Guardian Angel [Larry]

Chapter 22

Louis‘ POV (o chvíli dříve)

Ježiši Kriste! Co se děje?, panikařil jsem, když se obličej mého přítele začal kroutit v hrozných mukách. Nevěděl jsem, jestli mu ubližuju, i když teda tvrdil, že ne, ale rozhodně to tak vypadalo. Vůbec jsem v tom nechtěl pokračovat, ale Marci to vyžadoval.

„Přesně tak, lásko. Přesně tak. Nepřestávej,“ sténal pořád dokola a zanedlouho se podruhé udělal, což mě nutilo věřit tomu, že mu doopravdy neubližuju, ale neuměl jsem si vysvětlit, proč tak trpí.

Byl jsem napjatý a vystrašený, takže už jsem přirážel zcela automaticky bez jakéhokoliv soustředění se nebo citu, což způsobovalo odklad mého vyvrcholení. Musel jsem se fakt snažit, abych to konečně ze sebe dostal. Když to ale přišlo, nemohl jsem si to užít ani tomu věnovat pozornost.

Po dokončení se jsem ještě párkrát tvrdě přirazil, abych to dostal ven všechno a uchopil do ruky napumpovanou chloubu mého přítele, jenž byl tak napnutý a zabořený v matraci, až jsem měl strach, jestli ještě vůbec žije. Jeho následný dlouhý, vysoký sten mě ale utvrdil v tom, že žije a prsty měl zaryté v matraci tak silně, až mu zbělely všechny klouby.

Dodělal jsem ho rukou, zatímco jsem pořád ještě z posledních sil narážel na místo, které ho tak vzrušovalo a jeho ječení se začalo rozléhat celým pokojem. Dokonce i stěny se z toho výbuchu emocí začaly třást. Přilepil jsem se mu na záda a zacpal mu rukou pusu právě ve chvíli, kdy se ode dveří ozvala silná rána. Někdo tam byl a třísknul do nich.

Někdo nás slyšel.

„Pšš, miláčku. Uklidni se prosím. Pšš,“ snažil jsem se ho utišit, když má dlaň na jeho ústech zabrala jenom malinko. Snažil se to krotit, ale nešlo mu to. Z očí se mu valila jedna slza za druhou a strašně moc se třásl. „Panebože! Úplně se třeseš,“ objal jsem ho ještě těsněji, abych to utlumil, ale cukal sebou pořád stejně. „Bude to dobrý, lásko. Bude to dobrý,“ uklidňoval jsem ho a líbal ho po tváři, zatímco jsem se soustředil na prostor za dveřmi.

Z chodby se ozývaly opilé mužské hlasy. Byly trochu zkreslené, jelikož byly daleko a moje uši se pořád ještě vzpamatovávaly z té sirény, která ještě před chvílí zněla pokojem, ale byla tam devadesáti procentní šance, že to byli právě mí kolegové a ne jen nějací ožralí maníci, kteří si spletli patro.

„Oni-mě-slyšeli,“ sykl mezi utlumenými vzlyky Marci.

„Ne, neslyšeli. Ani nevíme, kdo tam byl. Mohla to být jen nešikovná uklízečka, co do dveří narazila vozíkem,“ snažil jsem se ho uklidnit menší lží. Jen kroutil hlavou a dál se strašně třásl a cukaly mu všechny svaly v těle. „Já se tam zajdu podívat, ano? Vydržíš to tu vteřinku?“ vyptával jsem se, jelikož jsem netušil, zda ho tu v tomhle stavu můžu nechat. Kývl hlavou, zatímco si kousal spodní ret a já si tedy oblékl spodky a šel vykouknout na chodbu, kde už po lidech nebyla ani stopa. Vrátil jsem se tedy k posteli, na které jsem zanechal svého třesoucího se přítele a přikryl ho. Potom jsem si lehl zpátky za něj a silně ho objal. Byl už schopný nějakého pohybu, tak si mou ruku přitáhl ještě více k sobě, objal ji a přiložil si ji ke tváři.

„Nikdo tam není,“ oznámil jsem mu šeptem, ale jeho pohled to vysvětloval jasně. Měl jenom jednu teorii a ta musela být pravdivá, tudíž nemělo cenu pokračovat v obelhávání ho. „Hele nevíme, co slyšeli, tak hlavně nepanikař. Já se už postarám o to, aby nikdo neměl žádné podezření, že jsi tu byl se mnou ty,“ snažil jsem se ho uklidnit alespoň touto cestou.

„Jak?“ vyzvídal a jeho tělem odeznívaly ještě poslední zbytky poorgasmové rozkoše.

„Mohl jsem tu mít přece holku, ne? Tak jako oni. Prostě si někoho dotáhnout z ulice,“ vysvětlil jsem mu a on se malinko zasmál.