Guardian Angel [Larry]

Chapter 28

„Marci? MARCI?!“ začal jsem na něj volat a rychle běžel do koupelny, kde jsem našel hromádku neštěstí sklánějící se nad záchodovou mísou.

„Je mi blbě,“ řekl a v obličeji byl celý zelený.

„No to věřím. Co tě to taky napadlo vypít celou flašku Whisky? A proč zrovna Whisky?!“ divil jsem se jeho výběru pití. Whisky nechutnala ani mě, tak mi prostě nešlo do hlavy jak člověk „abstinent“ přijde zrovna k Whisky.

„Postavy ve filmech si to objednávají pořád,“ řekl a zase se sklonil nad mísou, ale nic z něj nevyšlo.

„Jo tak postavy ve filmech, jo? A odkdy ty jsi prosím tě postava z filmu, co?“ popichoval jsem ho, ale na druhou stranu jsem jeho smýšlení pochopil. On ty věci nikdy nepil, nikdy se s nimi nedostal do styku, takže znal jen to, co nabízela televize, a každý druhý film nabízel Whisky, takže jsem pochopil, kde na to přišel. Chtěl se něčeho napít a to, co si objednávají ti staří páprdové na plátně, se mu prostě vybavilo.

„Dostal jsi už ze sebe něco?“ zeptal jsem se ho po jeho dalších marných pokusech. Pouze zakroutil hlavou. „Fajn. Je půl deváté tak já ti přinesu něco, co z tebe ten sajrajt vytáhne a půjdu přeobjednat letenky,“ řekl jsem, vtisknul mu polibek do vlasů a chtěl odejít, ale jeho kostnaté prsty zakroucené okolo mého zápěstí mě zastavily. Kouknul jsem na něj a on jen kroutil hlavou. „Chceš stihnout tohle letadlo?“ zeptal jsem se ho udiveně. Pokýval hlavou na znak souhlasu. „Ale miláčku, je ti špatně. Mně nevadí letět později,“ řekl jsem mu a snažil se ho přimět tu ještě zůstat.

„Ne. Nechci tu být. Chci domů,“ řekl potichu a ulehl na svou ruku.

„No, já nevím…“ kroutil jsem hlavou, protože se mi ta představa moc nezamlouvala. „Neměli bychom letět ve tvém stavu. Je to přinejmenším sedm hodin než se dostaneme domů,“ promlouval jsem k němu, ale sotva mě vnímal.

„Chci domů,“ zopakoval a já nakonec svolil.

„Tak dobře. Vydrž tu, lásko. Půjdu jen zavolat taxi,“ řekl jsem mu a odešel do ložnice, kde jsem nejprve objednal taxi a potom si zavolal ještě rychle na letiště s tím, že chci, aby mi vyměnili „mou“ letenku za letenku v první třídě.

„Ale pane Stylesi, vy přece máte objednané dvě letenky první třídou,“ byla překvapující odpověď nějaké paní, co mi to zvedla. Poděkoval jsem jí tedy a zavěsil.

Tak on se poučil, chlapec. Miláček to je, pomyslel jsem si v duchu.

Předal jsem naše zavazadla poslíčkovi, co si pro ně přijel a došel pro Marciho, který ze sebe pořád nic nedostal. Při tom množství, co vypil, jsem se tomu hrozně divil, ale neměl jsem čas to řešit.

***

Když jsme byli už připravení nastoupit do letadla a procházeli jsme jen kontrolou letenek, tak už Marci sotva chodil. Alkohol ho otupil natolik, že dokonce ani ten dávivý pocit už neměl.

„Pane, budete muset jít se mnou,“ řekl statný černoch v modré košili, co kontroloval pasažéry před nástupem do letadla. Ale nemluvil na mě, nýbrž na Marciho, který šel hned za mnou. Tedy, alespoň jsem si to myslel.

Postával tam před vzpaženou rukou toho chlápka, pokyvoval se ze strany na stranu a hlava už mu sotva držela na krku. Nevěděl absolutně, která bije.

„Pane, to je dobrý. Je tu se mnou,“ řekl jsem a chytil Marciho za ruku.

„Promiňte, ale není způsobilý letu. Musí jít se mnou,“ řekl a chytil ho za paži jeho druhé ruky.