Guardian Angel [Larry]

Chapter 47

Pousmál jsem se, zavřel oči a znovu se zaposlouchal.

„Vůbec mu na něm nezáleželo. Všechno po čem jeho srdce prahlo, byla moc a zlaté dukáty. Chtěl být tím nejmocnějším králem v okolí, a proto se mu nelíbilo, že nějakého syna vůbec má. Nechtěl se dělit. S nikým. O nic. Hodného prince to však mrzelo. Mrzelo ho i to, že svou matičku, královnu, skoro ani neviděl, protože ji tatíček držel pod zámkem v jedné vysoké věži. Mohl k ní jenom někdy, když měla narozeniny, nebo se slavil nějaký svátek. Jednoho dne však královna porodila malou dcerku a hodný princ nechtěl, aby musela vyrůstat sama s matkou ve věži. Chtěl ji vidět růst a chtěl si s ní hrát, jenže to král nedovolil. Byl totiž opravdu moc zlý. Zavolal si proto černokněžníka a ten hodného prince proklel. Uvalil na něj kletbu ze všech nejmocnější.“

„Proměnil ho v žábu,“ zachichotala se Lucy.

„Kdyby jen to. Černokněžník nechal chlapce zmizet. Kam? To dlouho nikdo nevěděl. Princ však nezmizel z povrchu zemského, zmizel pouze v očích lidí. Stal se neviditelným. Dlouhé roky se potuloval po kraji a hledal někoho, kdo by mu pomohl. Nikdo ho však neviděl.“

Jedna slza ukápla z mého zaslzeného oka.

„Až jednou, když došel až do dalekého království jiného krále – hodného krále, potkal mládence. Ten se zprvu pozdával jen jako chudý pocestný, ale byl to převlečený princ. A jestli pak víš, proč chodil převlečený za chudáka? Nevíš? Tak poslouchej. Pomáhal lidem ve svém království.“

„Rozdával jim dukáty, aby se měli lépe,“ skočila mu do toho Luz.

„No, to samozřejmě taky někdy, ale on jim hlavně pomáhal jako chudý člověk jinému chudému člověku. Pomáhal jim prací, za kterou nic nechtěl, vysedával s nimi v krčmě a bavil je svými vtípky, a když byl někdo smutný, poskytnul mu svou náruč, aby se ten dotyčný vyplakal.“

„A proč to nedělal jako princ? Proč se přestrojoval?“

„Protože nechtěl, aby ho lidé poznali. Byl jiný než jeho dva bratři. První z bratrů, byl silný a statečný. Vedl královu armádu do každého boje a z každého se vrátil vítězně. Druhý z bratrů byl talentovaný a zcestovalý. Jezdil po různých krajích a všude kam dojel, předvedl své umění. Avšak oba bratři se zajímali o sebe a o to, co dovedou. Pouze třetí z bratrů, ten dobrosrdečný a milující, se nezajímal o sebe, ale o ostatní. Udělal by pro ně cokoliv, jen aby jim pomohl. Chodil po království a šířil kolem sebe lásku.“

„A lidé ho nepoznali?“

„Samozřejmě, že ano. Věděli, že ten „Hoch se zlatým srdcem,“ jak ho nazývali, je nejmladší z princů. Ale princ nechtěl, aby se to o něm bratři dozvěděli, a tak si to lid nechával pro sebe. Jenže jednoho dne potkal toho druhého prince, toho prokletého, kterého nikdo jiný neviděl.“

„On ho viděl, že jo?“

„Ano, on ho viděl. Byl jediným člověkem, který ho i přes černokněžníkovu kletbu dokázal spatřit.“

„A co se stalo pak?“

„Zamiloval se do něj a neviditelný princ mu jeho lásku opětoval. Při prvním polibku prolomili princovu kletbu a zachránili jeho království před zkázou, kterou na něj uvrhl jeho pan Král. Pak vysvobodili jeho drahou matičku i sestřičku a všichni společně vládli celému království. Bok po boku. A pokud neumřeli, tak tam žijí dodnes.“

Můj přítel dovyprávěl svůj… náš příběh a z mého obličeje se stalo doslova slzné údolí. Nevzlykal jsem, ale slané kapky se řinuly jedna za druhou.