Guardian Angel [Larry]

Chapter 34

„Ahoj,“ s poraženým výdechem jsem ji pozdravil a zvedl se ze země.

„Co tady děláš?“ zeptala se překvapeně. Otázky tohoto typu mě děsně štvaly.

„Co bys tak řekla, že v obchodě asi můžu dělat? Nebo si už nesmím zajít ani nakoupit?“ odpověděl jsem rozhořčeně a blbě na stejně blbou otázku. Alex se tomu zasmála.

„Nemyslím tady v obchodě, ty trumpeto. Myslím tady – tady!“ řekla pobaveně a mě hned bylo jasné, kam tím míří. Co takový introvertní kluk jako já dělá v sekci se sexuálními potřebami.

Nemohlo, prostě jí to nemohlo ujít, vztekal jsem se v duchu.

„Uhm, tady?“ nervózně jsem se rozhlédl a promnul si krk.

Jak dlouho o mě věděla? Všimla si mě, už když jsem se tu rozhlížel? Nebo mi skočí na to, že tudy jen procházím? Ne, neskočí! Musela mě zahlédnout dřív než já ji. Co teď? Louisi, pomoc!

„Nakupuju,“ řekl jsem a vrazil košík pod jednu z tyček, na níž visely kondomy, a celý její obsah jsem začal druhou rukou shazovat do košíku. „Člověk totiž nikdy není dostatečně připraven na to, kdy se ho jeho rádoby kamarádka pokusí odpanit,“ pokračoval jsem a doufal, že jsem alespoň něco z Louisových stěrů pochytil. „To víš, byla to zkušenost, která mě donutila zapřemýšlet, a bylo nutno z toho vyvodit nějaká ochranná opatření. S mou finanční situací si nemohu dovolit platit alimenty kdejaké šlapce!“ poslední slova jsem možná až moc vyprskl a trochu to přepískl. Tohle nebylo něco, co bych si kdy býval myslel, že vypustím z pusy, ale omlouvat jsem se nehodlal. Nebylo to nic, co by mi ona sama nepřiznala.

„Hele Marci, já vím, že jsi na mě naštvaný, ale měla jsem o tebe strach. Mohl jsi mi alespoň jednou odpovědět. Bála jsem se, že se ti něco stalo,“ promluvila s nehraným strachem v hlase. Nechápal jsem, proč by se o mě měla bát, ale vážně vypadala, že ji má osoba z nějakého důvodu opravdu zajímala.

Beztak se jen drží nějakého Zaynova zákeřného plánu, který jsem bohužel ještě nevyluštil, pomyslel jsem si.

„Jsem v pohodě,“ odsekl jsem a nervózně přešlápl na druhou nohu s pohledem upřeným k jejím lodičkám.

„Vážně mě mrzí, co se tam stalo, Marci,“ začala se znovu omlouvat.

„Jo, já vím. Napsala jsi mi to asi tak stokrát. Možná vypadám jako největší mimoň L. A., ale číst ještě umím!“ přerušil jsem ji svým rozohněným proslovem dřív, než stačila pokračovat v přetlumočení všech svých zpráv, které mi v posledních dnech poslala.

„Takže jsi to četl? To je dobře,“ zjevně se jí ulevilo, že jsem všechny ty její omluvné kecy viděl. Avšak to, že jsem je ale nebral v potaz, už jí bylo jedno. „Tak strašně mě to mrzí, ale chci, abys věděl, že cokoliv se ten den dělo předtím, bylo z mé strany opravdové. Vážně jsem si přála, abychom my dva byli kamarádi.“

„Jo, tak na to jsi měla myslet dřív, než jsi mi strčila jazyk do krku a sáhla do míst, která jsou soukromá!“ vyjel jsem na ni ostře. „A nesnaž se mi tu zase vykládat, jak bys mi to chtěla vysvětlit, ale nemůžeš. Není na tom co vysvětlovat!“

„Ale…“ snažila se to zase popřít. Vypadala dost zničeně, když viděla můj nekompromisní výraz. Zakroutila hlavou a pak to vzdala. „Prosím, řekni mi alespoň, že tě Louis nevyhodil. Šílela jsem strachy, když ses neukázal v práci a s Louisem nebyla řeč. Pořád se jen tak šíleně zákeřně usmíval a já nevěděla, jestli to patří mně nebo té myšlence, že tě opilého nechal někde v příkopu a zbavil se tě tak.“