strašné, co už si za svůj život zažil.

„Myslíš?“ zeptal se pobaveně.

„Pokud jsem to dobře pochopil, tak otec už s vámi nežije, ne?“ zeptal jsem se a doufal jsem, že se nemýlím.

„Žije, nežije, to už je teď stejně jedno. Z mámy udělal naprostou trosku a nechal nás na holičkách. Nedokážeš si ani představit, jak otřesný byl. Pořád na mámu křičel a zacházel s ní jako s kusem hadru, ale to se ještě krotil. Jakmile zemřela babička, která s námi bydlela pod jednou střechou a mámu vždy ochraňovala, tak se to všechno ještě stokrát zhoršilo. Začal domů chodit pozdě večer, totálně ožralý a vyžadoval maximální péči. Řval po ní, ať mu připraví jídlo, udělá tamto a pak zase tamto, a když odmítla, tak jí vždycky začal bít. Před mýma očima. Mě se sice nikdy nedotkl, ale to jen proto, že musel vědět, že mě ve škole šikanují, i když jsem to nikdy nikomu neřekl. Byl to tyran, tak to prostě musel vycítit. Věděl, že já jsem něčí jiná oběť a tak nějak to respektoval. Vždy, když mámu mlátil, tak se na mě podíval takovým tím stylem ‘Ty si užiješ zase zítra, kluku.‘ Úplně se mi vysmíval do očí. Byl to můj otec, věděl o té šikaně a nic s tím nedělal, jen si to užíval,“ odmlčel se na chvíli, aby nabral trochu vzduchu.

„Máma trpěla. Strašně trpěla. Chtěl jsem jí pomoct, ale nemohl jsem. Prosila mě, abych se do toho nikdy nepletl. Prosila mě o to každý večer, když mě dávala spát. Byla zoufalá, ale chtěla mě ochránit za každou cenu. Navíc, ani jsem netušil, jak jí pomoct. Byl jsem malej kluk. Věděl jsem, že když bych se mu v tom snažil zabránit, kromě facky bych tím nic tím nezískal, takže jsem to musel jen bezmocně sledovat,“ popotáhl a já začal litovat toho, že jsem to tak strašně moc chtěl slyšet.

„To, že měla modřiny po celém těle, bylo ještě to nejmenší. Často měla zlomenou ruku nebo žebra a nejhorší na tom bylo to, že jí ani nedovolil jít s tím do špitálu. Musela chodit k jedné sousedce, když nebyl doma. Byla to sestřička, takže ji uměla ošetřit, ale vždycky jen tak, aby to Gary nepoznal, že se jí na to někdo díval. Snažila se ji vždycky přesvědčit, ať od něj odejde, ale to máma nemohla. Příliš se bála toho, co by následovalo. V noci to však bývalo nejhorší. Slyšel jsem Garyho, jak po mámě v ložnici ječí a pak už jsem slyšel jen jeho odporné vzdychání. Máma nikdy nevydala ani hlásku. Nikdy. Nechala se v tichosti znásilňovat a pak chodívala celá od krve dolů do kuchyně a plakala. Schovával jsem se za rohem pultu a chodíval jsem k ní a ona mě vždycky jen utěšovala, že to bude všechno dobrý, ale ve výsledku to bylo ještě mnohem horší. Jednou mámu mlátil tak surově, že si o zeď rozrazila hlavu, spadla na hranu schodu a upadla do bezvědomí. Tehdy jsem se mu poprvé postavil a bylo mi jedno, co přijde. Potřeboval jsem se prostě dostat k sousedům pro pomoc a on si možná uvědomil, že to přehnal a tak mě nechal a na pár dní utekl. Pak se zase vrátil, protože to máma policii nepřiznala jako domácí násilí. Ty nárazy jí ale poškodily mozek a od té doby je velmi slabá, nesmí vůbec nosit těžké věci, občas dostává třesavku a zapomíná kdo je, ale potom si zase vzpomene. Ve svých čtyřiadvaceti vypadá naprosto zničeně. Kvůli tomu poškození dostala invalidní důchod a nikde ji dlouho nechtěli vzít, protože už žádnou práci prostě nezvládla vykonávat dlouhodobě. Proto jsem brzy odešel z domu a potřeboval nějakou práci, kde by mě vzali i bez školy a tak jsem skončil tady. Posílám jim peníze, aby měly co jíst,“ odmlčel se.

„Měly? Tvá máma a kdo ještě?“ vyzvídal jsem.

„Má sestra. Je jí šest,“ pousmál se. Musel ji mít hodně rád.