Guardian Angel [Larry]

Chapter 36

Louis‘ POV

Někdy kolem třetí ráno jsem měl divný pocit a dostal se tedy do lehčího spánku, ve kterém už jsem měl možnost zaslechnout tichoučké popotahování kousek ode mě. Aniž bych se pokoušel se nějak více probrat, jsem se přetočil na druhou stranu a něžně, aby se nevylekal, jsem se mu přitiskl na záda.

„Miláčku?“ oslovil jsem ho potichu a hodně rozespale. Měl jsem pocit, že ještě pořád spím.

Nic. Žádná odpověď. Jen další spolknutý vzlyk a malý pohyb hlavou hlouběji do polštáře.

„Lásko, copak se děje?“ zopakoval jsem a posunul se ještě o kousek výš, abych se mohl naklonit k jeho schovanému obličeji.

„Nic. Běž spát,“ vydechl, a ačkoliv se snažil, ať to vyzní v klidu, tak já i přesto poznal, že opravdu brečí nebo alespoň brečel.

„Ne! Nepůjdu spát, dokud se nedozvím, co mého medvídka zase tak trápí,“ řekl jsem a líbl ho do vlásků. Tentokrát jsem se však opět žádné odpovědi nedočkal. Jen udělal pár pohybů ramenem, ve snaze mě z něj shodit. Dal jsem tedy pryč tu ruku, jenž objímala jeho tělo, ale jinak jsem se nepohnul ani o píď.  „Broučku, mluv se mnou,“ naléhal jsem na něj stále dokola, konejšivě ho hladil a on stále jen drobounce vzlykal.

„Jdi spát, Louisi!“ okřikl mě zlomeným hlasem, rychle se vymanil z mého obležení a vylezl z postele. Když se postavil a rázným krokem se vydal do kuchyně, tak jsem koutkem oka spatřil to, co ho tak trápilo. Byl jsem vůl, že mi to nedošlo hned, ale tak byli tři hodiny ráno, takže se nebylo čemu divit.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vymotal z pod deky a trochu se stačil probrat, aby hned můj první krok neskončil špatným udržením rovnováhy a já se neskácel k zemi. Obešel jsem gauč a spatřil ho sedět u baru a něčím se ládovat. Čokoláda. Hned jak jsem ji zmerčil a došel k němu, mé paže zaujaly pozici okolo jeho pasu, má hlava skončila na jeho rameni a pusa se otevřela dokořán, jak čekala na ten lahodný díleček čokolády.

Marci na mě sklíčeně a s uplakanýma očima kouknul a pak jen udělal prudký pohyb ramenem, na kterém spočívala má hlava a zastínil tak ten obal, který v sobě ukrýval ještě spoustu dílečků, tak jakoby si chtěl chránit písemku před dotírajícím spolužákem, který se vybodl na učení.

„Nic ti nedám!“ oznámil mi zkroušeně, ale rázně.

„Ale no tak! To se ani nerozdělíš?“ zeptal jsem se ho a líbl ho na lopatku.

„Ne! Tobě nic nechybí! Jsi v pohodě!“ odpověděl mi a jeho hlas zněl pořád silně přiškrceně. „Mně zbyla jen ta čokoláda, tak mě nech!“ pokračoval a strčil si do pusy další pořádný kus.

„Budeš tlustej,“ namítl jsem ve srandě, ale s ním to ani nehlo. Jasně, měl teď myšlenky úplně někde jinde, než aby se mnou vtipkoval. „Miláčku, no tak. Víš, že to nejde.“

„Šlo by to, kdyby sis pořád nehrál na mou mámu. Uvědomuješ si, že já nikdy ten předepisovaný klid nedodržoval, že ano? Uvědomuješ si, že já na to nikdy neměl potřebné psychicky stabilní zázemí, že? A podívej. Přežil jsem. Tak proč to prostě nedokážeš brát jak to je a vysrat se na léčbu podle tvojí mámy?!“

„Samozřejmě, že si to uvědomuju a právě protože si to uvědomuju, tak ti musím nastolit nový režim. Miláčku, ty už nežiješ svým starým životem. Ten je pryč. Zapomeň na něj a žij se mnou ve světě, kde nemoc znamená léčení se a spousta, spousta rozmazlování z mé strany.“ Natiskl jsem se na jeho záda, co nejvíce to šlo, ruce si zabraly celou jeho hruď, po které jsem nepřetržitě dlaněmi přejížděl sem a tam, a mé rty začaly laskat jeho krk.