Guardian Angel [Larry]

Chapter 48

Na podlaze, rozmáznutá po celém záchodě a hlavně, hlavně byla všude na mém příteli. Moje bílé tričko, ve kterém usnul, bylo pocákané krví, která mu stékala po bradě a stejně tak bylo pocákané všechno okolo.

Stál jsem tam, hleděl na Marciho klečícího v krvavé louži, dávicího ze sebe jednu hrst krve za druhou a nebyl schopný se pohnout. Nějakou dobu jsem prostě jen vytřeštěně zíral a snažil se vsugerovat si, že je to jen sen. Že se mi to celé jen zdá a já se za chvíli s křikem proberu, ale můj medvídek bude vedle mě a začne mě utěšovat ve své náruči. Všechno bude v pořádku a přesně tak, jak to má být.

Jenže se tak nestalo.

Já se neprobudil z hrozné noční můry. Já v ní totiž byl. Zažíval jsem ji na vlastní kůži. Tu kůži, která si ještě pořád pamatovala teplo a elektrizující výboje z doteků našich těl. Avšak tentokrát už mohla cítit jen chlad a bolest. Takovou bolest, jakoby se celé mé tělo chtělo roztrhnout na tisíc malých kousků.

Musel jsem se však vzpamatovat.

Doběhl jsem k záchodové míse, padl na kolena do louže krve a stále ještě v šoku natočil Marciho obličej k sobě. Jeho tvář se krčila bolestí a krvavé kapičky a šmouhy mu pokrývaly téměř polovinu obličeje. Kouknul jsem mu do očí a spatřil v nich jen strach a beznaděj.

Další příval krve se chystal vyjít z Marciho úst, takže se ode mě odtrhnul a znovu se začal věnovat krvavému moři pod svou hlavou. Sjel jsem pohledem níž a všiml si, že se jednou zakrvavenou rukou drží za bok. Ten bok, který se mi nelíbil už od naší cesty sem.

Prudce jsem mu tu ruku odhodil a vyhrnul tričko. Na barvě jeho kůže se nic nezměnilo. Pořád byla sytě černá, jenže poloměr té modřiny se teď zvětšil z každé strany o pět centimetrů.

„Miláčku, vydrž!“ řekl jsem tiše, ale hlas se mi i tak zlomil. Oči jsem měl sice suché, ale v krku se mi utvářela obrovská vzlykavá bublina čekající na svůj výbuch. Rychle jsem se zvedl a letěl do ložnice ke své tašce, ale málem jsem srazil Lucy. 

„Loui?“ oslovila mě a přitom si ospale promnula očka.

„Zlatíčko, běž k mamince, ano? Jdi si lehnout k mamince,“ snažil jsem se jí domlouvat, zatímco jsem poskakoval po pokoji a navlékal si na sebe džíny a triko. „Hned, zlato!“ rozkázal jsem jí ostře, když se pořád neměla k odchodu.

„A-ale na Marciho polštáři je kr…“

„Lucy, běž spát k mámě! Bráška bude v pohodě, ano?“ Klekl jsem si k ní, silně stiskl její paže a opravdu důrazně jsem se jí snažil vyhnat pryč od toho místa. Tohle nesměla vidět. „Na, vem si tady Marcelka,“ podal jsem jí z postele jejího medvídka, se kterým sem přišla a otočil ji ke dveřím. „A jdi k mamince.“

Když konečně zašla za roh, vrátil jsem se bleskurychle do koupelny. Znovu mě ta scéna zasáhla jako poprvé.

Tentokrát už jsem se ale dokázal vzpamatovat rychleji.

Popadl jsem ho do náruče, byť se zpočátku bránil, ale já neměl čas na nějaké dohadování se. Hrála tu roli každá minuta. Každá sekunda měla svůj význam a její promrhání by mě mohlo stát mnoho. Mohlo by mě to stát jeho život. A můj život taky.

Naše životy byly spojené teprve krátce, ale za to ohromně pevně. Byli jsme propojeni už navěky, a pokud by jeden z nás už nebyl, neexistovalo nic, co by toho druhého udrželo pohromadě. Nesměl mi umřít.

Do místnosti vtrhla jeho máma a vypadala stejně bledě jako já před pár hodinami – Byli to vůbec hodiny? Jak dlouho jsem vlastně spal? – v té kuchyni. Když jsem se na to podíval zpětně, bylo to nic oproti tomu, co se dělo teď. Bylo to vlastně i celkem úsměvné.