Guardian Angel [Larry]

Chapter 13

Ráno mě začaly probouzet sluneční paprsky a horký dech na mé hrudi.

„Dobré ráno, zlato,“ pronesl líbezný hlas, jehož majitel už mě asi nějakou tu dobu sledoval při spaní.

„Ahoj,“ odpověděl jsem rozespale, a i když jsem si strašně přál spatřit jeho tvář, tak jsem byl pořád tak unavený, že jsem nechal oči zavřené a dostal jsem rychlou pusu. „Kolik je?“ zeptal jsem se ho svým chraplákem, jelikož jsem věděl, že dnes musíme do práce vstávat zase brzo, ale doufal jsem, že mám ještě čas na nějaké to odpočívání, protože jsem byl naprosto vyřízený. Skoro jako bych nespal už celý týden.

„Ehm… něco málo po sedmé,“ odpověděl mi, když se podíval na hodiny a dál se věnoval obkreslování kolečka kolem mé bradavky.

„Fajn, tak to bychom už měli vstávat,“ řekl jsem, když jsem konečně rozlepil víčka a spatřil tu nádheru před sebou. Roztomile se na mě culil, ale po chvíli jeho výraz zvážněl a přešel do smutného.

„Lituješ včerejší noci?“ zeptal se s obavami v hlase. Vypadal teď tak zranitelně. Takového jsem ho ještě nezažil. Vždycky to byl ten veselý, nebojácný kluk, který se nebál ani takového kalibru jakým byl Zayn Malik, ale teď vypadal jako hromádka neštěstí, která se co nevidět sesype.

„Ani za milion let nebudu litovat, že ses objevil v mém životě a celý ho obrátil vzhůru nohama. Nikdy nebudu litovat, že jsem se do tebe s největší pravděpodobností zamiloval v okamžiku, kdy jsem ti prvně pohlédl do očí a už vůbec nikdy bych nelitoval včerejší noci. Louisi, ty jsi změnil celý můj život a já ti nikdy nebudu moci dostatečně poděkovat. Nikdy jsem nepoznal nikoho, s kým bych si tak rozuměl. Zastával ses mě, i když jsi mě vůbec neznal. Odnaučil jsi mě koktání, ukázal mi, co znamená „mít kamaráda“, pomáhal mi v komunikaci s jinými lidmi, ukázal jsi mi, že svět není jen to místo, za které jsem ho považoval a včera… myslíš, že bych toho mohl někdy litovat? Byla to ta nejúžasnější noc mého života, i kdyby měla být jediná! Nikdy toho nebudu litovat! Nikdy!“ pronesl jsem svou upřímnou a snad i uklidňující řeč a skutečně. Ten Louis, jak jsem ho znal, se vrátil a rozzářil se jako sluníčko.

„Nebude jediná, miláčku,“ usmíval se a lehce mi přejel jazykem po nose, až jsem se z toho oklepal.

„Neolizuj mě pořád,“ napomenul jsem ho s úsměvem na tváři a zabralo to přesně tak, jak jsem nechtěl. Lišácky se usmál, olízl místečko na mém krku a přisál se na něj.

„No tak, Louisi! Budu tam mít modřinu,“ svíjel jsem se smíchy, protože mě ještě k tomu všemu začal lechtat na břiše. „Musíme do práce,“ oznámil jsem mu mezi smíchem a on přestal.

„Práce přece počká, ale tady níže jsem zahlédl něco, co určitě nepočká,“ řekl šibalsky a ztratil se pod dekou, kde kroužil jazykem kolem mého pupíku a postupně se snažil se nacpat mezi mé nohy, čemuž jsem se ze všech sil snažil zabránit.

„Loui, okamžitě vylez nebo si rozmyslím to, co jsem říkal,“ pohrozil jsem mu a on jen vykoukl zpoza deky.

„To bys neudělal! Na to se ti to až moc líbí,“ protestoval a znovu se ztratil o kus níže.

„Louisi Williame Tomlinsone, okamžitě vylez nebo si půjdu stěžovat, že mě můj zaměstnavatel odmítá poslouchat a vyžaduji přidělení někoho jiného!“ vyhrožoval jsem mu. V mžiku odhodil deku ze své hlavy a popolezl výš.

„Fajn!“ řekl uraženě a propálil mě pohledem. „Půjdu udělat snídani, tak můžeš ještě ležet,“ řekl už mileji a dal mi pusu.

„Nejsem si jist, zda to beze mě zvládneš,“ pochechtával jsem se.