Guardian Angel [Larry]

Chapter 30

Ráno jsem se probudil, jakmile mě střepla zima. Šáhl jsem za sebe, abych si přes sebe přehodil Louisovu paži, ale nemohl jsem jí nahmatat. Okamžitě jsem vyletěl do sedu a začal se zběsile rozhlížet po pokoji. Zkusil jsem na něj zavolat, ale ani z ložnice, ani z koupelny se nic neozvalo.

Začínal jsem mít panický záchvat. Bál jsem se, že mě opustil. Všechno tomu zatím nasvědčovalo.

Chtěl jsem sprintovat pro mobil a okamžitě mu zavolat, ale v tom jsem si všimnul té hostiny na stolečku vedle mě. Měl jsem tam nachystanou celou konvičku s čajem, namazané chleby s marmeládou, nějaké ovoce, krabičku s mými prášky a džus na zapití. Ihned jsem se uklidnil, alespoň co se té panické stránky týkalo. Ta infarktová teď jela na dvě stě procent.

Vzal jsem si do ruky papírek, co tam byl zastrčený a začal číst.

MILÁČKU, ŠEL JSEM DO PRÁCE. TY SE UKLIDNI A PŘESTAŇ VYŠILOVAT A HEZKY DOMA ODPOČÍVEJ. TO JE ROZKAZ! BRZY SE K TOBĚ VRÁTÍM. TVŮJ MÉĎA xx

Moje srdce explodovalo na milion kousíčků. Tak moc jsem toho blázna nesnášel, až jsem ho miloval.

Mělo mě napadnout, že vymyslí podobnou kravinu, jak mě nevzbudí, abych se nemusel obtěžovat udělat těch deset kroků do práce. To byl celý on! Jen mě zaráželo, že jsem se já vůbec nevzbudil. Obvykle jsem nemíval tak tvrdé spaní, ale za to mohly asi ty léky.

Pustil jsem se do své honosné snídaně a následně jsem neměl do čeho píchnout. Štvalo mě, že on byl v práci a já se válel doma. Normálně jsem to předtím dělával a nevadilo mi to, ale Louis překopal můj život od základů a tak když jsem ho neměl u sebe, jako bych vůbec ani nežil. Potřeboval jsem ho k životu. Potřeboval jsem ho jako kyslík, který jsem musel vdechovat. Já musel vdechovat mimo to i jeho přítomnost.

Válel jsem se na gauči před televizí a už mě to vážně přestávalo bavit. Celý včerejšek jsem proležel a dneska jsem díky Louise z pelechu taky nemusel vystrčit ani nohu, tak už mě z toho bolelo celé tělo. Nevěděl jsem, v kolik se vrátí, tudíž jsem ani oběd nešel vařit. Opravdu mě to nebavilo.

V průběhu dopoledne mi přišla další smršť esemesek od Alex, ve kterých se znovu omlouvala, a že nechtěla, abych kvůli tomu přišel o práci, že promluví s Louisem, aby mě vzal zpátky a že pokud na tom budu trvat, tak ona odejde. A zase psala, jak by mi to chtěla vysvětlit, ale nemůže a samé další bláboly.

Tu situaci s mou nepřítomností tam opravdu špatně pochopila a Louis to nejspíš neřešil. Ostatně, uměl jsem si ho představit, jak tam chodí s tím svým potutelným úsměvem kolem ní a raduje se z její nevědomosti. A s tím vysvětlením jsem to nepochopil už včera a dneska taky ne.

Co na tom chce sakra vysvětlovat? Chtěla mě odpanit, to jsem pochopil až moc dobře, tak co chce vysvětlovat?, pomyslel jsem si v duchu a ztěžka polkl, když jsem si na to vzpomněl. Bylo to hrozné.

Rukou jsem si zajel pod tepláky a opatrně přezkoumal místa, na kterých jsem pořád cítil její doteky. Všechno se zdálo být v pořádku, ale čistě v pořádku to nebude do té doby, než Louis zruší ten pitomý zákaz. On to možná nechápal, ale já ho nepotřeboval jen z důvodu vlastního chtíče, který samozřejmě byl obrovský, ale i kvůli tomu, co mi slíbil. Že po ní nezůstane ani ždibeček DNA na mém těle a tudíž možná ani žádná vzpomínka v mé hlavě.

V zámku zarachotily klíče a otevřely se dveře, do kterých vstoupil Louis ověšený několika sportovními taškami, které s těžkým žuchnutím přistály na podlaze v předsíni, když je ze sebe shodil. Trošičku více jsem se na ně zakoukal a přepočítal si je. Jedna, dva, tři, čtyři… Každá byla narvaná věcmi až k prasknutí.